Kapitola dvacátá devátá
Brečela jsem jak kvůli Lovette, tak kvůli hádce s Williamem. Nedokázala jsem pochopit, proč mu jí vrátil, když viděl, jak je na tom hrozně. Zajímalo by mě, co by dělal, kdyby šlo o Césara. Taky by zuřil. Možná ještě víc než já.
"Mio,"ozval se za dveřmi Nicoliin hlas. "Mio, otevři. Jsem tady s mámou." Vyškrábala jsem se na nohy a odemkla.
"Co je?"zeptala jsem se jich ochraptěle.
"Nic. Nechcete si udělat dámskou jízdu?"zeptala se Nicole. Nevěřícně jsem se na ní podívala. Já se zrovna pohádala s Williamem a ona chce dámskou jízdu. Její matka se nadechla, aby něco řekla, ale Nicole jí předběhla. "Jsem ráda, že obě souhlasíte."
"Já nikam nejdu,"řekla jsem.
"Tak někdo přijde sem."
"Neměl by být prázdný dům?"zeptala jsem se.
"Jestli myslíš Williama a Ronalda, tak ti šli něco zařídit."
"Aha. Tak místo toho, aby se omluvil, tak si jde někam lítat. Co bych taky mohla čekat?"zeptala jsem se naštvaně. Rozesmutnělo mě to ještě víc, ale zároveň i naštvalo.
"Ach můj bože. Vy jste ale pár. S váma bude jednou sranda,"řekla Nicole. Královna se usmála. Nejspíš si to taky myslela.
"Žádný my není. Já jsem s ním skončila,"řekla jsem. Nicole protočila oči a chtěla něco říct. "Nadobro jsem s ním skončila!"
Šokovalo je to obě, protože poznalo, že to myslím vážně. Byla jsem rozhodnutá. Rozhodla jsem se ve chvíli, kdy na mě zakřičel. To že kočku, která je semnou spojená vrátil jejímu majiteli, který jí týral, bych nějak zvládla, ale ta hádka bylo moc. A místo toho, aby se to snažil vyžehlit, tak ještě někde lítá. Byla blbost si s ním začít.
"Že to nemyslíš vážně,"špitla Nicole.
"Myslím. Tohle,"ukázala jsem na řetízek na svém krku, "mi dal, když jsme byli v Paříži." Sundala jsem si ho a odešla do koupelny. Řetízek jsem hodila do umyvadla a pustila jsem vodu. Sledovala jsem, jak diamantové srdce s úchytem z bílého zlata mizí v odpadu.
"Ne!"vykřikla Nicole. "Ty jsi blázen! Vždyť ti to dal z lásky a ty ho spláchneš."
"Máš pravdu. Nejspíš jsem blázen,"odpověděla jsem jí. Vrátila jsem se do pokoje a posadila se na postel. Královna s Nicole tam ještě zůstali.
"Nemusela si ho hned splachovat. Mohla sis ho schovat, kdyby sis to třeba rozmyslela, nebo ho prodat,"řekla královna. Sedla si vedle mě a smutně se na mě koukla. Jak já nenávidím jejich oči. Mají na mě špatný vliv. Podívala jsem se do země.
"Já tomu nemůžu uvěřit,"řekla Nicole. "Jak si mohla spláchnout tak krásnou věc."
"Přestaňte to řešit. Prosím. Co budeme dělat."
"Půjdeme ke mně,"oznámila Nicole.
Zvedli jsme se a společně odešli k Nicole do pokoje. Nebo bych spíš měla říct do chlívku. Její pokoj vypadal dost podobně jako můj, ale můj byl víc uklizený a o něco menší. Královna si ten její chlív chvíli prohlížela.
"Jak v tomhle můžeš žít?"zeptala se jí.
"Já ani nevím. Sedněte si." Hodila nám polštář a sama si jeden vzala. Pak odešla z pokoje.
"Počkej tady chvíli,"řekla Královna. Zvedla se a odešla z místnosti. Byla jsem sama, tak jsem si mohla pokoj pořádně prohlédnout.
Knihovnu mezi okny měla plnou francouzských románů. Obrovskou postel s velkými, nadýchanými polštáři měla vedle dveří do koupelny. U paty postele stála sedačka, naproti úzká televize a kousek za televizí skříň, komoda a botník. Všude bylo poházené oblečení, boty, papíry a pár knih, nejspíš je neuklidila, když se učila. Na podlaze měla položený úžasný fialový koberec tmavější než zdi. Dokonalý pokoj.
"Kde je máma?"zeptala se Nicole. V ruce držela hromadu pytlíků s brambůrky, lupínky, tyčinek, bonbónů a různých podobných blbostí. Všechno pustila na podlahu.
"Potřebovala něco udělat,"odpověděla jsem. Jen jsem hádala, protože mi neřekla, kam jde.
"Aha. Tak já jdu na chvilku do koupelny."
"Jasně. Já se projdu."
"Jdi pro misky,"řekla. Pokývla jsem.
Procházela jsem okolo pracovny. Královna s někým telefonovala. Zrovna mluvila o mně, tak jsem se zastavila a poslouchala. Vím, že se to nemá, ale nemají mluvit o mně. Královna stála u stolu a sledovala dveře. V očích měla něco zvláštního, ale nevím, co to bylo. Připomínalo mi to vinnu.
"Ne. Myslela to vážně,"řekla královna. "Že s ním končí. Nadobro. Blakeu, jak můžeš být tak klidný? Vždyť víš..." mluvila s králem. Přerušil jí, takže se zamračila. "Aha. Tak to si mi mohl říct rovnou, že se ho chceš zbavit. Jak já mám vědět, že budeš tak šťastnej, když se ho zbavíš,"vyštěkla královna. To mě překvapilo.
Nebyla jsem si jistá, jak to myslela, ale byla jsem si jistá, že mluví o Williamovi. Král se ho chce zbavit? Svého synovce? Proč? Jak by mohl? Vždyť je to syn jeho přítele a synovec jeho milované ženy. Začala jsem natahovat uši, abych slyšela i jeho. Použila jsem i trochu magie.
"Chci, aby měla klid. On jí ho nedopřeje,"dolehl ke mně králův hlas. Pak řekl ještě něco, ale to jsem neslyšela.
"Blakeu, víš, že tě miluju. Tohle bys neměl. Ty bys je měl podpořit. A nejen je."
"Annabelle, prosím tě, pochop to. Nechci, aby jí ublížil, proto se ho potřebuju zbavit,"oznámil král. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. On se ho chce vážně zbavit. Napadlo mě, že jsem jenom špatně slyšela.
"Probereme to jindy. Volala jsem na univerzitu ve Westbrooku."
"A?"
"Má tam domluvenou schůzku s nějakou Fisherovou. Co mám dělat?"zeptala se královna zoufale. "Nechci, aby tam šla."
"Já vím, ale možná bysme jí měli dát šanci. Je dospělá. Nebude nás poslouchat až do smrti,"řekl král. Královna se zamračila.
"Cože? Chceš mě naštvat?"
"Ne miláčku, jenom mě to napadlo. Budu muset končit. Pozdravuj tam. Miluju tě."
"Já tebe taky. Dej za mě Claire velkou pusu." Zavěsila. Já jsem zmizela do kuchyně. Vyhrabala jsem pár misek a vrátila se zpátky k Nicole do pokoje.
"Kde jsi byla tak dlouho?"zeptala se mě Nicole. Královna tam ještě nebyla. Naštěstí.
"Trochu jsem se zamyslela,"odpověděla jsem. Sedla jsem si na polštář a podívala se na Nicole.
"Aha. A rozmyslela sis to?" Zavrtěla jsem hlavou. "Stejně si to rozmyslíš."
"Když myslíš,"řekla jsem. Dál už jsem to nekomentovala.
"Bejt tebou, jsem ráda za to, co mám. Vždyť je hodnej, hezkej, chytrej, nadanej a bohatej. Kde seženeš takovýho chlapa? Nikde. Člověče, kdyby nebyl z mojí rodiny, tak bych po něm skočila a nepustila se ho." Usmála jsem se. V tu chvíli přišla královna.
"Prošvihla jsem něco?"
"Kromě mého rozboru Williama Whitea o nic,"odpověděla Nicole. Její matka se usmála. Nejspíš dost dobře věděla, co mi řekla. Podívala se na mě a usmála se. Oplatila jsem jí úsměv, ale zjevně mi to nevyšlo tak, jak mělo.
"Mami, kdy se vrátíš domů?"zeptala se Nicole, asi o hodinu později. Královna si zrovna prohlížela nějaký časopis.
"Nevím, asi příští týden s vámi,"řekla zaujatě. Nicole se jí podívala přes rameno a chvíli zírala.
"Co je?"
"Ale nic, jenom někdo vypustil zprávy o tom, že Adrian chodí s nějakou kozou od dvora. Nějakou Lizzy Kingovou. Nekamarádila se její máma s tetou Moll?"zeptala se Nicole.
"Jo. Ale nejsem si moc jistá, že budou nadšené, že se dali dohromady,"řekla královna. Natáhla jsem ruku a čekala, jestli mi podají časopis. Když mi ho královna předla, začala jsem číst. Bylo tam něco ve smyslu, že si našel novou lásku. A tak dále.
Celé stránce vévodila velká fotka Adriana s nějakou dívkou s dlouhými blond vlnitými vlasy a modrýma očima. Byla hezká, ale podle mě na Olívii neměla. S úsměvem si s Adrianem povídala. Vypadli jako šťastný pár, ale stejně jsem v Adrianových očích viděla něco, co moc šťastně nevypadalo. Nejspíš myslel na Olívii.
"Olívie je hezčí,"řekla jsem. Nicole se rozesmála, královny se jen usmála. Nakonec jsme se shodli, že jim to spolu dlouho nevydrží.
"Pojedeš rovnou domů, nebo se stavíš ve škole?" Nicole se vrátila k jejich předešlému rozhovoru.
"Jistě, že se stavím ve škole. Jak by se Claire dostala domů? Mio, přijdeš na ten večírek, který bude o vánocích, nebo zůstaneš ve škole?"
"Mami, myslíš, že by babičce a dědovi vadilo, kdybychom tam s Miou a jeli o vánočních prázdninách?"zeptala se Nicole z ničeho nic. Podívala jsem se na Nicole. Nepřišlo mi jako dobrý nápad, navštívit je když budou vánoční prázdniny. Podle mě budou chtít jenom rodinu. Chtěla jsem to říct, ale ty dvě mě nepustili ke slovu.
"Budou rádi. Mohli byste sebou vzít i Brandona. Ten už tam taky dlouho,"řekla královna.
"Musíme?"
"Neřekla jsem, že musíte, ale že byste mohli. Byli by rádi." Nicole se zašklebila. Nejspíš ho nechtěla sebou. Moc jsem nechápala proč.
"Mám radost, že ho musíme brát sebou,"zamumlala Nicole zamračeně.
"Ach jo. Jak to, že spolu máte takový vztah, když ses na něj tak těšila,"poznamenala královna a zavrtěla hlavou. Neubránila jsem se úsměvu.
"No, ale to jsem ještě nevěděla, co z něj vyroste,"řekla Nicole a přitom se culila.
"Je jako ty, Nicole,"oznámila jí královna. Nicole se na ní lehce podrážděně podívala. "Vážně."
"A po kom jsem já?"zeptala se Nicole. Královna o tom chvilku přemýšlela a pak si jí prohlédla a zase o tom popřemýšlela. Docela mě zajímalo, co řekne. Vědět na koho mám být naštvaná, když mě Nicole naštve, je fajn.
"No nejspíš po tátovi nebo babičce,"řekla královna. Usmála jsem se. Zato Nicole se zamračila. Nejspíš se jí to moc nelíbilo.
"Tak to je skvělí. Vždyť nejsem jako ona. Nemám ráda tradice ani nudný večírky ve společnosti těch snobů,"řekla Nicole.
"Ale když si něco vymyslíš, jdeš po tom, dokud to nezískáš, to je jedna z nejhroznějších vlastností, které tvoje babička má. A tvůj otec miluje večírky, jako ty. Táta miluje svojí rodinu a udělal by pro nás všechno ty taky, to samé Brandon. Vzpomínám si, že tvoje babička mě neměla ráda."
"Jo, ale zastala se tě, když jste se s tátou rozvedli,"řekla Nicole. V šoku jsem se na ně zírala.
"To je pravda. Nejspíš jí došlo, že jsem měla pravdu,"řekla královna.
"Vy jste se rozvedli?"zeptala jsem se.
"Jo, proč si myslíš, že jsem říkala, že je Brandon usmířil."
"Já jsem si myslela, že se hádali a ne, že se rovnou rozvedli. No to je jedno. Jak to že jste se rozvedli?"zeptala jsem se královny. Ona se zarazila.
"Měli jsme nějaké neshody,"řekla královna a dál to nekomentovala. "Chtěla bych se vás na něco zeptat. Jak jistě víte, Blake má 29. narozeniny a nechce okolo toho dělat rozruch, takže jsme se s babičkou rozhodli, že uspořádáme večeři. Chtěla bych se zeptat, jestli budete mít čas a přijdete. Jo nebo ne?"
"Co jinýho mi zbývá? Je to můj otec,"připomněla jí Nicole. Královna se usmála. Obě se otočili na mě. Nechápavě jsem se na ně podívala. "Ty půjdeš?"
"Já? Proč? Vždyť je to rodinná událost."
"Mio, ty už jsi člen rodiny,"řekla Nicole. Sestersky se na mě usmála. Překvapilo mě, že jsem se cítila tak zvláštně. Jako kdybych s ní vážně měla něco společného. I přesto jsem se na ní podívala, jako by byla blázen, že něco takového říká míšence a ještě ke všemu sirotkovi. "Seš pro mě jako sestra a už se o tom nebudeme bavit. Půjdeš tam?"
"Já nevím. Nezdá se mi to jako dobrý nápad."
"Podle mě je to ten nejlepší. Blake tě má rád a bude rád, když tam pudeš. A navíc bez tebe to nebude ono."
"Jo a bude to v neděli, což znamená, že se v pondělí uliješ ze školy,"řekla Nicole. To se mi docela líbilo, ale nezdálo se mi to jako rozumný důvod, proč tam jít. Nechtěla jsem být nikomu na obtíž.
"Abychom to neudělali v Orangetownu,"upozornila jí její matka. Nicole se na ní zděšeně podívala. "A Mia bude mít stejně v pondělí volno."
"Jak to?"zeptala jsem se.
"Budete mít zkoušky,"řekla královna. "V sobotu budou zkoušky, neděle je neděle a v pondělí a úterý volno. Ve středu se vrátíte do školy."
"Komu za to můžu poděkovat?"zeptala jsem se.
"Jasperovi."
"Aha. Tak až s ním budete mluvit, poděkujte mu za mě."
"Dobře. Přijdeš?"
"Já nevím."
"Takže jo,"odpověděla za mě Nicole. Její máma přikývla. "Koho pozveme?" Nicole vzala papír a podala ho matce.
"No tak vy dvě, Brandon a Claire, babička s dědou, Steaven s Moll, Adrian a ta jeho holka, aby neřekla..."
"Na tu kašlem."
"Dobře. Jeremy, Nora. Máš ještě nějaké příbuzné?"
"Mami,"řekla Nicole trochu uraženě. Královna jen zvedla ramena. "Co třeba teta Zoey? Nebo prateta Amanda, prastrejda Theodor. Justin, Mike, George. Theodorovi děti, ale jen Harryho, Erika a Linette. Matyldu s Peterem ne."
"A nebudou to brát osobně?"
"Řekneme, že se jejich pozvánky asi vypařili,"řekla Nicole. Královna se usmála.
"Samozřejmě trojčata a Dimitrije, Dereka s Amelií a je z toho mezinárodní událost,"řekla královna. Unaveně si povzdychla.
"Jo, ale Dereka s Dimitrijem musíme pozvat, protože by nepřijela Rose, kdyby tu nebyl Dimitrij a to by se strejdovi nelíbilo. Jo a toho si vynechala schválně nebo omylem?"
"K tomu bych se dostala. Nejspíš budeme muset pozvat i Andrewa se Samanthou co?"
"Bez ní by to nebylo ona. Miluju ty její proslovy, když je opilá. A pak jak jí Andrew musí tahat z pódia." Královna přikývla. Okamžitě jsem si vzpomněla, jak se jednou opila na oslavě Olíviiných a Ruthiných narozenin. To byla jedna ze vzácných chvil, kdy se chovali jako sestry.
"Jestli chcete, abych přišla, pozvěte i Olívii. Bez ní budu doma,"řekla jsem. Obě se na mě podívali, ale přikývli. Královna její jméno připsala na seznam. Královna se zoufale podívala na Nicole.
"Tvoje babička mě zabije. Ještě padesát hostů a může s toho být večírek,"řekla královna. Ta zoufalost, kterou měla ve tváři, se jí přenesla i do hlasu a já a Nicole jsme se museli rozesmát.
"Tak se na večeři vykašli a udělej večírek."
"Babičce to řekneš sama." Nicole se rozesmála. Když se uklidnili, začali se bavit o dárku, který pro něj každá koupí. Překvapil mě dárek, který ředitelovi koupil William. Prý mu dal ostrov. Přišlo mi to zvláštní. Neubránila jsem se pár poznámkám.
"Co dal tobě?"
"Doživotní kupón do lázní Aria v Alapašských horách. Moji tam nejlepší věci. Nemusím bůhví jak dlouho čekat ve frontě, ne že bych nikdy čekala dlouho." Usmála se. "ubytování v pěti hvězdičkové hotelu a nejlepší strava. O prázdninách tam pojedeme na víkend."
"Protestovat nemá cenu co?" Přikývla. "Nenaplánovala si toho na ty prázdniny nějak moc?" Zavrtěla hlavou. "Co si dostala od jeho sester?"
"Od Rose byt v Rusku. Ale Belle se moc nepřekonala. Dala mi rychlovarnou konvici. Měla jsem chuť rozmlátit jí ji o hlavu. Vynahradili mi to rodiče. Ti mi dali nádherný náhrdelník se safíry a diamanty. A babička s dědou mě potěšili ještě víc. Oni mi dali čelenku po mojí praprababičce, která se dědí z generace na generaci a dává se korunní princezně. Já jsem první, která jí nosí od doby, co praprababička umřela. Jenom je škoda, že jí neměla teta Zoey."
"To máš pravdu, slušela by jí,"řekla královna. V jejím výrazu bylo něco, co mi připadalo zvláštní. Něco jako smutek, ale nevěděla jsem z čeho a do její hlavy se mi lézt nechtělo i když bych si to měla cvičit.
"Co kdybychom si už konečně dali dárky?"zeptala se Nicole. Přišlo mi, že se víc těší na rozdání dárků, než na přijetí. Královna někam odešla. Nicole odstoupila od skříně, ve které se hrabala. V ruce měla dvě krabice.
"Já nevěděla, že si budeme rozdávat dárky. Taky bych něco přinesla,"řekla jsem provinile, ale zároveň naštvaně, že mi to nikdo neřekl. Vlastně jsme ani nevěděli, že se něco takového bude konat.
"Ty nám nic dávat nemusíš.,"řekla královna laskavě. V ruce nesla dvakrát větší krabice, než měla Nicole. "Stačí, že jsi tady. To je ten nejlepší dárek, který nám můžeš dát." Překvapilo mě, že jsem pocítila tolik bezpečí a mateřské lásky. Laskavě se na mě usmála. Odvrátila jsem tvář.
"Stejně jste mi to měli říct."
"Měli, neměli, teď je to jedno,"řekla Nicole. Podala nám krabice. "Otevřete to."