Píseň pro Miu - Kapitola třicátá

Kapitola třicátá

Otevřela jsem to. Překvapeně jsem na to zírala. Nebyla jsem si jistá, jestli mi nedala špatnou krabici, proto jsem se podívala na královnu. Nedala. V krabici byla ta hezká modrá košilka, kterou dneska koupila. Královna dostala červenou. Nicole se usmívala.

"No řekněte, nejsou krásné?"zeptala se. Ukázala nám svou černou.

"Musím uznat, že jo,"řekla královna. Její výraz byl zvláštní. Jako by byla jinde.

"Co na ní říkáš ty?"

"Je pěkná,"řekla jsem.

"Zkus si jí,"poprosila mě. Vzala jsem si jí a odešla do koupelny. Venku jsem byla hned. "No teda. Holka, ty vypadáš skvěle. Dokonce ti sedí. Bála jsem se, že bude velká, ale je perfektní."

"Díky. Zkus si tu svojí." Taky vypadala skvěle. "Sluší ti."

"A ty, mami?"

"Já si jí nechám pro tátu,"odpověděla královna. Nicole protočila oči. Neubránila jsem se úsměvu.

Podívala jsem se do zrcadla. Za sebou jsem si všimla někoho, koho jsem dneska už nechtěla vidět. William tam stál jako opařený, nebo jak by viděl ducha. Trochu mě to vyvedlo z míry. Otočila jsem se a naštvaně si složila ruce na prsou. Potom přišel ještě Kane.

Měl štěstí, že nezíral na mě, protože bych mu zakroutila krkem.

On zíral na Nicole. Ta se nevině usmála. Naklonila se ke mně.

  "Podívejme, kdo tady ztratil tady řeč,"špitla Nicole a sledovala Williama. Protočila jsem oči. "Musíš uznat, že je roztomilej." Vyprskla jsem smíchy. Ona se zašklebila. Potom se podívala na Kanea. "My jsme spolu dneska měli někam jít?"

"Ano,"odpověděl Kane. Všiml si, že jeho kamarád je až neobvykle tichý, tak se na Nicole tázavě podíval. Ta jenom zavrtěla hlavou.

"Mami, mohla bych jít ven?"zeptala se Nicole. Královna si jí prohlídla.

"Když řeknu ne, poslechneš mě?"

"Ne."

"Tak vidíš. Panové, co kdybychom si šli dolů popovídat?"zeptala se královna. Kane popadl Williama a odtáhl ho dolů.

"Co si mám vzít na sebe?"zeptala se. Začala nám ukazovat šaty. Nakonec jsme se shodli na černých na ramínkách s velkým výstřihem.

"Než půjdeš, otevři to,"řekla královna. Zrovna se hrabala v Nicolině šperkovnici a hledala něco vhodného. Nicole byla v koupelně. Právě si čistila zuby. "Ty taky, Mio." Zrovna jsem nic nedělala, tak jsem jí otevřela.

Odhalil se mi pohled na nádherné večerní šaty ve stříbrné barvě s kamínky okolo výstřihu s úzkými ramínky. Na zádech se křížili dvě šňůrky. Byli dokonalé. Pak tam byla ještě menší krabička. Otevřela jsem jí. Nevěřila jsem, co vidím.

Byla tam dokonalá čelenky s diamanty z bílého zlata, diamantové náušnice a náhrdelník. Muselo to být hodně drahé. Byli nádherné. Dokonale mě okouzlili.

"Panebože,"zašeptala jsem. Lehce jsem se dotkla čelenky. "To si nemůžu vzít."

"Naopak. Musíš,"řekla královna. Vytáhla čelenku z krabičky a nasadila mi jí na hlavu. Šokovaná jsem zírala do zrcadla. Vypadala jsem jako princezna. I v té košilce.

"Ty vole,"špitla Nicole a uchvatně na mě zírala. Schytala pohled od svojí matky a omluvila se.

"Vypadáš dokonale,"zašeptala královna. Sundala jsem si čelenku a vrátila ji do krabičky.

"To si nemůžu vzít."

"Musíš si to vzít,"řekla naštvaně. Bylo to zvláštní, vidět jí naštvanou. Většinou byla klidná a mírná. Nechtěla jsem jí naštvat.

"Dobře. Děkuju vám,"řekla jsem. Necítila jsem se moc dobře, když ona mi dala něco takového a já jí nic. "Jednou vám to vrátím."

"Stačí, když budeš šťastná,"řekla královna. Laskavě se na mě usmála. Byl tak laskavý a mateřský, až mě bodlo u srdce. Odvrátila jsem tvář.

"To jsem. Co byste chtěla?"zeptala jsem se.

"Bude mi stačit toustovač. Ten jsem vždycky chtěla,"řekla královna. Usmála jsem se. "Vážně. Ani na zásnubním večírku jsem ho nedostala. Vlastně jo, ale za týden nám vyhořel." Zasmála jsem se. "Teď ty, Nicole."

Nicole to otevřela. Ona dostala modré šaty s úzkými ramínky. Byly krásné, ale moje byly hezčí. Potom dostala náušnice a obálky.

"Cože!"vykřikla.

"Co je?"zeptala jsem se. Královna se smutně usmála.

"To nemyslíš vážně?"zeptala se Nicole. Slyšela jsem směsici šoku, nevěřícnosti a šoku.

"S tátou jsme si o tom promluvili a rozhodli jsme se, že by bylo nejlepší, abys zkusila i tuhle možnost,"řekla královna. Vůbec jsem nevěděla, co se děje, tak jsem se zkusila dostat do Nicoliny hlavy. Povedlo se.

Viděla jsem svět jejíma očima. Cítila jsem její emoce a slyšela její myšlenky. Byli tak splašené, že jsem je nestačila sledovat. Podívala se na papír ve své ruce. Přihláška na Westbrook. Víc jsem neviděla, protože mě vyhodila.

"Ty máš přihlášku na Westbrook,"zamumlala jsem. "Proč nejásáš?"

"Protože tam nejdu,"odpověděla. To mě šokovalo. A královnu zjevně taky. Chvíli jsem na ní zírala.

"Cože?"zeptali jsme se s královnou nejednou.

"Nejdu tam."

"Proč?"

"Nechtěli jste, abych tam šla."

"Ano, ale změnili jsme názor. Měla bys to zkusit. Můžeš poslat přihlášky na víc univerzit. Jednu už máš. Pokud budeš chtít, Misská může být druhá a další si vybereš později. Chci... chceme, abys to zkusila,"řekla královna.

"Dobře. Děkuju,"řekla a objala jí. To královnu dojalo skoro až k slzám. Potom Nicole odešla z pokoje.

"Kam šla?"zeptala se královna.

"Nevím,"ale zajímalo mě to stejně jako jí. Za chvilku se Nicole vrátila.

"Kam si šla?"zeptala se královna.

"Říct Kaneovi že nikam nejdu,"odpověděla. "Zůstanu s váma." Začali jsme si povídat o všem možném.

Kapitola třicátá první                                      Rozcestník                                      Kapitola dvacátá devátá