Píseň pro Miu - Kapitola dvacátá první

  S výběrem písně pro tuto kapitolu jsem měla trochu problém. nakonec jsem zvolila Im sorry od Tommyho Reeve. Doufám, že se vám bude líbit.

Kapitola dvacátá první

Probudila jsem se v posteli ve svém pokoji. Slunce svítilo, což znamená, že všichni spali. Vylezla jsem z postele a sešla dolů. Měla jsem pravdu, když jsem říkala, že všichni spali. Nebyla tam ani noha. Došla jsem do kuchyně a vzala si jablko. Dlouho jsem ho jedla, protože jsem nějak neměla chuť něco dělat. Radši jsem se vrátila do pokoje a schoulila se pod deku. K mému překvapení jsem usnula hned, ale nebylo to moc dobře.

"Mio, já s tebou ještě neskončil!"zvolal Bryan. Byl to jeden z výjimečných dní, kdy jsme se pohádali. "To co si provedla, bylo hnusný! On tě miluje!"

"Já vím! Představ si to. Moc mě to mrzí, ale jak to asi můžu vzít zpátky? Co se stalo, stalo se. Už to nejde vrátit,"řekla jsem stejným tónem. Měla jsem takový pocit, že to souvisí s Williamem a tím, co jsem udělala na jeho narozkách.

"To máš pravdu, ale stejně si to neměla dělat!"

"Dej mi pokoj!" Otočila jsem se a odešla z místnosti.

Byla jsem naštvaná, ale pak se ozval hluk. Rychle jsem se vrátila zpátky.

Bryan ležel na zemi mrtví s kousancem na krku a nad ním stál upír. Měl krátké blond vlnité vlasy. To tváře jsem mu neviděla do chvíle, než se otočil. Byl nádherný. Jako anděl z pekla. Nestačila jsem ani mrknout a byl u mě. Nebránila jsem se mu, protože by to stejně nemělo cenu. Sledovala jsem Bryana, jak tam jen tak leží s vyděšeným výrazem. Po tvářích mi tekly slzy. Ten upír mě zabil. Což mě probudilo.

Ležela jsem v posteli. Na tvářích jsem cítila slzy, což bylo pochopitelné, když jsem brečela i ve spánku. Vyhrabala jsem se z postele, i když se mi nechtělo. Nasadila jsem si pantofle a odešla do koupelny. Vypadala jsem děsně, ale bylo mi to jedno. Na tváři jsem měla červený otlak, vlasy rozcuchané a pod očima kruhy. Vykašlala jsem se nějaký upravování a odešla do kuchyně.

Byla tam celá rodina a všichni byli skleslí. Když jsem tam přišla, moje nálada se ještě zhoršila. Prohlídla jsem si všechny. Nicole nejspíš si to ani neuvědomovala a okusovala si nehty. Král s královnou seděli u stolu a zamračeně přežvykovali rohlík. Ředitel něco četl, ale nic z toho neměl, protože si prohlížel svého syna. A Williamem? Ten na tom byl nejhůř. Snažil se malovat, ale vůbec mu to nešlo. Vztekle popadl skicák a roztrhal, co maloval. Došlo mi, že za to všechno můžu já. Nejradši bych se zase otočila a vypařila se, ale bohužel si mě všimli.

"Ahoj,"pozdravila královna.

"Dobré ráno,"odpověděla jsem jí. Všichni se na mě usmáli, nebo jenom kývl. Všichni až na Williama. Co bys taky chtěla, Mio, řekla jsem se v duchu.

"To je dost, že ses probudila,"řekla Nicole. Její nálada se o trochu zlepšila. Nechápavě jsem se na ní podívala. "Spala si dva dny v kuse."

"Aha."

"Co chceš k snídani?"zeptal se ředitel a zvedl se.

"Nic. Nemám hlad,"zalhala jsem mu. Okamžitě jsem poznala, že mě prokoukl. "Něco si vezmu potom." Sedl si zpátky, ale moc nadšený z toho nebyl. Otočila jsem se a odešla do pokoje.

Musela jsem se převléknout. Přece nebudu celý den v pyžamu. Oblékla jsem si černé triko a černé tepláky. Vlasy jsem si učesala a stáhla do culíku, který vypadal děsně. O víc jsem se nestarala. Vrátila jsem se do kuchyně. Všichni už zmizeli, až na Williama. Seděl na židli. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Vzala jsem si suchý rohlík a začala ho okusovat.   

Dlouho bylo nesnesitelné ticho. Ani jeden z vás nevěděl, co má říct. Měla jsem mluvit já, ale neodvážila jsem se. Bála jsem se, ho bych to mohla ještě zhoršit. Radši jsem si vstala a odešla do pokoje. Tam jsem si lehla na postel a přemýšlela jsem. Hodně dlouho.

"Mio, pojď se najíst,"řekl královna, která se objevila za dveřmi mého pokoje.

"Nemám hlad,"odpověděla jsem stejně jako odpoledne. Už jsem zírala z okna pár hodin.

"Od rána si nic neměla. Musíš mít hlad,"řekla královna. Vešla do pokoje a sedla si na okraj mojí postele. "Co se děje?"

"Nic,"odpověděla jsem.

"Můžeš mi to říct." Zavrtěla jsem hlavou. "Dobře. Něco by sis měla vzít. Alespoň nějaké ovoce."

"Nechci nic."

"Dobře."

Tak to šlo několik dní. Byla jsem zavřená v pokoji. Neměla jsem na nic chuť. Jenom jsem ležela, zírala z okna a přemýšlela o tom, co jsem provedla. Bylo mi děsně.

"Čau nechtěla bys vylést?"zeptala se Nicole, která právě přišla do mého pokoje.

"Ne."

"No tak. Půjdeme nakupovat. Jenom ty, já a Giselle."

"Vážně ne. Nikam nechci."

"Ty možná ne, ale já jo takže vstávej."

"Nech mě."

"Zase je ti blbě?"zeptala se. Já jen přikývla. "Nejsi těhotná?" Podívala jsem se na ní jako na blázna. "No co?"

"Nejsem. To mi věř. Tohle má jinej důvod."

"A jakej?"

"Proč se o mě všichni tak zajímáte?"zeptala jsem se jí. Doufala jsem, že se přestane vyptávat.

"Protože tě máme rádi. Jakej je to důvod?"

"Já tam s vámi půjdu,"řekla jsem, abych jí přivedla na jiné myšlenky.

"Super. Tak se připrav."

"Jasně." Konečně se zvedla a odešla. "Díky bohu,"zamumlala jsem. Zvedla jsem se a odešla do koupelny. Byla jsem hotová asi za půl hodiny. Sešla jsem dolů.

"Ahoj Mio,"pozdravil mě král s úsměvem. Všichni mě alespoň jednou navštívili. Až na Williama.

"Dobré ráno,"odpověděla jsem.

"Kam se chystáš?"

"Půjdu s Nicole a Giselle nakupovat,"odpověděla jsem.

"Aha. Jsi v pořádku?"zeptal se mě. Nejspíš poznal, že mi je děsně.

"Ano. Nevíte, kde jsou?"

"V kuchyni. Užijte si to."

"Jasně." Pokračovala jsem dál.

"Konečně jsi vylezla s postele,"řekla královna, když jsem kolem ní procházela. "Jak ses vyspala?"

"Skvěle,"zalhala jsem jí. Už dlouho jsem se pořádně nevyspala. Naposledy před Williamovým plesem. Při vzpomínce na něj, mi bylo hůř.

"Není ti nic?"

"Ne." Bez dalšího slova jsem pokračovala do kuchyně. Nikdo mě už nezarazil.

Nicole seděla u stolu, naproti ní Giselle. Obě se něčemu smály. Nicole se podívala na mě a její úsměvem se ještě rozšířil.  Jako všichni byla ráda, že mě vidí mimo postel. Giselle se otočila.

"Konečně jsi tady,"řekla Nicole.

"Ahoj Mio,"řekla Giselle s úsměvem. Pak si mě pozorně prohlédla a její úsměv trochu posmutněl. "Promiň mi, že ti to říkám, ale vypadáš děsně. Když jsme se vyděli poprvé, myslela jsem, že horší už to být nemůže, ale může." I když se mě to dotklo, měla pravdu. Pod očima jsem měla fialové kruhy a oči rudé od slz. Měla jsem nezdravě bílou barvu, protože jsem byla zavřená v pokoji, co nejdál od okna. A vlasy? Žádný lesk, ani objem. Zplihlé a skoro černé.

"Já vím,"řekla jsem smutně. Vzala jsem si trochu cereálií a zalila je mlékem.

"Jak dlouho už si nepila?"zeptaly se obě.

"Ani nevím. Už to bude dlouho."

"Mio, jak můžeš vydržet bez lidské krve? Vždyť jsi vampýrka. Já bez ní nevydržím ani týden a ty? Už jsme tady skoro dva a ještě jsem tě neviděla pít,"řekla Nicole.

"Nemám chuť a jsem míšenka. Já bez ní dokážu vydržet díl, než vy dvě."

"Ale stejně. Až půjdeme ven, zastavíme Merillu,"řekla Giselle. Neměla jsem tušení, co ten Merill je zač, ale nejspíš to nějaká krevní banka nebo něco takového.

"Musím si odskočit. Omluvíte mě?"zeptala jsem se jich. Obě se usmály a přikývly. Rychle jsem se vypařila.

Měly pravdu, věděla jsem to, ale neměla jsem chuť něco dělat. Vyšla jsem na verandu a sedla si na schody. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Někdo si ke mně přisedl.

"Co se děje?"zeptal se mě ředitel.

"Nic,"odpověděla jsem a setřela si slzy.

"Mě můžeš říct všechno. Jsem tvůj mentor,"řekl a dotkl se mého ramene. Podívala jsem se na něj. Před očima se mi objevila tvář jeho syna.

"Proč mi všichni nemůžete dát pokoj?"zaječela jsem na něj. Ohromilo ho to. Vyskočila jsem a rozeběhla se co nejdál od jejich domu.

Ani nevím, jak dlouho jsem utíkala a hlavně kam. Věděla jsem, že jsem hluboko v lese. byla tma a neměla jsem kůl, takže kdyby mě někdo napadl, nemohla bych se bránit. Bylo mi to jedno. Stejně jsem chtěla umřít.

Zakopla jsem o kořen a upadla na zem. Na rukou jsem měla krev od škrábanců z pádu. Ještě k tomu začalo pršet. Vlezla jsem si pod strom. Chvilkami jsem se smála, pak zase plakala. Byla jsem promoklá na kost a byla mi zima, ale proč bych se vracela? Muži, kterého miluju, jsem zlomila srdce. Nemám žádnou rodinu. Přála jsem si splynout s přírodou okolo mě.

Pach mojí krve nebo nějaké podvědomé volání jakožto někoho, kdo ovládá zemi, přilákal spoustu živočichů. Zvířata mě sledovala a nejspíš hlídala. Alespoň u velkých šelem jsem si byla jistá, že hlídají. Malá zvířata se mě snažila rozptýlit. Třeba jedna liška mě šimrala ocáskem, nebo nějaký pták zpíval to nejlepší, co dokázal. Všechny jejich pokusy mě zahrály u srdce, ale to nestačilo.

Jejich pokusy zmařily rychle kroky mířící k nám. Drobný hlodavci začali utíkat, větší zvířata se postavila přede mě a šelmy začaly cenit zuby a vrčet. Z jejich chování jsem usoudila, že se blíží upír a má v úmyslu mě vysát do poslední kapky krve.

"Běžte pryč,"špitla jsem. Jedna vlčice se na mě otočila a jako by chtěla říct "my tě neopustíme."

"Musíte. Máte někde svoje mláďata. Ta vás potřebují. Já se o sebe postarám." Vrátila se do bojové pozice. Vyškrábala jsem se a pohladila jí. "Jestli mi chceš pomoct, tak se vrať ke svým dětem." Otočila se a zakňučela.

Bohužel bylo pozdě. Z lesa vystoupila dvojce upírů. Muž a žena. Byli oblečení do roztrhaných džín a triček a neměli boty.

"Co to sakra je?"zeptal se muž a ukázal na zvěř. Neodpověděla jsem. Sama jsem nevěděla.

"Ovládá zemi,"odpověděla žena. "Nemůžeme si popovídat potom. Mám hlad."

"Jistě miláčku. Co to bude?"zeptal se a vycenil zuby. Ona ho napodobila a sledovala mně.

Rychle jsem ze země sebrala nejostřejší klacek a začala se bránit. Nemělo to cenu. Byli dva a dvakrát silnější. Proti nim jsem neměla šanci. Ona mě nakopla do břicha a já upadla. Neměla jsem sílu vstát.

"To je všechno co umíš? Víc tě ve škole nenaučili?"zeptal se mě.

"Chcete mě zabít? Tak fajn. Alespoň pohněte,"řekla jsem. Ani nezaváhali. Vrhli se na mě, takže se srazili.

"Au! Nemůžeš dávat pozor?"zaječela a strčila do něj.

"Promiň, ale byla to tvoje chyba,"řekl.

"Co to meleš? Já jí dostala na zem. Já si zasloužím první kousnutí."

"Jo, ale já jí našel." Musela jsem se začít smát. Zajímavý, že mě rozesmějí dva upíři, kteří se hádají, ale vtípky vampýrů ne. Oba se na mě podívali.

"Co je tady tak směšného?"zeptala se.

"Vy,"odpověděla jsem prostě. Začala jsem kašlat.

"Dokonce i naše večeře se nám směje. Je to možný?"zeptal se a prohlížel si jí.

"Nejspíš jo. Pojď to skončit."

"Dáma první."

Přistoupila blíž a přitáhla si mě k sobě. Ucítila jsem na krku její ledový dech a zuby. Těmi pronikla do mého krku a začala sát.

"Ne!"ozval se z dálky výkřik. Hlas mi něco říkal, ale nedokázala jsem k němu přiřadit tvář. Byla jsem moc unavená. Pak jsem nejspíš omdlela.

Probudila jsem se ve své posteli v jejich domě. V pokoji nikdo nebyl, ale za dveřmi jsem slyšela hlasy. Tlumeně ke mně doléhala slova.

"...běž,"uslyšela jsem královnu.

"Proč? Není moje chyba, že utekla a málem se nechala zabít." Tenhle hlas patřil Williamovi. Bodlo mě u srdce.

"Ne? Tak proč má depku?"zeptala se Nicole.

"Na co tím narážíš?"

"Ty bys to měl vědět nejlíp, Williame,"řekla Nicole. Nastala chvíle ticha.

"Počkat.  Co tím myslíš, Nicole?"zeptala se královna zaraženě.

"Nic důležitého,"řekl William. To zabolelo ještě víc. To že ho miluju, pro něj není důležitý? Teď už nejspíš ne.

"Jo? Tak pro tebe to není důležitý? Ty idiote! Vždyť ona tě..." včas se zarazila, aby neřekla něco, co by jí mohlo později mrzet.

"Co?"zeptala se královna. "Okamžitě mi řekněte, co se tady děje, nebo to bude řešit Blake s Jasperem a ti to z vás dostanou."

"Mia se do něj zamilovala a on... To nevím,"řekla Nicole. Nezlobila jsem se na ní, musela to říct, ale stejně jsem připadalo, jako by mě zradila.

"Cože? Kdy?"zeptala se královna. "A ty?"

"Taky jsem se do ní zamiloval. Nicole, tohle si neměla říkat."

"Nejspíš máš pravdu, ale nechci jí vidět, jak se trápí. A ty jestli jí miluješ, tak si s ní promluv!"

"Udělal bych to, kdyby neudělala to, co udělala,"zařval William. v hlase jsem kromě vzteku slyšela i smutek a bolest. Po tvářích mi opět začaly téct slzy. Snažila jsem se nevzlykat, ale moc mi to nešlo, proto jsem si radši zakryla pusu dekou.

"No a? Každej jednou klopýtne,"odpověděla mu Nicole.

"Vážně? A co kdybych ti řekl, co Matt dělal za tvými zády?"

"Williame!"vykřikla královna. Uslyšela jsem rychlé kroky.

"Nicole!"tentokrát to byl William.

"Co si to udělal, Williame,"řekla královna.

"Promiň. Já..."

"Mlč. Běž se někam uklidnit. Já jdu utěšit svojí dceru." Ozvaly se další kroky. Na chodbě jsem už nikoho neslyšela, takže jsem klidně začal plakat nahlas.

Nevím, kolik bylo. Někdo zaklepal na moje dveře. Neměla jsem sílu ho pozvat, tak jsem nic nedělala. Dveře se otevřely a do místnosti vešel ředitel.

"Jak ti je?"zeptal se.

"Děsně,"odpověděla jsem po pravdě.

"Chceš něco?"

"Nevím,"řekla jsem a podívala se na něj. Měl soucitný výraz. "Promiňte, že jsem na vás křičela."

"To je v pořádku. Jsem rád, že jsme tě našli dřív, než tě ti upíři zabili,"řekl. "Řekneš mi teď, co se stalo?"

"Udělala jsem něco, co mě moc mrzí,"řekla jsem. Jako často v posledních dnech jsem se rozbrečela. Moje slzné kanálky zažívají nejhorší období. Přisedl se vedle mě a objal mě.

"Neboj se, bude to dobrý,"zašeptal.

"Nejspíš ne,"řekla jsem přes slzy.

Strašně dlouho jsem plakala. Dlouho do noci, až mě nakonec únava přemohla a já usnula. Nepřestávala jsem se ho držet.

Dobré ráno,"pozdravil mě, hned jak jsem se probudila. "Jak se vyspala?"

"Ušlo to,"řekla jsem.

"Dojdu ti pro něco k jídlu jo?"

"Děkuju,"odpověděla jsem s úsměvem. Vstal a odešel pryč. Po dlouhé době mi konečně bylo líp. Ne o moc, ale líp.

Na schodech jsem uslyšela nějaký hluk. Vyhrabala jsem se z postele a šla se podívat co se děje, ale mojí pozornost přilákalo něco jiného. Rána u vchodových dveří. Přiběhla jsem k oknu, abych viděla, co se venku děje.

William nasedal do nějakého auta a odjížděl pryč. Jel jako šílenec a málem vrazil do brány, která se naštěstí včas otevřela. Sledovala jsem to s hrůzou. Vyběhla jsem z pokoje. Potkala jsem Nicole.

"Co se stalo?"zeptala jsem se jí.

"Nevím. William se naštval, pohádal se, se strejdou a pak zmizel. Jemu se určitě něco stane,"řekla Nicole. Vypadala, že se za chvíli rozbrečí.

Otočila jsem se a rychle odešla do pokoje. Zamkla jsem se, protože jsem nechtěla být rušena. Došlo mi, že všechno špatný co se tady děje, je moje vina. Zhroutila jsem se na zem a přes slzy jsem se snažila dostat do koupelny. Rozhodla jsem se, že to skončím.

Kapitola dvacátá druhá                                          Rozcestník                                          Kapitola dvacátá