Píseň pro Miu - Kapitola dvacátá třetí

Písnička je I'm in love od Ne-ya. Doufám, že se bude líbit. Pěkné čtení.

Kapitola dvacátá třetí

Zalapala jsem po dechu a rychle se posadila. Rozhlédla jsem se po místnosti, ve které jsem ležela. Byl to můj pokoj v domě Whiteů. Zadoufala jsem, že to není jen další sen nebo další zastávka v návratu mezi živé. Vlevo zaregistrovala jsem pohyb, tak jsem se otočila tím směrem. Seděl tam William a vypadal, že jsem ho probudila.

"Klid,"řekl a zvedl ruce, jako by se snažil uklidnit zraněné zvíře. "Lehni si." Neposlechla jsem, místo toho jsem se zvedla a otočila se k němu zády. "Doktor říkal, že máš ležet, tak to prosím tě udělej."

"Proč?"zeptala jsem se. Byla jsem trochu podrážděná a zraněná z rozhovoru s Bryanem.

"Protože potřebuješ klid. Nesmíš se stresovat. Máš odpočívat. Ještě ses pořádně nezotavila s toho kousnutí a ta ztráta krve ti taky moc nepomohla,"řekl William. Slyšela jsem výčitky. Já se neměla vracet.

"Proč se o mě najednou tak staráte?"zeptala jsem se ostře a otočila se na něj. "Ještě před týdnem bych vám byla ukradená." Byla jsem naštvaná, že najednou když jsme div neumřela se o mě stará.

"Jenom nechci, abys zase skončila v nemocnici nebo hůř pod zemí,"zakřičel na mě.

"Alespoň byste měl klid! Nemusel byste se starat o vampýrku, která pro vás není důležitá!"zaječela jsem na něj. Otočila jsem se zase zády k němu.

Potřebovala jsem něco.

"A kde si vzala, že pro mě nejsi důležitá?"zeptal se překvapeně.

"Mám uši,"odpověděla jsem. Oči mi spadly na kufr, ve kterém mi přišlo oblečení. Rychle jsem ho vzala a položila ho na postel.  Přitom jsem se na něj ani nepodívala. "Jestli si přejete ještě něco, tak mluvte nebo vás odtud vykopnu."

"Co to děláš?"zeptal se mě, když jsem si nesla první hromadu oblečení.

"Co byste řekl?"odpověděla jsem kousavě.

"Proč si balíš?"

"Vracím se na školu. Tam o mě budou stát víc než tady,"řekla jsem. Když jsem se vracela s druhou, stál těsně za mnou. O kousek jsem odstoupila.

"Kdo tvrdí, že tady o tebe nikdo nestojí?"zeptal se a zabránil mi projít.

"Vaše chování, pane,"řekla jsem.

"Aha takže jsi uražená. Tak promiň..."

"Nejsem uražená!"vykřikla jsem. Vzal mi věci z ruky a ony samy doletěly do skříně. Pak mi došlo, co to bylo a vrazila jsem mu facku. Čaroval. Tu facku rozhodně nečekal a nejspíš ho i bolela, protože si promnul tvář.

"Dobře to jsem si zasloužil,"řekl. Ta hromádka co byla v kufru se taky vznesla a letěla okolo mě. Chtěla jsem mu vrazit i druhou, ale tu čekal a chytil mi ruku a nepustil jí. Bolelo to. V očích měl něco, co se mi moc nelíbilo.

"Pusťte mě,"řekla jsem a snažila se mu vykroutit. Nebylo to nic platné.

"Tak mě poslouchej a nešij sebou,"řekl. "To co jsem řekl, než sis udělala tohle..." zvedl mojí pravou ruku, na které jsem měla obvaz, "... jsem řekl, protože jsem byl naštvanej. Jak by ti bylo, kdybych se líbal s tvojí kamarádkou? Než sis to udělala, chtěl jsem se ti omluvit a poprosit tě, abys mi odpustila, že jsem si o tom s tebou nepromluvil, ale... No..." Povzdechl a znervózněl. Začala jsem si vybavovat ten den. Slyšela jsem jejich rozhovor a to co řekl Nicole, pak jsem brečela a pak...

"Proboha!"vypískla jsem. Zděšeně se na mě podíval. "Vy jste si myslel že... s vaším otcem. Proboha." Tak to bylo i na mě moc. "Jak jste si mohl myslet, že jsem něco měla s vaším otcem? Vždyť by mohl být můj!"

"No promiň, ale ono to tak vypadalo,"začal se William bránit.

"Když byste mi ty ruce nedržel, už byste jednu schytal,"zasyčela jsem.

"Já vím, proto ti je držím,"řekl a usmál se. "Prosím tě, odpustíš mi to?"

"Dejte mi jedinej rozumnej důvod, proč bych to měla udělat,"řekla jsem. Ruce už mi nesvíral tak pevně, takže jsem se mohla dostat pryč. Mohla, ale neudělala jsem to.

"Protože tě miluju,"řekl a díval se mi do očí. Byla jsem si jistá, že to myslí vážně, ale nechám ho ještě chvíli trpět.

"To se mi jako rozumnej důvod nezdá,"poznamenala jsem.

"Lepší mě nenapadl,"oznámil William. Protočila jsem oči. "Tak co? Odpustíš mi nebo ne?"

"Že váháš,"řekla jsem a vrhla se mu kolem krku. To nečekal, takže spadl na postel. Já na něj.

Jeho pohled se mi vůbec nelíbil. Na tváři měl úsměv, který jsem u něj ještě neviděla. Ruce mi položil na boky a pomalu začal sjíždět níž, až k lemu košilky. Tu košilku, do které mě někdo nalíkl, jsem měla dole během chvilku. Ani jsem si toho nestačila všimnout a ležela jsem dole. Neubránila jsem pák kousavým poznámkám.

"Víš, že jsi pěkná mrcha?"zeptal se později, když jsem na něm ležela.

"Proč zase? Co jsem provedla?"zeptala jsem se zoufale. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.

"Nejdřív málem umřeš, pak na mě ječíš a hrozíš, že se vrátíš na školu a necháš mě tady na pospast hladovejm vlkům a novinářům a nakonec se na mě vrhneš,"řekl William s úsměvem. Musela jsem se smát.

"Těmi vlky myslíš Giselle a ostatní fanoušky?"zeptala jsem se. Přikývl. "Tak to promiň." Natáhla jsem se a políbila ho.

"Měla bys spát. Zítra tě čeká návštěva doktora a loučení s tátou, na to budeš potřebovat dost síly a nervů,"řekl William a políbil mě na čele. Položila jsem hlavu na jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce. Ten mě za chvíli uspal.

"Dobré ráno,"pozdravil mě William s úsměvem, jakmile jsem se probudila. Nadzvedla jsem se a políbila ho. "Jak ses vyspala?"

"Dobře." Překulila jsem se na druhou stranu a přikryla se. "Jak dlouho jsi vzhůru?"

"Chvilku. Co si dáš k snídani?"zeptal se. Zvedla jsem ramena. "Pro něco ti dojdu. Lež."

"Proboha, vždyť mi nic není,"řekla jsem a sedla si. Jeho pohled mě okamžitě odratil. Zase jsem zalehla a otočila se na něj. Zrovna si oblíkal triko. Pak mě políbil a odešel. Byl zpátky během pár minut s tácem plným jídla. "To mě budeš vždycky takhle rozmazlovat?"

"Jo. Tohle vypij,"řekl a podal mi sklenici s karmínovou tekutinou.

"Na to bych si dokázala zvyknout,"poznamenala jsem, když jsem si od něj brala sklenici. Usmál se ještě víc. Ani jsem nepotřebovala blyžší zkoumání, abych poznala, co ta tekutina je. Vůně mluvila za vše. Napila jsem se a chvilinku počkala, abych chuť krve dostala z jazyka. Pak jsem začala jíst. Vzala jsem si koblihu.

"Jak ti je?"zeptal se starostlivě.

"Skvěle,"odpověděla jsem popravdě. Usmál se. "Dovolíš mi vylést a projít se alespoň na pět minut?" Udělala jsem na něj psí oči. Chvilku trvalo, než podlehl.

"No jo, ale první se obleč." Rychle jsem vyskočila, došla do koupelny a pak se oblékla do tmavých tepláků a trika. Odešli jsme dolů.

Okamžitě jak jsem vešla, nálada v místnosti se zvedla. Nicole vyskočila a objala mě. Všichni mě pozdravili a já se co nejrychleji vypařila na vzduch. Sedla jsem si na schody a vychutnávala si chludní podzimní den. Měsíc byl pod mrakem, takže nebyl vidět, ale to mi nevadilo, protože mi stačilo vidět zahradu jejich domu. Byla upravenější, než když jsme sem přijeli. Nechápala jsem, jak jsem vydržela být tak dlouho zavřená v pokoji a nepodívat se ani z okna.

"Nechtěla byses vrátit dovnitř?"ozval se za mnou Williamův hlas. Otočila jsem se na něj.

"Ne, jak dlouho jsem byla v posteli?"zeptala jsem se. Sedl si vedle mě a opřel si hlavu o zábradlí.

"Nevím skoro týden,"odpověděl. Podívala jsem se na něj. "Vážně. Zeptej se strejdy nebo Nicole, ti to počítali."

"To je jedno. Nevíš, kdy budou zkoušky?"zeptala jsem se. "Potřebovala jsem se na ně připravit."

"Mě se neptej. Jdi za tátou. Nemysli si, že tě nechám cvičit,"řekl.

"Hmm tak fajn ale děláš je za mě,"pošeptala jsem s úsměvem.

"Dneska cvičit nebudeš,"řekl. Přikývla jsem.

  Zbytek dne jsem si většinou četla, někdy jsem jen tak koukala do zdi a přemýšlela, co se bude dít dál. Co bude, až se vrátíme na školu. William zase konečně začal tvořit. Když jeho otec odjel, stoupl si k podstavci a maloval až do večera. Král s královnou se odpoledne zavřeli v pokoji a do večera jsme je neviděli. Nicole se učila a podle toho jak se tvářila, jsem si usoudila, že jí to nejde. Usnula u učebnice matiky, když počítala nějaké těžké příklady. William jí odnesl do pokoje a pak se vrátil ke mně. Sedl si těsně vedle mě a objal mě okolo ramen. Já mu položila hlavu na rameno.

"Nad čím přemýšlíš?"zeptal se mě. Hrál si mými prsty.

"Co bude dál? Až se vrátíme do školy?"zeptala jsem se ho. Sledovala jsem zeď. Povzdechl a vzal mě za tu ruku.

"To nevím, ale nehodlám se tě vzdát,"řekl. Usmála jsem se a koukla se na něj. Myslel to vážně. "Pojď spát."

Přitiskl si mě k sobě a hladil mě po zádech. Bylo mi nádherně. Pomalu jsem začínala usínat, když mi řekl dvě nádherná slova, která už jsem od něj slyšela. Ani jsem se neobtěžovala zvednout hlavu, protože jsem věděla, že říká pravdu. Usnula jsem s úsměvem na tváři.

Kapitola dvacátá čtvrtá                                       Rozcestník                                       Kapitola dvacátá druhá