Píseň pro Miu - Kapitola dvacátá sedmá

Velmi se omlouvám za zpoždení, ale neměla jsem čas. do konce týdne bych mohla dosat další, ale moc bych tomu nevěřela. Doufám, že se vám bude tato kapitola líbit. Prosím komentáře. Děkuji.

                              Mikky

Kapitola dvacátá sedmá

"Ty s ním půjde?"zeptala jsem se jí. Přikývla. "Hlavně si dávej pozor."

"Ale prosím tě. Co by se mi mohlo stát?"

"Všechno možný,"řekla jsem.

"No jo. Ještě nemáme boty,"řekla Nicole. Přišlo mi, že mě vůbec neposlouchá. Nejspíš ani neposlouchala. Nejspíš už myslela na to rande. Nechala jsem se zavést do obchodu. "Už víš, co si vezmeš na vánoční večírek ve škole a pak na večírek mých rodičů?"

"Ne. Do jakých barev bych se měla sladit?"

"K nám si vezmi něco ve vánočních barvách. Já mám věci v modré."

"Ty ovládáš vodu, že jo?"

"Jo. Ty by sis měla vzít něco stříbrného, ta barva se neváže k žádnému živlu, je vánoční a slušela by ti."

"To radši červenou,"poznamenala jsem.

"Ne v té přijde Rose. Nebylo by pěkný, když by jeho sestra i jeho holka měli stejnou barvu šatů,"řekla Nicole. Probodla jsem jí pohledem a rozhlédla se, jestli někdo její poznámku neslyšel. Zdálo se, že ne, jelikož tu moc lidí nebylo a to tu měli pěkné věci.

"Co bude mít Isabelle?"

"Zlatou. Vzduch symbolizuje žlutá, tak si vybrala zlatou."

"Stejně tohle nechápu,"poznamenala jsem. Nechápavě a zvědavě se na mě podívala. "Jak vzduch může symbolizovat žlutá, když je bezbarvý. Spíš bych dala bílou." Usmála se.

"No jo. Záleží podle situace. Bílá se používá i na kouzla a při rituálech. Proto musí mít jinou barvu."

"Víš co? Přijdu v barvách všech živlů. Alespoň budu stylová,"řekla jsem s úsměvem. Nicole se zasmála.

Věděla jsem, že bych nejspíš skončila s 0 možná 1 bodem od Lindy Post z časopisu Royal. Jeden z nejlepších módních časopisů u nás. Při každé královské akci si vychutná každého i obyčejnou holku jako jsem já.

"To neriskuj. Jé tyhle jsou pěkný,"řekla Nicole a ukázala mi úžasný botičky na podpatku v modré barvě. Začala hledat správnou velikost. Vypadali na ní skvěle. "Ty se skvěle hodí k mým šatům. A ty si zkus tyhle." Podala mi krabici se stříbrnými střevíčky. Byli nádherné, ale mně by nejspíš neslušeli, takže jsem jí slušně odmítla. "Tvoje blbost. Mohla si mít něco, co nikdo jiný mít nebude. Tenhle obchod je jenom tady."

"Tak mi je dej,"řekla jsem s povzdechem. S úsměvem mi je podala. Vypadali na mě krásně.

"Ty ti vezmu," řekla Nicole a rychle dodala "bez remcání." Nejspíš viděla, že chci protestovat.

"Až jednou budu mít peníze, vrátím ti to,"řekla jsem. Zavrtěla hlavou. Pustili jsme se do vybírání kozaček. Koupila pro obě i kabelky.

"Už můžeme jít domů ne?"zeptala jsem se jí.

"Ne. Pořád si stěžuješ, že když tam Nora není a William pracuje, já se učím a s mámou si moc nepovídáš, že se nudíš, tak pojď semnou,"řekla a táhla mě před knihkupectví.

"To nemyslíš vážně? Tady budou mít knihy jenom ve francouzštině."

"Možná." Vešli jsme dovnitř a rozhlédli se okolo. Nicole mě zatáhla za rukáv bundy. "Hele tady máš celej regál v angličtině."

  Začali jsme se přehrabovat hromadou knih, od všech možných spisovatelů a všech žánrů. Nečekala jsem, že jich budou mít tolik. Nevěděla jsem, co si mám vybrat, takže jsme tam byli skoro hodinu. Nakonec jsme vybrali romantický horor Prokletí a komedii Chyťte tu holku. Úryvek Prokletí jsme četli na angličtině a to druhé četla Nicole.

"Teď už půjdeme domů?"zeptala jsem se jí.

"Jo."

Odešli jsme z obchodního domu. Venku Nicole zavolala taxi, takže jsme museli počkat, než přijede. Nicole zamyšleně okusovala rohlík, který nám koupila, pak promluvila. "počítej s tím, že když sis nevybrala šaty na ples, tak půjdeme ještě jednou."

"No jo."

"Nicole. Na koho tady čekáte?"zeptal se Kane. Ten chlap ví, kdy se ukázat. Vedle něj stála Jillian, za nimi jeden muž.

"Na taxík,"odpověděla Nicole.

"Chcete svést?"zeptal se Kane.

"To...."

"Bude skvělí,"dokončila za mě Nicole. Zrovna slovo skvělí bych nepoužila, ale to je jedno.

"Tak pojďte." Nicole se dala do pohybu ve stejnou chvíli jako on. Jeho neteř vedle mě.

"Ty seš její strážkyně?"zeptala se mě.

"Zatím nejsem ničí,"odpověděla jsem jí.

"Aha."

"Co chceš dělat ty?"

"Tak trochu už mám rozjetou kariéru manažerky."

"Tak to máš dobrý. Určitě pracuješ pro něho, že jo?"zeptala jsem se jí a podívala se na Kanea, který se něčemu smál.

"Vždycky jsi chtěla být strážkyní?"

"Ani nevím. Ty jsi vždycky chtěla být manažerka?"

"Ne. Chtěla jsem být strážkyně, ale moje máma se jednou nevrátila, tak mě to přešlo." Smutně se usmála a podívala se do země. Dokázala jsem si představit, jak jí je. Kane se na nás otočil.

"Jill,"oslovil jí. Podívala se na něj. "Mám tě hodit domů, nebo mám jet rovnou k nim?"

"To je jedno,"odpověděla Jill. Stáli jsme před tmavě šedým autem, které zjevně patřilo Kaneovi. Ta barva vypadala trochu staře, ale to auto se mi jinak líbilo. Mělo zajímavý tvar. Odemkli a otevřel Nicole dveře.

"Mě taky. Udělala sis úkoly?"

"Slíbil si mi, že mi s nimi pomůžeš,"připomněla Jill.

"Takže ne,"uhodl. Jill se usmála. "Zrovna ode mě chceš pomoct? Tak to tě ta baba nechá propadnout."

"Může se učit s námi,"ozvala se Nicole a prosebně se na mě podívala. Ona chtěla, abychom jí tam měli. Moc nadšená jsem z toho nebyla, ale když si to přála, tak jsem s tím nemohla nic dělat, takže jsem přikývla.

  "Vážně bych mohla?"

"Jasně."

"Nebude vám to vadit?"zeptal se Kane. Nicole jen zavrtěla hlavou.

"Sjeďte domů pro učení a pak pojedeme k nám,"řekla Nicole. Kane přikývl a zabočil do centra.

  O chvilku později jsme byli před jejich domem. Jill a jejich strážce vystoupila a zmizela v prvním vchodu. Kane s Nicole si potichu povídali a já sledovala lidi na ulici, než mi zapípal mobil. Otevřela jsem smsku a začala si číst. AHOJ LASKO, DOUFAM, ZE JSTE NA CESTE. TETA ZACINA BYT NERVOZNI. Usmála jsem se a začala psát odpověď. ZACHVILKU TAM BUDEME. REKNI JI AT SE UKLIDNI. Zmáčkla jsem tlačítko odeslat.

"Někdo zajímavej?"zeptala se Nicole a usmála se.

"Ani ne,"odpověděla jsem s úsměvem. Poznala, že kecám.

"Tomu nevěřím." Další pípání. FAJN TAK RYCHLE. MUSIM TI NĚCO ŘICT. NEPREHNALA TO MOC? Zamračila jsem se.

"Co je?"

"Nic,"odpověděla jsem. CO SE DEJE? Odepsal mi během minuty. NENI TO NIC VAZNEHO, ALE NEBUDE SE TI TO LIBIT. MILUJU TĚ. V tu chvíli přilítla Jill se strážcem a Kane zase vyjel. TAKY TI MUSIM NĚCO RICT. MAME NAVSTEVU, TAKZE BUD MILY. Odeslala jsem smsku a čekala. Jediné, co mi napsal, bylo koho. NECH SE PREKVAPIT. PA. Když jsem to odeslala, byli jsme v půlce cesty domů.

"Z čeho máš úkoly?"zeptala se Nicole a otočila se na Jill. Ta začala přemýšlet

"Z dějin, angličtiny a matiky,"odpověděla Jill. "Možná ještě z něčeho."

"Máš toho hodně?"

"Docela jo."

  Už jsme stáli před domem a vystupovali z auta. Všimla jsem si, že Kane trochu zaostává, tak jsem se usmála. Měla jsem chuť něco poznamenat, ale to by se nehodilo. Nicole otevřela dveře a vtáhla ho dovnitř. Dost ho to překvapilo, ale následoval jí.

"Jsme doma!"zavolala do domu.

"No konečně. Tvoje matka je z tebe na prášky, stejně tak tvůj otec,"řekl William, který zrovna vešel do chodby. "A já budu taky,"dodal a podíval se na mě. To je ta návštěva? zeptal se mě beze slova. Skoro nepostřehnutelně jsem přikývl.

"Ahoj,"pozdravil Kane.

  "Nazdar. Ahoj Jill, tebe už jsem neviděl asi sto let,"řekla William a usmál se na ní.

"Dobrý den,"pozdravila ho a uklonila se. Poznala jsem, jak ho to štve. Už tolikrát když jsme si povídali, mi to řekl.

"Chcete něco?"zeptal se.

"To je dobrý. Stejně budu muset jít,"řekl Kane a začal couvat. Nejspíš se bál, že mu William zakroutí krkem, protože se na něj tak koukal. Nicole se na něj podívala.

"A co bude s Jill?"zeptala se.

"Potom se pro ni stavím. Půjdeme?"zeptal se jejich strážce. Ten přikývl. Rozloučil se s námi a zmizel stejně rychle, jako se ukázal.

"Nedáme se do toho učení?"zeptala se Jill, která pořad ještě zírala na dveře, kterými její strýc zmizel. Nicole přikývla a zavedla jí do obýváku.

Celou dobu jsem uvažovala, kolik jí bylo, když její máma umřela a kolik je Kaneovi. Vypadá, že mu víc jak Williamovi nebude a Jill tak na 160 možná míň. Takže její máma umřela asi když jí bylo 130. Chudák holka. Byla na tom ještě hůř než já. Já už se s tím smířila, ale ona nejspíš ne.

"Mio,"oslovil mě William. Nejspíš se snažil upoutat mou pozornost už dlouho, protože si mě zvědavě měřil.

"Promiň, jenom jsem se zamyslela,"řekla jsem. "Co se děje?"

"Pojď semnou,"řekl. Zavedl mě do pracovny. Zavřel dveře a podíval se na mě. Docvaklo mi na co myslí.

"Měl by sis s ním promluvit,"řekla jsem.

"Myslíš to vážně?"zeptal se mě a nevěřícně si mě prohlédl. "Vždyť jsme se kvůli němu málem rozešli."

"Ne Williame, nemohli jsme se rozejít, když spolu ani nechodíme,"řekla jsem.

"A co tedy děláme?"zeptal se mě. Probodl mě svýma černýma očima a usmál se. Stoupl si těsně přede mě. O kousek jsem couvla, ale narazila jsem do stolu.

"Tak máš pravdu, ale on nevěděl, že někoho mám,"připomněla jsem mu. Znovu ten nevěřícný pohled. "Hele samotnou mě překvapuje, že to říkám, ale ..."

"Promluvíme si o tom jindy, jo?"

"A kdy? Až pojedeme domů? Až večer přijede pro Jill, chovej se mile jo. Když to nechceš udělat pro sebe, tak to udělej pro Nicole a Jill. Prožila si toho hodně a nemusí poslouchat nějaký vaše hašteření."

"Proč pro Nicole?"

"Má s ním rande,"řekla jsem.

"Aha. Fajn budu milej,"řekl William. Usmála jsem se a políbila ho. Usmál se na mě. "Teď něco důležitějšího. Sedni si." Poslechla jsem ho. Sedla jsem si na židli a počkala, až začne mluvit.

"Co je?"zeptala jsem se, protože se na mě dlouho jen tak koukal. Nespíš nevěděl jak začít.

"Mám pro tebe pár věcí..."začal.

Kapitola dvacátá osmá                                      Rozcestník                                      Kapitola dvacátá šestá