Píseň pro Miu - Kapitola dvacátá čtvrtá

  Skoro po dvou týdnech přidávám další kapitola. Tahle je pro milovníky Francouzského hlavního města Paříže. Píseň je ve Francouzštině od Yael Naim a jmenuje se Paris

Kapitola dvacátá čtvrtá

  "Miláčku, vstávej. Chci ti něco ukázat,"zašeptal mi do ucha můj princ. Zavrtěla jsem se a překulila se na druhou stranu. "Mio."
  "Co je?"zeptala jsem se ho, když jsem otevřela oči. Koukala jsem se na něj. Vypadal, že se někam chystá. "Kam jdeš?"
  "To ti ukážu, když vstaneš,"odpověděl. Vylezla jsem z postele a odešla do koupelny.
  Byla jsem totálně vyřízená z cvičení s Norou. Neustále jsme byli v tělocvičně a rvali se spolu. Většinou vyhrála ona, ale já párkrát taky. Jako včera když jsem jí podkopla nohy a ona spadla, takže jsem měla chvilku, kterou jsem potřebovala, abych jí bodla do srdce. Hned jak jsme skončili, tak mě pochválila a řekla, že na zkoušky už jsem připravená a že je zvládnu. Dneska měla volno, protože Maya je doma a jejich chůva má narozeniny.
  "V kolik se vrátíme?"zeptala jsem se Williama, když jsem vylezla.
  "Nevím možná večer možná ráno,"odpověděl.
  "Kde bysme byli až do rána?"
  "Nech se překvapit,"řekl a vzal mě za ruku.
  "Musím cvičit, nemůžu někde..."přerušil mě polibkem.
  "Potřebuješ alespoň jeden den volna,"řekl a usmál se. Měl pravdu, ale zkoušky jsou už 28. takže za patnáct dní. Začala jsem uvažovat. Co když do té doby Olívii nenajdou? Stejně bych ty zkoušky musela dělat později a má pravdu, že potřebuju pauzu.
  "Dobře." Okamžitě se usmál a my odešli dolu.
  "Předem tě upozorňuju, že přesun pro tebe bude trochu neznámej, ale místo kam tě chci vzít, se ti bude líbit,"řekl William.
  "Jak to myslíš neznámej?"zeptala jsem se.
  "Uvidíš. Pro jistotu zavři oči,"řekl. Udělala jsem, co chtěl. Dlouho se nic nedělo, ale pak se mi začala motat hlava. Přitiskla jsem se k němu, abych měla jistotu, že tam je. "Můžeš je otevřít.

"
  "Co to bylo?"zeptala jsem se, když jsem otevřela oči. Rovnou jsem se na něj podívala.
  "Kouzlo,"odpověděl. Pak ode mě odvrátil tvář a usmál. Koukla jsem se tam, kam on a zůstala jsem stát a zírat. Nebyli jsme v našem světě, ale někde, kde jsem to neznala. Byla to nádhera.
  "Kde to jsme?"zeptala jsem se ho.
  "V Paříži,"odpověděl. Otočila jsem se na něj a nechápavě se na něj podívala. To jméno jsem slyšela jednou nebo dvakrát v životě. Otočila jsem se zase od něj a prohlížela si tohle místo. Byli jsme v nějaké ulici plné obchodů.
  "A co tady budeme celý den dělat?"zeptala jsem se ho.
  "Procházet se a na večer jsem zamluvil dvě místa v divadle Odéon, takže musíme jít sehnat něco, co se bude hodit do divadla. A ještě předtím půjdeme na večeři do restaurace kousek od divadla." Jenom jsem se na něj podívala, ale nekomentovala jsem. "Ted‘ se projdeme?"
  "Jo."
  Procházeli jsme se dlouho, ani nevím kolik času jsme tím strávili. Bylo to úžasný. Mohli jsme se držet za ruku, aniž by nás někdo hlídal, nebo si před námi někdo na něco hrál. Občas jsme si sedli na lavičku a políbili jsme se. Pak jsme si museli jít koupit oblečení na večer. Vzal mě do nějaké obchodní čtvrti.
  Měli toho tady tolik. Byla to krása. Na názvy jsem se nekoukala, ale navštívili jsme obchodů dost. Oblečení jsem si koupila jen ve dvou, ale v každém z nich jsem si něco zkusila. Williama to moc nebavilo, ale nedával to najevo a poslušně komentoval všechno, co jsem mu ukázala.
  Pohybovat se po Paříži s několika taškami se mi vážně nechtělo, takže pronajmul pokoj v hotelu docela daleko od té čtvrti. Pak jsme se ještě chvilku procházeli okolo hotelu, až k nějakému parku, kde jsme si sedli a dlouho v tichosti koukali po lidech. Nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděla. Samozřejmě v našem světě jich je, ale tady jsem viděla pár vampýrů, které jsem poznala nejen podle vzhledu, ale i podle vůně a samozřejmě chování k Williamovi. Mírně se uklonili nebo kývli hlavou. Kolikrát za nimi šli jejich strážci. Bud‘ to byli upíři nebo vampýři. A poznala jsem i čaroděje a čarodějky. Nakonec když se začalo stmívat, tak jsme se vrátili do hotelu a převlékli se.
  "V kolik si mě zbudil?"zeptala jsem se ho, když jsem si oblékala šaty.
  "Nevím, bylo asi okolo jedné,"odpověděl.
  "Co? Kolik je?"
  "Bude sedm. Měli bysme hodit, jestli se chce najíst."
  "No jo, už budu,"řekla jsem. Zrovna jsem se líčila. Přišel ke mně a objal mě okolo pasu.
  "Sluší ti to,"zašeptal mi do ucha.
  "Díky. Nemohl bys mě teď‘ nechat, musím si to dodělat. Pak hned půjdeme." Přikývl a nechal mě.
  Když jsem konečně byla, zastavil taxík a ten nás odvezl k restauraci. Byla hezká. Romantická a útulná a hezky zařízená. Zašli jsme se do rohu a nechali se obskakovat. Jedna věc by se mi na životě boháče líbila, mohla bych mít, co bych chtěla, a všichni by mě obskakovali. To je asi tak všechno.
  Sledovala jsem jeho vystupování. Byl milý a hodný, ale vyzařovala z něj sebevědomí, odhodlání a spousta dalších věcí, jako ze všech nebo alespoň z většiny vampýrů, co ovládají život. Byl okouzlující a ta servírka si to taky myslela, protože se na něj neustále culila a podle toho co jsem pochytila, se s ním snažila flirtovat.
  "Ona s tebou flirtovala,"řekla jsem, jakmile odešla.
  "No jo,"odpověděl. "Řekl jsem jí, že mám tebe."
  "Já vím, to jsem stačila přeložit. Vyřešil si to hezky diplomaticky,"řekla jsem s úsměvem. Bude z něj dobrý král.
  "Díky." Cítila jsem, že na mě někdo zírá. Otočila jsem se za sebe a uviděla jsem tu servírku, jak mě probodává nenávistným pohledem. Usmála jsem se na ní a otočila se na Williama.
  "Ona mi chce zničit šaty,"řekla jsem mu. Usmál se a přikývl. Nepotřebovala jsem jí ani koukat na myšlenky a věděla jsem to. "Měla bych utéct, nebo jí něco zlomit, aby si na mě nedovolovala."
  "Mio,"řekl William přísně. Zašklebila jsem se na něj a on protočil oči. Trvalo docela dlouho, než nám přinesla jídlo. 
  Když ho přinesla, okamžitě jsme začali jíst. Hned jak jsem ochutnala, musela jsem se zvednout a zmizet na záchodech. Tam jsem to vyplivla. Chutnalo to, jako kdyby mi do toho ta coura nalila jed nebo něco.
  "Jsi v pořádku?"zeptal se mě William potom, co jsem se vrátila.
  "Jo jenom se mi udělalo zle, když jsem to ochutnala. Ta holka mi do toho něco nalila ne?"
  "Mě se neptej,"řekl William a kývl na obsluhu. Naštěstí přišel někdo jiný. Moc milý muž. Podle Williamova tónu jsem usoudila, že je naštvaný. Ten muž se mu začal omlouvat. Vzal můj talíř a odešel.
  "Nebyl si na něj moc tvrdej? On za to nemohl,"řekla jsem. William si mě chvilku prohlížel, pak přikývl. "Měl by ses mu omluvit."
  "Máš pravdu. A my bysme měli jít, jestli to chceme stihnout." Počkal na toho muže a přinese účet.
  Divadlo bylo kousek od té restaurace. Byla to úžasná budova a ve vnitř... Krása. Nádhera. Něco, co jsem ještě neviděla. Moc se to nepodobalo budovám, co máme doma, nebo co jsem viděla ve Valencii. A představení. Taky krása.
  "Jsem hotová,"řekla jsem Williamovi v hotelu a svalila se na postel. Usmál se.
  "Vstávej, nebo si zničíš šaty,"řekl. Po pravdě, bylo mi to jedno. Vzal mě za ruce a přitáhl mě k sobě, až jsem do něj narazila.
  "Au."
  "Promiň,"zašeptal.
  "Jak mi to vynahradíš?"zeptala jsem se ho s úsměvem. Nejspíš mu došlo, na co myslím, protože mě začal líbat.

  Překvapivě jsem se probudila první. Objímal mě okolo pasu. Opatrně jsem se překulila, abych na něj viděla. V klidu spal. Vypadal tak roztomile a skoro bezbranně. Usmála jsem se. Mohla bych se na něj dívat hodiny i dny.
  "Budeš na mě civět dlouho?"zeptal se, se zavřenýma očima.
  "Jo,"odpověděla jsem s úsměvem. Otevřel oči a zabodl se do mých. Rozbušilo se mi srdce.
  "Jak dlouho ji vzhůru?"zeptal se.
  "Nevím. Jak ses vyspal?"zeptala jsem se. Překvapilo mě, že jsem alespoň na chvíli zapomněla na Olíviin únos a všechny ostatní. Vždycky část mého mozku přemýšlela, co s ní asi je.
  "Skvěle,"odpověděl. Přitáhl si mě k sobě. Nečekala jsem to, takže mě překvapil.
  "Nejspíš bysme měli vstávat,"řekla jsem. Povzdechl a uvolnil sevření. Políbila jsem ho, pak jsem vyskočila. Popadla jsem jeho košili, protože nic lepšího jsem neviděla. Cítila jsem, že ze mě nespouští oči, tak jsem popadla polštář a hodila ho po něm.
  Samozřejmě to čekal, takže se mu vyhnul. Popadl mě za ruce a stáhl mě k sobě. Lehl si na mě. V očích mu hráli plamínky. Bála jsem se, co udělá. On mě začal lechtat. Začala jsem sebou házet, abych ho setřásla a bránit se a musela jsem se smát.
  "Dobře! Vyhrál jsi! Vzdávám se. Můžeš si se mnou dělat, co chce,"vypravila jsem ze sebe. Okamžitě toho využil. 
  "Víš, že tě miluju?"zeptal se mě.
  "Taky tě miluju,"řekla jsem. Políbil mě. Když přestal, pustil mě, abych se mohla jít osprchovat. Po mě šel on. Nakonec jsme se šli nasnídat do kavárny kousek od Eiffelovy věže.
  Bylo to neskutečné. Nedokázala jsem pochopit, jak to mohli postavit bez pomoci čarodějů a levitačních kouzel. Víc než na Williama nebo na jídlo jsem se soustředila na tu věž. Chtěla jsem se sem ještě vrátit, ale to nejspíš nepůjde. Poslední pohled a to místo a vrátili jsme se do našeho světa.
  Čekalo nás milé přivítání. Nicole se hádala se svojí matkou. Rychle jsem se podívala na Williama. Nechceš se tam radši vrátit? Usmál se a zavrtěl hlavou. Pak se podíval na ty dvě a vložil se do toho. Já se pro jistotu vypařila. Zašila jsem se do pokoje. Rozhodně jsem nechtěla slyšet jejich hádku.

Kapitola dvacátá pátá                                      Rozcestník                                      Kapitola dvacátá třetí