Píseň pro Miu - Kapitola dvacátá šestá

Po více než měsíci nová kapitola. Moc se omlouvám, že nebyla dřív, ale neměla jsem čas. Doufám, že se vám bude líbit. Prosím o komentáře. Děkuji.

Kapitola dvacátá šestá

"Nicole, máš užasný rodiče. Chtějí pro tebe jenom to nejlepší. Co já bych za to dala,"řekla jsem klidně přes svoje rozhořčení.

"Já vím, ale nemusí mi pořád všechno zakazovat. Člověk se má učit za svých chyb a má se rozhodovat sám. Ať se klidně zblázní. Já půjdu na Westbrook. Děda mi s tím pomůže,"řekla s úsměvem. "Víš co, mohla bys semnou jet na jeden výkend k nim. Třeba po vánocích."

"Nejsem si jistá, jestli mě tam budou chtít,"poznamenala jsem překvapeně.

"Budou, o to se postarám,"řekla Nicole.

"Co jinýho mi zbývá?"zeptala jsem. Nicole se usmála, čimž mi dala jasně najevo, že nic. "Jací jsou tvoji prarodiče?"

"Děda je úžasnej. Vždycky když jsem něco provedla a nechtěla jsem, aby to babička zjistila, pomohl mi zahladit stopy a hráli jsme si na neviňátka,"řekla zasněně. Usmála jsem se. "Brandona se snažil naučit rybařit, ale ten ho poslal někam. Nevím, po kom je tak arogantní. Ja taková nejsem.

"Ale nepovídej,"zamumlala jsem.

"No dobře, možná že jsem, ale chci se změnit."

"Už nejsi taková, jako když jsme se potkali.

Tak den jsem tě chtěla uškrtit,"pověděla jsem jí s úsměvem. Oplatila mi ho.

"Nemám náladu čekat na taxík, takže se projedeme. Nevadí?"

"Ne. Jaká je tvoje babička?"zeptala jsem se.

"Má ráda tradice. Ráda pořádá večírky a hostiny. Taky peče úžasný mufiny a jahodový koláč. Vždycky když tam přijedeme, má jich plnou mísu a do večera jsou pryč. Máma říkala, že mě učila správně stolovat už v plenkách, když jsem ještě neměla zuby." Zasmála jsem se. "Prý mámu zezačatku neměla ráda. Babička si myslela, že jim to dlouho nevydrží, ale žijou spolu šťastně až do dnes. Jako z pohádky."

"Copak nejsi ráda?"

"Jasně že jo, ale někdy se až moc schodujou. Stačilo by, kdyby táta řekl, že by mu to nevadilo, ale přesvědčit Blakea Collinse k něčemu, co se nelíbí jeho ženě, je těžší než dostat upíra." Neubránila jsem se úsměvu, když jsem viděla její výraz.

"U vás o všem rozhoduje královna?"

"Ne. Jistě že ne, většinou je u nás demokracie, ale ona ho dokáže přesvědčit během pár minut. Stačí jí k tomu pár pohledů a pěkná košilka." Trochu vyděšeně jsem se na ní podívala. "Jak si myslíš, že ho přesvědčila k dalšímu dítěti?"

"On nechtěl?"

"Řikal, že bych stačila jenom já. Brandon byl hodně nečekaný a usmířil je a Claire máma strašně chtěla, ale táta ne. Jednou v noci využila všechno svje zbraně a je z toho tenhle zázrak." Usmála jsem se.

"Jak s Brandonem vycházíš?"

"Mám ho ráda, ale je to debil. Nemáme takovej vztach jako Rose, William a Isebelle. Ikdyž se Belle s Williamem věčně hádají a nadávají si. No jo trojčata."

"Takže spolu moc nevycházíte?"zeptala jsem se. Přikývla.

"Co ty? Chtěla bys sourozence?"

"Ani nevím. Asi jo, ale nemám rodiče, natož pak sourozence,"řekla jsem.

"Co ty víš, možná je tvůj táta tak blýzko, že ho ani nemusíš hledat,"poznamenala Nicole. Zvedla jsem ramena a usmála se.

"Popravdě mi to začíná být jedno. Teď mám Williama,"řekla jsem. Už dlouho jsem na svého otce nemyslela.

"Kdybych já nevěděla, kdo je můj otec, nikdy bych po něm nepřestala pátrat. I kdybych měla vlastní rodinu,"oznámila Nicole. Jenom jsem se na ní usmála. "Ach jo. Musí to město bejt tak daleko? Bolí mě nohy."

"Vzdávšáš se? Zavoláš taxík?"zeptala jsem se jí s úsměvem. Zvedla telefon a sedla si na lavičku, kterou sem nějaký génius dal. Když jí to konečně někdo zvedl, začala se s tím člověkem bavit.

"Prý tu za chvíli bude. Půjdeme si koupit něco na ten mejdan po tvých zkouškách. Jestli mě pozveš,"řekla Nicole.

"Jo."

"Bojíš se?"

"Trochu. Když je nezvládnu, budu je muset opravovat, takže místo skvělýho léta, zkejsnu ve škole,"řekla jsem.

"Ty to zvládneš. Spíš bych se bála těch na konci. Ty budou horší."

"Maš pravdu. Hele, jak to, žes loni propadla?" Trochu zrudla.

"No, den před zkouškami jsme se s Mattem a pár dalšími přáteli opili a já se proudila až druhý den, když zrovna psali testy. Domů mě přivedli strážci. Rodiče zuřili. Celej měsíc mě nepustili nikam, kromě opravných testů, který jsem jaksi nezvládla, protože jsem utíkala oknem. Matt od nich dostal přísní zákaz se ke mně přibližovat."

"Jak ses dostala přes strážce?"zeptala jsem se jí.

"Kamarádi odvedli jejich pozornost většinou tím, že něco zapálili a já přelezla plot,"odpověděla mi s úsměvem.

"To mi něco připamíná,"poznamenala jsem.

"Co?"

"Jednou jsme s Olívií, Samem a Adrianem zdrhli ze školy na jeden mejdan u jezera."

"Adrian a zdrhnout? Nespletla sis ho?"zeptala se nevěřícně. Zrovna jsme nastupovali do taxíku.

"Ne. Láska dělá divy,"řekla jsem.

"Tak to zírám. No když nadtím tak přemýšlím, chová se divně. Vždyť Jeremymu rozbil hubu. Konečně to někdo udělal. Pak se opil, dostal výpověď a získal práci pro školu."

"Počkej,"zarazila jsem jí. "On dostal výpověď?"

"Jo. Opil se v práci. Díky tátovi se to nedostalo na veřejnost a nepřišel o licenci nebo co to je."

"A o všechno kvůli Olivii?"

"Jo. Jak si řekla, láska dělá divy."

"To si nezaslouží,"řekla jsem. "Už si našel jinou?"

"Ne. I když ho všichni přesvědčují, ať jí pustí z hlavy. On je do ní blázen,"řekla Nicole. Smutně jsem se usmála. S Adrianem se znám hodně dlouho. I s jeho rodiči. Je to jeden z nejlepších kluků, který znám, nesmí se tak trápit.

"Budu si muset s Olívií promluvit a říct jí, ať se mu omluví,"zamumlala jsem.

"Lepší by bylo, dát je dohromady,"poznamenala Nicole.   

"Jo a jak?"

"Ty znáš Olívii, já Adriana, něco vymyslíme. Když budeme potřebovat, zapojíme do toho i Williamův geniální mozek,"řekla Nicole.

"Geníální?"

"Kromě malování a skládání má ještě jedno nadání. Dokáže usmířit kohokoliv. Teda až na svoje vztahy,"řekla Nicole a zašklebila se. "Kde by teď byli Rose s Dimitrijem."

"Oni se hádali?"

"Jo. Když se malá narodila, oni si prošli menší krizí. William je dal zase dohromady. Prostě génius. Hele jak to mezi vámi je?"

"Jak by? Normálně."

"Jenom? Tak to za moc nestojí,"řekla Nicole a zašklebila se. Probodla jsem jí naštvaným pohledem. Ten taxikář se na nás se zájmem podíval. Nejspíš ho to chtěl prodat dál.

"Nechci se o tom bavit v taxíku. Probereme to potom?"zeptala jsem se jí s kamenným výrazem.

"No jo. Stejně se tomu nevyhneš,"řekla a zašklebila se. Lehce jsem se na ní usmála. "Tady nás vyhoďte." Vytáhla peněženku a zaplatila cestu.

"To sis to nemohla nechat, až budeme sami?"zeptala jsem se jí naštvaně.

"Promiň, stejně nevěděl, o koho jde. Buď klidná,"řekla a vzala mě za ruku.

"Tím bych si nebyla tak jistá,"zamumlala jsem. "Přestává mě to bavit. Neustále se přetvařovat a chovat se k němu zdvořile, vykat mu, když ho miluju. Koukat na to, jak se ho každá snaží sbalit a být tak bezmocná. Je mi z toho na nic."

"To bude dobrý. Ještě sedm měsíců a pár dní a pak to budete moct veřejně oznámit. Až bude svatby, můžu jí zorganizovat?"zeptala se s usměvem.

"Já nemám v plánu vdávat se ve sto osmdesáti. Možná tak za padesát let. Nebo ještě později."

"Jo. To teta říkala taky a vdala se v devatenácti nebo kolik jí tenkrát bylo."

"Jo, ale protože byla těhotná. Mě se to nestane,"řekla jsem jí.

"Já vím. Pojď sem,"vypískla a zatáhla mě do obchodu Evelyn, jednoho z nejdražších a nejluxusnějších obchodů a značky na světě.

Bylo to něco, se tam dostat. Po světě jich je jenom pár, většinou najdete něco jenom v ostatných obchodech, ale dostat se do Evelyn je sen každé chudé holky. Jeden je i v Missu. Připadala jsem si trochu nesvá, protože jsem tu nikdy nebyla. Měli tu celou podzimní a zimní kolekci, která podle Olívie byla jedna z nejlepších, kterou Evelyn Lorelová navrhla.

"Jak mě to tady chybělo,"vzdychla Nicole. Už jsem se jí chtěla zeptat, jestli tady vážně byla, ale došlo mi, že ano.

"Kdy si tady byla?"zeptala jsem se.

"S tátou, když měl nějaký jednání s jejich vládou. To si zkusím,"řekla a vzala si nádherné levandulové šaty s krátkým rukávem po kolena. Vypadala v nich úžasně. "Skvěle se mi hodí na pohovor s Belindou Fisherovou. A k nim si vezmu tohle sako." Bylo černé a moc pěkné.

"Kdo to je?"

"Kdo?"zeptala se nechápavě.

"Ta Fisherová,"upřesnila jsem.

"Dělá pohovory na Westbrook."

"Ty tam vážně chceš?"

"Jo. Vím, že to rodiče zničí, ale mají ještě Brandona a Claire."

"Nemůžete udělat kompromis?"zeptala jsem se jí.

"Ještě ty s tím začínej. Zkus si tyhle,"řekla a podala mi lososové šaty.

"Ne."

"Jo. Co jsem viděla, máš většinu věcí tmavých. Potřebuješ osvětlení,"řekla. Zavrtěla jsem hlavou. Začala mě přemlouvat a škemrat, až mě z ní začínala bolet hlava, tak jsem souhlasila.

"Stejně na ně nemám,"řekla jsem, když jsem je měla na sobě. Strašně mi slušely a Nicole řekla, že si je mám vzít.

"Máš, nemáš, to je jedno. Od čeho máš bohatýho přítele?"

"Rozhodně ne od toho, aby mi platil oblečení. Stejně tady není."

"Ale já jo." Chtěla jsem protestovat, ale ona je stejně vzala.

Nemohla jsem uvěřit, že tady toho mají tolik a taky že Nicole vybrala tolik věcí. U pokladny jsem se musela culit, jakmile jsem uviděla její výraz, když jí řekli, kolik má zaplatit. Ten radostný usměv jí zmizel z tváře a pak se na tu prodavačku zdvořila usmála.

"Nemáš?"zeptala jsem se. Nemohla jsem tomu odolat.

"Mlč,"upozornila mě. Usmála jsem se ještě víc a s peněženkou v ruce jsem se vrhla k pohladně. Musela jsem zaplatit já, když ona neměla peníze.

"Jakej nám tvoje máma určila limit?"zeptala jsem se jí.

"Neboj, ještě máme,"řekla a podala mi tažky s jejich logem. "Další zastávka Marlin Lose." Když si to přála, tak jse jí poslušně následovala. Tenhla obchod se specializuje na doplňky. Olívie si tam občas kupuje řetízky.

"Nevadilo by ti, kdybych si odskočila?"zeptala jsem se jí. jemon zavrtěla hlavou. Vytratila jsem se z obchodu a začala pátrat po záchodech. Nebylo těžké je najít, protože byli kousek od obchodu.

"Mio, dáme si něco k jídlu?"zeptala se Nicole. V ruce svírala tažku ML. Přikývla jsem.

"Co sis koupila hezkého?"zeotaka jsem se.

"Jenom pár blbin,"řekla vyhýbyvě. Najednou mě popadla a zatáhla do jednoho obchodu.

"Co je?"zeptala jsem se jí vyděšeně. Rozhlédla jsem se a překvapěně zvedla obočí. Byli jsme v obchodě se spodným prádlem a podobnými věcmi.

"To je pro mámu,"vysvětlila. To mě překvapilo ještě víc. "Musí nějak přilákat tátovu pozornost."

"Vždyť než odjel, zavřeli se spolu v pokoji a do rána nevylezli."

"No a? Když jsou doma, nemají na sebe moc čas."

"A to víš jak?"

"To poznáš,"řekla Nicole. "A ty si taky něco pořiď."

"Ne."

"Proč?"zeptala se mě. Spražila jsem jí pohledem. "No jo. Ta je pěkná, co myslíš." Ukázala mi moc pěknou červenou košilku. "Tu jí vezmu."

"Jak víš, že jí bude?"

"Překvapí tě to, ale i po třech dětech máme stejnou velikost. Musím zhubnout,"oznámila Nicole zamračeně. Našla správnou velikosta zalezla do kabinky. Pak se mi ukázala.

"No, tak to by zabralo na každýho,"řekla jsem. Usmála se. Okolo šel kluk v našem věku. Nebyl hezký. Zrzavé vlasy, pihy, rovnátka, brýle... A doslova slintal, když Nicole viděl.

"Odprejskni,"štěkla Nicole. Bezeslova se ztratil. "Mám jí vzít?" Přikývla jsem. Vzala ještě dvě. Jednu černou a tmavě modrou a šla k pokladně. "Víš, co by mě zajímalo?"

"Ne a radši to nechci vědět,"poznamenala jsem.

"Neboj. Co tady dělal takovej slizoun,"řekla.

"Jak já to mám vědět?" Ve chvíli, kdy se na mě otočila, do ní někdo vrazil. Začal se jí omlouvat a podal ji tažky. Když se narovnal, chtěla jsem zmizet.

"Nicole?"zeptal se překvapeně.

"Kane?"

"Co bys řekla?"zeptal se jí ironicky. Usmála se. Sklonil se a políbil jí na tvář. "Jak se máš?"

"Skvěle. Co ty? Daří se ti?"

"Jo, ale nejspíš přestane. S Williamem jsme se chytli."

"Tak proto jsem tě u nás neviděla. Jak to, co se stalo?"

"Já vlastně ani nevím,"řekl Kane. Podíval se na mě. "Ahoj Mio." 

"Vy se znáte?"

"Měli jsme tu čest,"řekla jsem. Naštěstí jsem se vyhnula otázkám druhu kdy a jak a proč jsem použila takový tón, protože se přiřítila nějaká holka a začala mu nadávat. Nejspíš jeho holka.

"Promiňte. Tohle je moje drahá neteř Jillian. Nicole ti nejspíš nemusím představovat a tohle je Mia Rosevaleová,"představil nás. Byla to moc hezká holka. Měla dlouhé hnědé vlasy a tmavě hnědé oči.

"Dobrej. Tak jdeme nebo ne?"zeptala se Jillian.

"Jo jistě. Rád jsem tě zase viděl,"řekl Nicole a zase si vyměnili polibek na tvář. "Pozdravuj doma. Mio." Kývl mi na pozdrav. Otočili jsme se a vydali se na cestu.

"Jak dlouho se znáte?"zeptala jsem se.

"Nicole!"zavolal za námi. Otočila se. "Půjdeš zítra na večeři?"

"V osm tam buď,"řekla Nicole s úsměvem a zamávala mu. Nevěřícně jsem se na ní podívala.

"Jasně. Tak zítra."

"Ahoj." Popadla jsem jí za ruku a odtáhla pryč.  

Kapitola dvacátá sedmá                                      Rozcestník                                      Kapitola dvacátá pátá