Píseň pro Miu - Kapitola dvacátá osmá

Kapitola dvacátá osmá

"Jakých?"zeptala jsem se trochu s obavami. Bála jsem se, co na mě vybalí.

"Rozvrh hodin, jelikož než budou zkoušky, vrátíš se do školy, i kdyby se Olívie nenašla. Učitelé tak rozhodli a ty se musíš podřídit. Potom testy, které budeš psát pod přísným dohledem několika webkamer, referáty, slohovky a podobně." Povzdechla jsem si. Věděla jsem, že tohle budu muset dělat, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Prohlédla jsem si hromadu, co přede mě postavil a znovu si povzdechla. "A teď to, co se ti nebude líbit."

"Já myslela, že to je tohle,"poznamenala jsem se. Vůbec se mi to nelíbilo. Vzala jsem si jeden papír a přečetla si referáty z historie a biologie.

"Nemyslím, že se ti tohle bude líbit, řekl William. "Brown se rozhodl, že budeme hrát hru..."

"Cože, to nemyslíš vážně! Že si ze mě děláš srandu,"řekla jsem naštvaně. Zavrtěl hlavou. "Ten dědek mě chce zabít? Já nejsem herečka. Šla jsem tam jenom kvůli Olívii."

"Neboj, budeme vás šetřit,"řekl William s úsměvem.

"Až se vrátím na školu, tak toho dědka zaškrtím!"zavrčela jsem naštvaně. William se na mě lehce usmál. Nejspíš se mu do toho taky nechtělo.

"No tak bych ti nedoporučoval,"řekl William. "To je teď jedno. Každá třída dostane jeden příběh z historie Whiteů." Něco mi říkali, že z výběru nebyl moc nadšený.

"Jaké příběhy?"zeptala jsem se ho.

"Poslední dvě generace. Babičku a dědu, nebo mámu s tátou,"řekl. Těžko určit jestli použil otrávený tón, nebo směs podrážděného a smutného.

Mně osobně vadila už představa, že budeme něco hrát, ale co mě dopalovalo ještě víc, bylo, že ten idiot vybral zrovna tyhle příběhy. Nejspíš to udělal schválně, protože vždycky byl tak nějak proti všem, co měli něco společného s Whitey. I když byli jenom přátelé. Byla jsem ráda, že jsem ho už od nástupu do posledního ročníku neměla, jinak bych ho musela zabít. Přestala jsem Browna proklínat a podívala se na Williama.

"Co bys chtěl radši?"zeptala jsem se.

"Nevím. Asi spíš babičku s dědou,"řekl William. Ani se mu nedivím.

"Já hlasuju pro mě. Už víte hlavní role?"

"S Belle jsme to probírali, ale k ničemu jsme nedošli. Nejspíš o tom rozhodnete vy..."

"No nazdar. To nebude dobrý,"poznamenala jsem. Usmál se. Rozhodla jsem se změnit téma. "Kdy budu psát testy?"

"Zítra jeden z hudebky a angličtiny. Pozítří asi tři a o pak zbytek. Ještě to pořádně nevím, ale angličtina je jistá, takže si zopakuj Lissu Abramsovou a Davida Drewa." Zasténala jsem, protože Drewa jsem nesnášela. Psal válečné romány. Obzvlášť miloval války s Ruskem. "Drew je děsnej, ale bude i u maturity, tak se ho nauč a pozítří píšeš z dějin." Položila jsem si hlavu na ruce a povzdechla si ještě jednou.

"Jak se znám, vytáhnu si jeho,"řekla jsem. Hlavu jsem měla pořád položenou na rukách, takže mi nebylo dobře rozumět. Vzala jsem si papíry a vydala se ke studijnímu kroužku.

"Co je?"zeptala se Nicole. Poznala, že moje nálada je na bodu mrazu.

"Budu psát testy."

"Aha. To dokáže člověka potěšit. Půjčím ti svoje poznámky. Jaký máš úkoly?" Podala jsem jí dva papíry. "Začneme historií."

"Čteš mi myšlenky. Co mám udělat první?" Označila mi referát o Rusko – Čínské válce v roce 4998.

Měla jsem ho hotový až za dvě a půl hodiny, protože toho byli mraky. Pak jsem to podala Williamovi. Ten to maličko upravil a hodil do počítače. Pak to poslal slečně Castové. Podle mě mi stejně dá špatnou známku, tak to ani nemusel upravovat.

  "Tady máš jeden test z hudebky. Když ho budeš mít dobře, dám ti známku,"řekl William a podal mi jednu A4. Ihned jsem ho začala vyplňovat tipovací metodou. Překvapivě jsem dostala B.

Už se začalo stmívat. Dostala jsem ještě dva testy z hudebky a dva z dějin umění. Všechno za B. Popravdě se mi zdálo, že mi trochu přilepšuje, ale když mě nenechá propadnout, je mi to jedno. Když jsem skončila s testy, vrhla jsem se na angličtinu.

Kane si pro Jill přijel okolo desáté. Ona usnula u angličtiny, když Williamovi překládala dvou stránkovou slohovku. Naštvaně se na Kanea podívala, když jí probudil, posbírala si svoje věci a zmizeli. Já šla spát hned, jak odešli. William se ukázal pár minut později se štosem papíru. Začala se mi vařit krev v žilách, jenom jsem je viděla.

"Co to je?"zeptala jsem se podrážděně.

"Scénáře,"odpověděl. Tak ty jsem nechtěla vidět vůbec. "Poslali mi oba, abych si je přečetl a vybral si jeden."

"Aha. Tak já jdu spát. Dobrou,"řekla jsem a políbila ho na tvář. Pak jsem se otočila na bok.

"To je všechno?"zeptal se a políbil mě na krk. Rozbušilo se mi srdce, ale přesto jsem se neotočila. Na jakoukoliv činnost, která nesouvisela se spánkem, jsem neměla energii.

"Jsem unavená,"řekla jsem. Ani mi to nemohl mít za zlé, když jsem prodělala několika hodinové nákup s jeho sestřenkou a ještě spoustu úkolů. Nejspíš mu to taky došlo.

"No jo. Dobrou." Objal mě okolo pasu. Za chvilku jsem usnula.

Seděla jsem na verandě s Nicolinou učebnicí dějin a učila se na test, který jsem měla asi za půl hodiny psát. I když jsem na sobě měla mikinu a bundu, byla mi zima, ale v domě se učit nedalo, když Nicole pracovala na zdokonalení nějakého projektu na magii. Nábytek byl zakrytý igelitem, aby nebyl mokrý a zbytek domácnosti zalezlý co nejdál od ní. William připravoval pracovnu, Nora jela nakoupit a královnin strážce, myslím, že se jmenoval Ronald, obhlížel dům. To dělal každou hodinu.   

"Mio!"zavolala mě královna. Ta byla v malé zimní zahradě, zvedla jsem se a šla za ní. Stála u orchideje s konví v ruce.

"Ano, vaše Veličenstvo?"

"Promiň, že tě vyrušuju, ale potřebuju, abys mi zavolala Williama. Vůbec mě neslyší a já nemůžu jít pryč, protože čekám telefon. Nevadí ti to?"zeptala se mě. Prosebně se na mě podívala. Nebyla jsem z jejího vyrušení bůhví jak nadšená, ale přesto jsem přikývla. Rychle jsem došla k pracovně a zaklepala.

"Ano." Vešla jsem. William zrovna mluvil s několika učiteli přes webkameru. "Děje se něco?"

"Královna vás potřebuje, pane,"odpověděla jsem. William povzdechl.

"Slečna Rosevaleová, zatím může začít psát ten test,"řekla Castová. Jak já tu babu nesnáším.

"Máte pravdu. Sedněte si a začněte psát. Máte na to 45 minut. Princ William to s pomocí slečny Castové opraví a dá vám známku." Pana Xaviera jsem měla ráda, jelikož mi nikdy nedal E z francouzštiny, ale už od jeho příchodu na školu byl šíleně zamilovaný do Castové. Tý semenice je skoro čtyři sta a pořád po ní někdo jede.

Sedla jsem si na židli, která ještě před chvíli patřila Williamovi. Ještě než zavřel dveře, usmál se na mě, aby mě uklidnil. Moc mi to nepomohlo. Vzala jsem tužku a začala psát. Test měl tři části: Rusko – Čínskou válku, povstání v Petrohradě a Rusko na přelomu tisíciletí. Poslední část byla něco, jako kdo vládl, ministři, potomci krále, věda, umění a podobný věci. Nejtěžší bylo spočítat, kolikátý Dimitrij byl na trůně, protože tohle jméno se u Petrovovů dědí. Byl to děda současného krále Dimitrije.

"Máte ještě dvě minuty, tak si to pořádně zkontrolujte,"řekla Castová. Měla jsem chuť jí seřvat, protože jsem zapomněla číslo. Takže znovu.

"Ach jo, proč jich je tolik?"zašeptala jsem. Napsala jsem číslo. Položila jsem tužku a podívala se na učitele. "Co budu psát příště?"

"Angličtinu,"řekla angličtinářka. "Asi za dvě hodiny. Koukni se na literaturu minulého století."

"Jasně děkuju. Zítra vám pošlu práci o Drewovi,"řekla jsem jí. Přikývla. Zvedla jsem se a předala místo Williamovi. V obýváku jsem se začala šprtat angličtinu.    

Až do jedné jsem měla volno, pak se na mě opět vrhli. Tenhle test byl zvlášť těžký, kvůli ze hry Amelia, kde jsem musela napsat část monologu hlavní postavy a opravit. William mi poradil nejdelší řeč, kterou tam měla, a ty chyby mi taky opravil. Zbytek jsem udělala sama.

"Hotovo,"řekla jsem. Všechny jsem vytrhla ze zamyšlení, vypadalo to, jako by se probudili. Začali mi dávat pokyny k dalším testům. Rozloučila jsem se s nimi a zdrhala z místnosti.

V obýváku bylo neobvyklé rušno. Královna seděla na sedačce a něco držela v náruči. Nicole seděla naproti ní a úzkostlivě se na to dívala. Ten královnin strážce stál za ní a... po pravdě si nejsem moc jistá, kam koukal. Přišla jsem k nim blíž, abych viděla.

Byla to kočka. Přesněji kotě, které vypadalo zraněně. Mělo úžasné zelené oči. Bylo šedé a strašně malé. Na přední tlapce mělo krvavý šrám a srst se jí někde trochu řídla. Podívala se na mě. Zírali jsme si do očí a mě připadalo, jako kdybychom k sobě patřili. Zdálo se mi, že to cítí i ona. Chtěla jsem si jí k sobě přitisknout a hrát si s ní. Hned jsem si jí zamilovala.

"Ronadl jí našel před bránou. Chudinka měla takový hlad a teď jí chceme ošetřit,"odpověděla Nicole na nevyřčenou otázku.

"Dejte mi jí,"řekla jsem královně. Opatrně mi jí předala a já si sedla vedle Nicole. "Ahoj. Kdo ti to udělal, ty moje chudinku." Mňoukla a podívala se z okna na starý dům, který stál vedle. Něžně jsem jí pohladila.

"Ty k ní patříš,"řekla Nicole trochu nevěřícně. "Ona k ní patří. To je něco. Williame!"

"Proč ho voláš?"zeptala jsem se Nicole.

"Zkus hádat. Aby mi to potvrdil,"odpověděla a zase ho zavolala. Ta kočka se lekla. Zpražila jsem Nicole naštvaným pohledem. Ona jenom protočila oči.

"No tak. Zajímalo by mě, komu patří,"řekla královna.

"Má obojek,"řekla Nicole. Prohlédla jsem si ho. Bylo na něm jméno a z druhé strany adresa a číslo. Adresa seděla na tuhle ulici, takže asi patřila majiteli toho starého domu.

"Jmenuje se Lovette,"řekla jsem. William vešel do místnosti. Okamžitě si Lovette všiml a zeptal se, kde jsme jí vzali.

"Aha. Za chvíli tu bude její majitel, takže se rozlučte."  

"Cože?"zeptala jsem se. "Myslíte vážně, že jí nechám někomu, kdo jí týrá? V žádném případě!"

Zazvonil zvonek. William šel otevřít. Ten strážce šel za ním, asi aby tam nestál upír, nebo podobná bestie. Uslyšeli jsme slova a kroky. Přitiskla jsem si Lovette k sobě a rychle jí uzdravila. Královna s Nicole si toho všimly a nesouhlasně si mě měřily. Jen jsem zvedla ramena.

"Tady je,"řekl William. Ten chlap se usmál. Stačil mi jediný úsměv a zamotala se mi hlava. Nevěděla jsem, co tu chudinku čeká, ale bylo mi jasné, že to nebude nic dobrého. Vyrval mi jí z rukou. Lovette se začala vzpírat tak, že mu málem spadla. Hrůzou se mi udělalo zle.

"Děkuju vám." Otočil se a odešel. Ještě než zmizel, slyšela jsem, jak říká, "ještě jednou mi utečeš, tak si mě nepřej."

"Jak si to mohl udělat?"zaječela jsem na Williama. Byli jsme tu jen mi dva a královna s Nicole, takže jsem mu mohla klidně tykat.

"A co jsem měl asi podle tebe dělat?"zeptal se mě.

"Já nevím, třeba jí zapřít. Bůhví, co s ní teď bude,"zašeptala jsem.

"Bude v pořádku. Je doma."

"Ty ..."nemohla jsem najít vhodný výraz. "V pořádku nebude. Copak si slepej? Neviděl si ty šrámy, co měla na těle?"

"Mohlo jí srazit auto,"řekl William trochu otřeseně. Nikdy jsem na něj nebyla takhle hnusná. Pohádali jsme se, ale ne takhle.

"Jo, tak proč se ho bála, ty génie!"zaječela jsem na něj. Šok se změnil ve vztek.

"Jak to mám vědět!"

"Jestli se jí něco stane, tak si mě nepřej,"řekla jsem.

"Praboha. Buď ráda, že je doma,"řekl William. Naštvaně jsem kolem něj prošla a zamířila ke schodům. "Kam jdeš?"

"Hádej! A víš co, zapomeň na to." Podívala jsem se na něj. "A nechoď mi na oči." Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje.

"Fajn!"zařval za mnou.

Když jsem byla v pokoji, pořádně jsem třískla dveřmi tak, že to nejspíš slyšeli i sousedé a potom jsem se zamkla. Podlomila se mi kolena. V krku se mi udělal knedlík. Z očí mi začali téct slzy.