Píseň pro Miu - Kapitola třináctá

Kapitola třináctá

Pokračovala jsem v prohlídce zahrady. Kousek od místa, kde jsme se s tou holkou hádali, jsem potkala ředitele. Seděl na lavičce a podle výrazu to slyšel. Poklepal na místo vedle sebe. Posadila jsem se a čekala, co řekne.

"Tu holku nesnáším. Je ještě neodbytnější, než byla její matka,"řekl ředitel. Jenom jsem se na něj nechápavě podívala. "Když jsem pracoval jako strážce, staral jsem se o jejich rodinu a Chanel se do mě zamilovala."

"Taky byla tak hrozná?"

"Ne, ale snažila se mě ovládat,"řekl.

"Ona ovládá život?"

"Toho sis nevšimla?"

"Ne. Co její dcera. Neovládá ho taky náhodou?"

"Ne. A kdyby ses trochu soustředila, určitě bys to poznala. A William taky. Když by ho chtěla ovládat, věděla bys to. On taky. Určitě to nevíš, ale patří k nejmocnějším, co ovládají život co znám. Před ním je Blake a asi jeden další a za ním Dimitrij,"řekl ředitel.

"Vážně? To jsem vážně nevěděla. Ale podle lidí král není zrovna nejmocnější. Právě naopak. Prej je neschopnej,"řekla jsem.

"Spíš je chytrý. Se svojí mocí moc neplýtvá."

"Aha.

Kde jsem na vašem seznamu já? Určitě na konci."

"Nejsi na konci. Jsi hned pod Derekem Petrovem,"řekl.

"A ten je?"

"Asi tak pod Dimitrijem."

"Takže tak šestá?"

"Jo."

"Tak tomu nevěřím. Vždyť jsem naprosto neschopná,"řekla jsem.

"Musíš se toho ještě hodně naučit,"řekl mi. "Nechceš jet domu? Nějak mě to tady nebaví."

"Zrovna jsem se vás chtěla zeptat,"řekla jsem. A byla to pravda. Tak jsme se zvedli.

Williama jsme tam nechali, protože měl moc práce. Domů s námi jela akorát Nora. Bylo vidět, že už chce být úplně jinde a když jsme jí řekli, že jedeme pryč, okamžitě byla u auta. Když jsme konečně byli doma, sedla jsem si na pohovku a zamyšleně jsem si prohlížela obrazy na zdech. Připadalo mi, že většina z nich je od Williama.

"Já už půjdu,"řekla Nora.

"Nechcete tady zůstat? Abyste se nemusela trmácet přes celé město,"zeptal se jí ředitel.

"To je v pohodě. Nashledanou,"řekla a odešla. Ředitel si sedl vedle mě a zavřel oči. Pak je zase otevřel a usmál se na mě.

"Zítra ti začne škola,"řekl.

"Já vím."

"Než odjedu, dám ti pár věcí. A zítra budeš stávat v osm,"upozornil mě. Zasténala jsem.

"Vždyť dneska byl večírek. Nechte mě trochu prospat,"řekla jsem a udělala psí oči.

"V osm,"řekl. "Teď jdi spát."

"Dobrou."

V pokoji jsem se převlékla do pyžama. Pak jsem si lehla do postele a pustila jsem si televizi. Spíš než abych se na ní koukala, jsem přemýšlela. Proč jsem sem vlastně jela? Chtěla jsem zachránit Olívii a místo toho hlídám královského. Musím stávat ještě za světlo a na škole bych stávala o hodinu později. Jak jsem tak přemýšlela, usnula jsem. 

"Stáváme,"ozvalo se mi u ucha. Zakňučela jsem a otočila jsem se na druhou stranu. "Okamžitě vylez z tý postele." Přetáhla jsem si přes hlavu deku a spal dál. "Nenuť mě to opakovat." Otevřela jsem oči a zamračila jsem se na toho rušitele. Ředitel stál naproti mně. Ruce složené na prsou, vypadal, že se chystá cvičit.

"Proč mě budíte tak brzo?"zeptala jsem se ho.

"Je devět. Zaspala si."

"Už?" Znova jsem padla na polštář.

"Ty si horší než moje děti,"oznámil.

"Jo? A vy jste zase neodbytnej." Pomalu jsem si sedla a zvedla se z postele. Loudala jsem se do koupelny. Tam jsem provedla rání hygienu a ještě na pár minut se natáhla. Z pár minut byla celá hodina. Probudila jsem se sama a v životě jsem nebyla někde tak rychle.

Ředitel seděl v křesle a mluvil s Williamem. Hned jak jsem přišla si mě prohlédl. Čekala jsem, že mi dá nějakou přednášku, ale nic se nestalo. V kuchyni jsem si vzala misku a nasypala si cereálie s mlíkem. Po snídani jsem se vrátila do obýváku a počkala na něj.

"Jdeme?"zeptala jsem se.

"Jo."

Venku mi dal batoh a oznámil, že budeme běhat. Protáhla jsem se a pak jsme vyrazili. Cesta byla dlouhá a plná kopců. Nikdo mě nenutil běhat, takže jsem se každou chvilku zastavovala a snažila se popadnout dech. K mému zklamání, jsme si ani jednou nedali pauzu.

"Na chvilku si odpočineme,"řekl konečně. Batoh jsem hodila na zem a padla vedle něj.

"V tom batohu jsem cihly ne?"zeptala jsem se ho.

"Nejsou. Podej mi ho." Podívala jsem se na něj. Povzdechl si a vstal. "Jak dlouho jsi neběhala?"

"Asi tak rok,"řekla jsem.

"Jde to vidět. Pokračujeme." Vypískla jsem a podívala se na něj.

"Nezbláznil jste se?"

"Ne. Dělej, stávej." Zasténala jsem a zvedla se. Zase jsme vyrazili. V duchu jsem ho proklínala.

Běhali jsme ještě asi hodinu. Až jsme se dostali k nějakému nádhernému vodopádu. Byl schovaný hluboko v lese. Všude bylo slyšet cákání vody, zpěv ptáků, vítr v korunách stromů. Byla to krása. Jako z pohádky. Nebo ze snu.

"Páni. To je krása,"řekla jsem potichu.

"Ve dne je to tu ještě krásnější,"řekl.

"Jak to víte?"

"Protože jsem sem chodil s mámou, když jsme sem přijeli a ona mě sem brala ve dne."

"A to vám slunce nevadilo?"

"Část života jsem strávil u lidí,"připomněl mi. "Tam jsem se řídil jinými pravidly"

"Mě to nedošlo,"řekla jsem. "Jaká byla královna?"

"Jak si jí představuješ?"

"Jako milou, starou dámu, která si prosadila svou,"odpověděla jsem.

"To máš pravdu. Byla tvrdohlavá, spravedlivá, hodná a úžasná matka a babička. Vždycky když Rose s Williamem něco provedli, udělala jim přednášku. Měla je strašně ráda."

"Takže jenom Isabelle, byla hodný dítě?"

"To rozhodně ne, ale ta to většinou svedla na ty dva. Nejhodnější z mých dětí je asi Nina. Když se nad tím přemýšlím, William dělal blbosti jenom do šedesáti, pak se uklidnil a začal hrát a malovat. Rose do sto třicíti. A Belle je pořád stejná." Zasmála jsem se.

"A vy jste jí zaměstnal ve škole,"řekla jsem.

"Koho jinýho jsem měl sehnat, když bylo tak pozdě?"

"A co Nicole a Brandon?"

"Nicole je úžasná holka, když je s Williamem, připadá mi, že jsou zase malý. A Brandon. Ten je jako jeho děda. Kolikrát mi připadá, že se neumí smát,"řekl možná až smutně.

"Určitě umí, ale znáte to. Snaží se být jako většina královských."

"Tím chceš říct, že já, Blake, Annabelle a trojčata jsme nudní jo?"

"Tak jsem to nemyslela. Já myslela třeba Setha Collinse nebo Hilly. Vás ani nikoho z těch co jste vyjmenoval, jsem tím nemyslela,"bránila jsem se. Jenom se usmál.

"To je v pohodě,"řekl a podíval se na nebe. Vypadal zasněně, tak jsem ho nechala uvažovat, zatímco jsem se snažila přijít na to, jak se ho zeptám na jeho děti. "Chceš se na něco zeptat co?"

"Jo. Řekněte mi něco o vašich dětech, prosím,"opověděla jsem.

"A co chceš vědět?"

"Všechno, co se mi bude hodit, až je zase uvidím,"řekla jsem.

"Aha. Ninu jsme s Lili adoptovali když jí bylo šedesát let. Poznal jsem jí na úplňkovém večírku. Převzala moc ode mě. Okamžitě jsem si jí zamiloval. S její adopcí bylo strašně moc starostí, protože ředitelka jejich domova byla strašná. Od narození byla úžasná zpěvačka. Po velkém vystoupení šla na konzervatoř v Missu. Teď zpívá v divadle v Missu.

Rose je nejstarší, jako první měla dcerku Zoju, je Ruská královna, má ráda děti, zvířata, jako její máma žlutou, umění jí nikdy moc nešlo, jenom hraje na klavír a flétnu. Její živel je oheň a voda.

Už od dětství se věnovala politice. Vždycky když jsme s tím, kdo byl zrovna na trůnu, probírali zákony, sledovala nás, zatímco si ostatní hráli. Vždycky byla z trojčat nejrozumnější a nejspolehlivější. Na veřejnosti se chovala jako korunní princezna. Ve škole patřila k nejoblíbenějším.

William byl vždycky ten nejnadanější a nejsilnější. Moje matka ho už od doby co se naučil mluvit a chodit, nutila do hudby. Ne že by nechtěl. První písničku složil v 70. Zrovna měl přijet Liliin otec a jeho žena. Ani nevím, jak na ní přišel.

Nebyl tak oblíbený jako holky, hlavně protože neustále nad něčím přemýšlí. Kolikrát ani nechápu jeho myšlenkový pochody. Kluci z něj měli respekt, protože když někdo ublížil jeho sestřičkám nebo Nicole, rozbil mu hubu. A holky by mu nejradši padali k nohám, prostě stejný jako teď.

Když mu bylo 178, odešel do lidského světa a tam si našel svojí první velkou lásku. Pak se musel vrátit kvůli mámě a o Moniku přišel. Tou dobou se Rose seznámila s Dimitrijem. William najednou začal ještě víc skládat a malovat, a kdyby ses teď koukla na jeho účet, zjistila bys, že si může postavit vlastní barák.

Asi nejoblíbenější příbuzný je Nicole. S tou vždycky dělá nějaký blbiny a zapomene na stres, Fanynky a spoustu dalších věcí. Živel snad víš ne?"zeptal se mě. Přikývla jsem. "Isabelle je stejná jako její teta. S nikým nevydrží díl než týden. Miluje červenou, růžovou, bílou a černou. Od mala se věnuje tanci, zpěvu a herectví. Nejvíc asi tanci. Ovládá zemi a vzduch. 

První vystoupení měla v 60. Zpěvem jí doprovázela Nina a hudbu řídil William. Orchestru se moc nelíbilo, že budou hrát hudbu malého kluka, ale nakonec souhlasili. Celý vystoupení bylo úžasný. Všem se to moc líbilo. Williamovi a Belle nabídli místo na konzervatoři v Missu, ale oni ho odmítli, aby Rose nezůstala sama. Vždycky ji trápilo, že není tak nadaná, jako ti dva."

"Jaký to bylo vychovávat trojčata a k tomu ještě Ninu?"

"Bylo s nima moc starostí. Když jsem přišel z práce, šel jsem uložit děti a pak jsem ještě něco dodělával. Když William dostal moc života, náš život se ještě zkomplikoval. Často měl deprese, bolesti hlavy, záchvaty vzteku nebo nedokázal svojí moc udržet.

Vystřídali jsme tolik psychologů a různých podobných lidí. Nikdo mu nepomohl a pak, když Annabelle s Blakem přijeli na návštěvu, si spolu pánové sedli a hodiny a hodiny si povídali. Nikdo nevěděl, co s ním udělal, ale najednou byl v pohodě, jako před tím rituálem. Annabelle se Blakea pak zeptala, co udělal. Použil svojí moc v malých dávkách, aby to ani jednomu neublížilo a zbavil Williama vedlejších účinků. Od té doby si vždycky na pár hodin sedli a popovídali.

Rose jsem pomohl já s Annabelle a jedna Annabellina kamarádka. A Belle pomohl Mason Green a Vittany Collinsová. Holky to tak těžký nikdy neměli. Nejtěžší asi bylo, naučit je ovládat jeden živel, ale nevymazat jim z hlavy ovládání druhýho. Byla to děsná práce." Povzdech si.

"Chtěl byste ještě děti?"

"Těžko říct,"řekl. Bylo vidět, že nad tím přemýšlí. Zajímalo by mě spíš, s kým by je chtěl. Nejspíš asi s Mary. Kdybych alespoň věděla, jestli s ní něco má. "Máš ještě něco na srdci?"

"Ani ne."

"Tak co kdybys mi řekla něco ty?"

"A co?"

"Jaký bylo tvoje dětství?" Převyprávěla jsem mu celý příběh, který jsem už jednou vyprávěla jeho synovi. Potichu mě sledoval a pozoroval. Jednou, když jsem mu popisovala celý ten den, kdy máma umřela, se mi do očí nahrnuli slzy.

"Kolik je?"zeptala jsem se, když jsem skončila se svým příběhem.

"Asi bysme měli jít domů,"řekl. Zvedli jsme se a vydali se na cestu.

Cestou k jejich domu, jsme se zastavili ještě v jedné vesničce. Byla o větší než ta naše, ale moc se mi nelíbila. Tam jsme se stavili u jednoho muže, nejspíš to byl strážce, protože ho ředitel prosil, aby Noře pomohl s mým výcvikem. Chvíli si mě prohlížel a pak přijal. Když všechno vyřídil, konečně jsme se dostali domů.

Okamžitě, jak jsem vyběhla schody a došla do svého pokoje, padla jsem na postel a užívala si toho pohodlí. Chvilku jsem tam ležela a přemýšlela, pak jsem vstala a šla pod sprchu. Večer si dám dlouhou koupel. Když jsem se oblíkla, někdo zaklepal na dveře.

"Ano?"

"Pojď na oběd,"řekla mi Nora.

"Hned tam jsem." Za chvilku už jsem jedla. Měli jsme těstoviny. Nevím, kdo to vařil, ale bylo to dobrý.

"Co budeme dělat?"zeptala jsem se. Ředitel se podíval na Williama, ten jenom přikývl.

"Teď si protrénuješ život,"oznámil William.

"Protrénuju? Spíš vyzkouším,"řekla jsem. Protočil oči.

"Pojď se mnou." Odvedl mě na zahradu, kde si sedl na zem a kývl k místu naproti. Sedla jsem si a čekala. Chvíli mlčel, nejspíš nevěděl co říct, pak spustil.

"Teorii už si slyšela, že jo?"

"Jo."

"Fajn. Dneska si zkusíme, jak se bránit, když ti někdo čte myšlenky. Nebo chceš zkusit něco jinýho?"

"To je dobrý,"řekla jsem.

"Zkus se mi dostat do hlavy."

"Ehm?"

"Vzpomínáš, když ses dostala do hlavy Olívii? Udělej to samý,"řekl mi. Udělala jsem přesně to, co tehdy, ale nic se nestalo.

"Vy mi v tom bráníte?"

"Ne."

"Tak proč mi to nejde?"

"Nejspíš se málo soustředíš,"odpověděl.

"Málo se soustředím? To se mi má začít kouřit z hlavy, abyste viděl, jak se soustředím?"zeptala jsem se kousavě.

"Zkus to znovu,"řekl William. Zkusila jsem to. Soustředila jsem se na jeho hlas, jeho vůni, smích a jeho oči. K mému zklamání, se nic nestalo. Zkusila jsem to ještě jednou. Nic. Otevřela jsem oči a zamračila se na něj. Jenom povzdechl.

"S tebou bude víc práce, než čemsi myslel,"poznamenal. "Fajn zkus někoho jinýho. Třeba tátu."

"Fajn." Byla jsem naštvaná. Chvíli jsem myslela na náš odpolední rozhovor a konečně se dostavily nějaké výsledky. Byla jsem v jeho hlavě. Zrovna seděl na verandě a koukal se na nás. Jeho myšlenky ale byli úplně jinde. Přesněji u Mary. Když si všiml, že jsem v jeho hlavě, normálně mě nějak zablokoval.

"Přesně tohle jsem ti chtěl ukázat,"řekl William.

"Jak to že váš otec to umí?"

"Když má doma někoho, kdo ovládá život, musel se to naučit, jinak by nemohl mít žádné tajemství,"odpověděl. "Teď to zkusíš ty."

"Co mám dělat?"

"Vlezu ti do hlavy, ty se mi v tom snaž zabránit. V podstatě udělej zeď, jako kdybys pracovala s ohněm."

"Problém je, že já neumím ani ohnivou zeď,"řekla jsem. Povzdechl.

"Jenom to zkusíme,"řekl mi.

Za chvilku mě začala bolet hlava. To bylo znamení, že se mám začít bránit. Snažila jsem se ho vyhodit, ale nějak se mi to nedařilo. Byl moc dobrej. A já umím akorát zahojit odřeniny. Naší malou bitvu vyhrál on.

"Snažíš se vůbec?"zeptal se mě.

"Jo. Snažím,"odpověděla jsem.

"Není to moc vidět." To mě vytočilo ještě víc.

"Víte co, dneska končím. Zkusím to zase zítra,"řekla jsem a odkráčela do domu.     

Kapitola čtrnáctá                                                Rozcestník                                                Kapitola dvanáctá