Dobrý den, vážení návštěvníci,
jmenuji se Mikky a tenhle blog jsem založila, abych měla místo, kam zveřeňovat svoje příběhy, což také dělám a abych dala i jiným šanci představit se. Na začátku můj blog vážně žil, ale po mé pouze už to tak slavné není, takže všem co sem zabloudili děkuji a vítejte v mém světě. :)
V případě dotazu, prozby nebo čehokoliv jiného mě kontaktujte na můj e-mail.
Adresa: mikky97@seznam.cz
Píseň pro Miu - Kapitola dvacátá druhá
Píseničk kterou jsem pro tuto kapitolu vybrala se jmenuje Cut od Plumb
Kapitola dvacátá druhá
Začala jsem hrabat ve skříňkách. Hledala jsem něco ostrého. Něco čím bych to mohla ukončit. A taky jsem našla. V posledním šuplíku. Vzala jsem si jednu žiletku a napustila vodu do vany. Vlezla jsem si do vody, abych byla blízko něčeho, co je semnou spojeno. Taky abych si dodala odvahu.
Chvíli jsem jenom ležela a sledovala svoje ruce. Pak jsem se narovnala. Vzala jsem žiletku do ruky a pořádně se nadechla. Bála jsem se, ale to mě od toho neodradila. Vzpomněla jsem si na Williamovu tvář při tom večírku. Bylo mi děsně, tak jsem to udělala.
Řízla jsem se dost hluboko. Zalapala jsem po dechu a snažila se nevykřiknout. Bolelo to víc, než jsem si myslela. Okamžitě jak jsem jí přejela po kůži, z rány začala téct krev. Měla jsem v plánu to samé udělat i s druhou rukou, ale nemohla jsem ji pořádně sevřít a hlavně jsem si nechtěla poničit značky mých živlů.
Krve bylo stále víc a já cítila, jak ze mě odchází život. Před očima se mi začal promítat můj mizerný život. Od smrti matky, po den, co jsem se dozvěděla, že Bryana zabili, až k minulému týdnu. Nejdřív to špatné, pak to dobré. Jako seznámení se s Olívií, den kdy jsem začala chodit se Samem a naposled to nejtěžší. Chvíle co jsem strávila s Williamem. Každý jeho úsměv, naše polibky, první společná noc... A to nejhorší, když mi řekl, že mě miluje. Začala se mě zmocňovat temnota.
0pt;line-height:115%"> Ocitla jsem se v jakési místnosti. Měla světle žluté zdi, tlustý žlutý koberec a jedno velké okno. Stála tam postýlka s nebesy jako pro princeznu. Nejspíš v ní i nějaká princeznička spávala. Uvnitř byl plyšový medvídek se jménem na srdci, co držel. Amber. Vedle byl stůl s fotkou, na níž byl kluk, kterého už jsem jednou viděla a ta holčička, nikdo jiný. Ona se usmívala tím úsměvem, který jsem vídávala u Williama a on se šklebil. Dokázala bych se na ně dívat nekonečně dlouho.
Ještě jsem se porozhlédla po pokoji. Byla v něm spousta hraček, obrázků a jeden moc pěkný obraz na zdi. V rohu byl podpis Williama. Radši jsem se na něj moc nedívala. V rohu byl pelíšek pro kočku a vedle něj knihovna a křeslo. Přešla jsem ke knihovně a začala si číst názvy jednotlivých knih. Většinou to byli pohádky, ale našla jsem si i pár dost hezkých zamilovaných románů, které jsme museli číst na angličtinu.
Za sebou jsem postřehla pohyb. Otočila jsem se a čekala nebezpečí. Přede mnou stál duch. Nejdřív jsem nedokázala určit kdo to je, protože stál ve stínu a samozřejmě byl průhledný, ale když jsem si ho prohlédla pořádně, nemohla jsem se ani hnout.
Naproti mně stál Bryan a smutně si mě měřil. V jeho pohledu jsem viděla jak moc je smutný, že mě vidí, ale viděla jsem i že je naštvaný. O kousek se ke mně přiblížil. Vzpomněla jsem si na jeho hnědé vlasy a oči, teď jsem viděla jenom náznak té barvy.
"Co si to provedla, Mio,"řekl Bryan. Ten tón jsem dobře znala. Používal ho vždycky, když jsem něco provedla a on mi dával přednášku, jak se mám chovat.
"To je snad jasný ne?"
"Ano je,"odpověděl sklesle.
"Jsem mrtvá?"zeptala jsem se.
"Co bys řekla?" Na to jsem neodpověděla. "Proč si to udělala?"
"A proč ne? Nic mě tam nedrželo. Nikoho jsem neměla. Ty si mě opustil, Olívie se ztratila."
"Máš ta spoustu lidí. Kromě Olívie ještě princeznu Nicole, krále, prince Williama..."
"Toho zrovna,"přerušila jsem ho. Do očí se mi nahrnuly slzy. "Nicole se s tím nějak smíří a král? Co ten semnou má společného? Vždyť ho ani neznám. Nikdo mi nezbyl."
"V tuhle chvíli ti to možná tak připadá, ale kdybys to neudělala, viděla bys, kolik lidí tě má rádo. A nejen lidí. Pomyslela si na Melisu a její hříbě? Ona cítí to co ty. Bolelo jí to míň než tebe, ale cítila to." To mě nenapadlo. Co když kvůli mně přišla o to malý?
"Je v pořádku?"zeptala jsem se.
"Mě se neptej,"řekl Bryan. "Jestli se mu ale něco stalo, je to tvoje chyba." To mě zabolelo, ale měl pravdu. Znovu jsem se podívala na ty děti.
"Čí je to pokoj?"zeptala jsem se.
"Zkus hádat."
"Jak to mám vědět? Nikdy jsem tady nebyla,"řekla jsem.
"Její,"odpověděl a ukázal na tu malou.
"Čí je to dcera?"zeptala jsem se ho.
"Mohla být tvoje. Kdybys chtěla." Neodpověděla jsem, ale poznal, na co se chci zeptat. "Jejich otec je princ William."
"To mi taky došlo. Když jsem to udělala, kdo bude jejich matka teď?"
"Giselle jestli to vyjde,"odpověděl a pak dodal "ale nemusí se narodit vůbec. Místo nich mohou být jiní."
"Alespoň bude šťastný,"řekla jsem a zase se podívala na tu holčičku. Tolik mi připomínala mě.
"Nebude,"řekl Bryan.
"Jak to? Vždyť se ožení a bude mít děti. Nejspíš z něj bude král. Giselle ho má ráda,"řekla jsem. Byla jsem z toho zmatená.
"Myslíš si, že jí bude milovat? Trochu ti poodhalím jeho budoucnost,"řekl Bryan. "Po tom co si provedla, se mu zhroutí svět. Už jednou ztratil někoho, koho miloval, ale teď to bude horší. Giselle si vezme, protože bude muset ne z lásky. Vždycky pro něj budeš jen ty. Budou mít děti, z něj bude král, ale s Giselle se buď rozvedou, nebo ho zabijou. Byl by z něj úžasný král, kdyby měl po boku někoho, jako jsi ty a ne jako je ona." Když řekl, že ho zabijou, sevřelo se mi srdce.
"Nesmí ho zabít,"zašeptala jsem pro sebe.
"Mohla si mu dát syna, kterého Whitei tak zoufale potřebují, místo toho si mu zničila život. Nerad to říkám, Mio, ale až zemře, bude to tvoje chyba. Podívej, cos provedla!" Když to dořekl, obraz se začal měnit.
Spatřila jsem Williama, jak sedí v kočáře, taženém čtyřmi bílými koňmi. Vedle něj seděla Giselle a usmívala se a mávala. Naproti němu dvě holčičky. Obě byli krásné, ale obě po matce. Se vším všudy. Jedna se usmívala a mávala stejně jako její matka. Druhé to samé, ale ta k tomu ještě mluvila s Williamem.
"Jak já tohle miluju,"řekla a zasmála se. Byl to smích, jak od ďábla. Podle Williamova výrazu jsem soudila, že si taky myslí.
"Proč nemáváš. Takhle si budou připadat, jako bys o ně nestál,"řekla Giselle. William povzdechl, snažil se o co nejmilejší úsměv, ale vypadalo to jako nějaký úšklebek. Začal mávat.
"Proč tady nemůžeš být ty,"zašeptal tak potichu, že ho Giselle nemohla slyšet. V ruce svíral mojí fotku. V krku se mi udělal knedlík.
"Tati, můžu jít večer na jeden večírek?"zeptala se starší z dcer.
"S kým?"zeptal se.
"S Danielem,"odpověděla.
"Ne,"řekl okamžitě.
"Proč?"
"Řekl jsem ne, Minno,"řekl William. Zamračila se a podívala se na Giselle.
"Mami, můžu?"zeptala se.
"Jistě že jo." William se nevěřícně podíval na Giselle. "Proč by nemohla?"
"Jde s Danielem,"řekl William.
"No a? Podle mě to není problém,"řekla.
"Víš co? Zapomeň na to." Otočil se od nich a zadíval se na lidi. Pak se to stalo.
Ozval se výstřel. Kulku nikdo nepostřehl, doletěla až k Williamovi. Zasáhla ho přímo do srdce. Naposledy se nadechl a podíval se na svoje holky. Ty jenom zírali. Giselle si ho položila na klín a začala plakat.
"Williame,"zašeptala. Lidé začali pobíhat a křičet, že král je mrtví. Někdo slavil, jiný plakal. Strážci se snažili sjednat pořádek, ale moc se jim to nedařilo.
William se podíval do Giselliny uplakané tváře a usmál se. Byl to smutný, ale klidný výraz. Pak pohledl na svoje dcery. Ty už taky brečely a nemohly přestat. Teď už byl doopravdy smutný. Podíval se na nebe. Jeho výraz byl úplně jiný. Byla v něm radost a láska. On chtěl umřít. Možná že svojí smrt i sám naplánoval. Ani bych se tomu nedivila.
Konečně to skončilo. Zase jsem se dívala na ten obraz a ne na ten horor. Otočila jsem se na Bryana. Ve tváři měl zachmuřelý výraz. Když se naše oči setkaly, zatvářil se tvrdě. Nic jsem z ní nemohla vyčíst. K tomu byli strážci cvičení. Nedat najevo svoje emoce. Mě to nikdy moc nešlo.
"Proč ho zabili?"
"Nebyl tak dobrý, jak by byl, kdybys tam byla ty."
"Nesmí se to stát. Nesmí ho zabít. Jeho ne. Kdo to udělal?"zeptala jsem se.
"Ray,"odpověděl. Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem mu uvěřit. Ray to být nemohl.
"Ne. Ray ne. Kdokoliv ale Ray ne. Řekni, že si děláš srandu,"řekla jsem hned, jak jsem se zmohla na slovo.
"Bohužel ne."
"Proč? Proč to udělal?"zeptala jsem se.
"Když se zpráva o tvojí smrti dostala na školu, nemohl se z toho vzpamatovat. Jako všichni. Když se pak vrátil princ William s ostatními, Ray z něj vytáhl, co se stalo. Začal ho nenávidět. Vyčítal mu to a nebyl sám. Princ si to vyčítal ještě víc. Když usedl na trůn, jeho vláda nebyla moc dobrá. Pár desítek lidí se spojilo proti němu a plánovali jak ho sesadit. Nevěděli, že se chystá odstoupit a předat trůn dál. Ray se rozhodl, že tu vraždu provede on, aby ostatní neměli problém."
"Co se s ním stalo pak?"zeptala jsem se.
"Zavřeli ho a po soudu popravili za velezradu. Vypátrali i pár dalších členů tohoto spolku, ti dostali doživotní tresty."
"Jak Raye zabili?"
"Princ měl v rodině vlkodlaky, takže..."nic víc už neřekl. Věděla jsem, jak to provedli. Byl to jeden z nejhorších způsobů.
"Kdo ho kousl?"
"Jeden ze synů Marcuse Meyera,"odpověděl mi.
"Co se stalo, když... Když je zabili?"zeptala jsem se.
"To co se stane s každým, toho zabijí. Putuje buď nahoru, nebo dolů. Nic mezi tím není."
"Kam šel který?"
"Oba šli do nebe, i když Ray to měl těžší."
"Nesmí se to stát. Ray má umřít v boji a ne za vraždu krále. A William na stáří a ne protože ho někdo zabije. Mají být šťastní. Oba."
"Můžeš za to ty, Mignonette,"řekl Bryan. Taky jsem si to uvědomila. Já jim zkazila životy.
"Co bude s Olívií a Adrianem?"zeptala jsem se.
"Adrian bude smutný. Olívie se zhroutí a nikdy se nedostane s blázince,"řekl. Nebylo to tak hrozný, jako to první, ale taky mě to zasáhlo. Tolika lidem jsem ublížila a proč? Protože jsem byla sobecká a chtěla jsem, aby se všechny moje problémy vyřešily. Nikoho z nich jsem si nezasloužila. Jak jsem jim to mohla provést?
"A Nicole?"
"Bylo pro ni těžké přijít o tebe, ještě těší, bylo, když přišla o otce. Znala ho celý život, milovala ho, potřebovala jeho rady. Její život nebyl tak hrozný jako princův nebo Rayův, ale taky nebyl lehký. Zemřelo jí dítě. Nakonec se narodili dvě. Nicolas a Maria." Alespoň někdo měl dobrý život.
"Kvůli mně, se zničil život tolika lidem,"zamumlala jsem. "Kvůli mně. Proč to já kráva udělala?"
"To by mě taky zajímalo,"poznamenal Bryan a zamyšleně si mě měřil.
"Protože jsem byla sobecká. Chtěla jsem se zbavit svých starostí, ale nemyslela jsem na ostatní. Proč jsi mě nemohl zastavit? Proč jsi musel umřít?"
"Kdybych neumřel, Olívii by nemuseli unést, ty bys neudělala to, cos udělala. Teď mluvím o všem. Kdybych žil, nemuselo by se stát další spousta strašných věcí, ale taky by se nemuseli stát ty dobré. Nemusela bys poznat prince." To mě umlčelo. Byla jsem ráda, že jsem ho potkala.
"Když bych umřela v boji, co by se s nimi stalo?"
"To ti nepovím. Stejně už jsem řekl dost. A navíc to nevím. Je mi líto. Měli bysme pomálu jít,"řekl Bryan. Podívala jsem se na fotku těch dětí. Bodlo mě u srdce. Ten její úsměv.
"Neexistuje nějaký způsob, jak bych mohla změnit to, co jsem napáchala?"zeptala jsem se. "Cokoliv. Třeba jim mě vymazat z paměti, nebo já nevím... něco? Cokoliv. Nechci, aby se kvůli mojí blbosti trápili. Nezaslouží si to. Já si nezasloužím je."
"Bohužel. Neexistuje,"řekl Bryan se smutkem v očích. Podlomila se mi kolena a upadla jsem na podlahu. Rozbrečela jsem se. Bryan ke mně přišel a objal mě. Cítila jsem chlad, ale i lásku. "Kdybych mohl, klidně bych to i udělal. Já nemám tu moc, ale někdo jo."
"Kdo? Hlavně neříkej Bůh, jinak tě nakopu někam,"zamumlala jsem mezi vzlyky. Usmál se.
"Vtipná jako vždy. Počkej tady,"řekl a zmizel. Když jsem osaměla, začala jsem se bát. Zvedla jsem a došla k fotce dětí. Vzala jsem jí do ruky.
"Omlouvám se vám,"zašeptala jsem a přejela prsty po jejich tvářích. V tu chvíli se Bryan vrátil. Byl sám. Položila jsem fotku a přešla k němu. "Takže žádný vymazávání mě z pamětí nebude co?"
"Máš pravdu ne,"řekl s úsměvem. "Jsem rád, že to říkám. Pokud budeš chtít, můžeš se vrátit." To mě ohromilo.
"A zase bych byla tam, kde jsem teď,"zamumlala jsem pro sebe, ale Bryan mě slyšel.
"Takže nechceš? Když řekneš ne, všichni se budou trápit, prince zabijí, Raye popraví, Olívie bude v blázinci. Je to tvoje volba. Pokud to nechceš, dej mi ruku." Natáhl svou.
"Když to přijmu, narodí se?"zeptala jsem se a podívala se na děti.
"Jestli se nestane něco jako dneska tak možná,"odpověděl Bryan. Zoufale jsem se zasmála.
"Možná?"zeptala jsem se. "Vždycky bude možná. Bryane, potřebuju si být jistá."
"Chceš žít nebo ne?"
"Nevím. Chci jen jednoznačnou odpověď. Jak mu bude, když se vrátím?"
"To nevím. Nejsem vševidoucí,"řekl Bryan.
"Jsi si jistej. Mě to tak připadá,"řekla jsem. Vysloužila jsem si usměv.
"Chceš mít jistu, že na příštích nejmíň pět set let budeš mrtvá a nebudeš se moc vrátit? Chceš, aby ta fotka jednou vypadala takhle?"zeptal se mě Bryan. Podívala jsem na fotku. Stál tam William, Giselle a ty dvě. Vypadali jako správná a spořádaná královská rodina. Žádnou lásku jsem u Williama neviděla. "Nebo chceš tohle?"
Fotka se zase změnila. Stála jsem na ní já, William a ten kluk a holčička. Kluk se zase šklebil, jeho sestra se smála úsměvem svého tatínka a mě William objímal okolo pasu a já se opírala hlavou o jeho hrudník. Tohle se mi líbilo víc, ale co když se Bryan mýlí. Co když by jí miloval.
"Vyber si. Chceš žít a ostatní by byli šťastní nebo chceš zemřít a zničit jim životy. Nic mezi není. Vyber si teď." Jednu z možností pořád můžu změnit, napadlo mě.
"Vrať mě zpátky, prosím,"řekla jsem potichu.
"To jsem chtěl slyšet,"vykřikl Bryan nadšeně. Na jeho tváři byl radostný usměv. "Pojď sem." Okamžitě jsem ho poslechla. "Ne že to zkusíš znova, princezno moje,"řekl. Musela jsem se usmát. Princezno, mi říkal, když jsem byla mladší.
"Neboj,"řekla jsem. Tohle je nejspíš naposledy co ho vidím. "Mám tě ráda, Bryane. Chtěla bych tě zpátky. Chtěla bych, aby mě zase ochraňoval."
"Na to máš spoustu lidí. A já s tebou budu vždycky. Nikdy nezapomeň, že tě spousta lidí miluje a potřebuje. Hlavně už nikdy neudělej takovouhle blbost jasný?"
"Ano pane." Chtěla jsem i zasalutovat, ale i to jediný slovo stačilo, aby se usmál.
"Nezapomeň, že vždycky se najde někdo, kdo tě má rád a potřebuje tě. I když si myslíš pravý opak,"řekl mi. V očích jsem viděla lásku a ochotu obětovat mi i život. I když není můj otec, teď mi tak připadal. "Mám tě rád, princezno. Sbohem."
"Taky tě mám ráda. Když budu potřebovat, přijdeš?"zeptala jsem se, se slzami v očích.
"Jistě že ano. Nenechal bych tě, aby se ti něco stalo. Musíš jít." Už jsem mu nestačila nic říct. Políbil mě na čelo. Obklopilo mě bílé zářivé světlo a já se probudila.
Kapitola dvacátá třetí Rozcestník Kapitola dvacátá první