Píseň pro Miu - Kapitola dvanáctá

Kapitola dvanáctá

Zbytek letu proběhl hladce. Ten upír mě štval. Neustále mě sledoval. Když ředitel odešel, zeptal se mě, kdo je můj otec. Odpověděla jsem mu pravdu. Pak ještě co mám s Williamem, na to jsem mu odpověděla, že nic. Tak trochu to byla pravda.

Když jsme vystupovali, ředitel mi řekl co čekat. Vůbec se mi to nelíbilo. William se na mě párkrát podíval. Když to udělal, uhnula jsem. Pak jsme začali s vystupováním. Všude byli novináři, ochranka a u červeného koberce stála jakási mladá žena. Byla nádherná.

"Bonjour, Votre Altesse. Commenta étévotrevol? »zeptala se ředitele do žena. Mezi tím se uklonila.

"Pourrait êtremoins,"odpověděl ředitel. Řekli si ještě pár věcí. Mezi tím jsme došli k autům a někam jeli.

Zastavili jsme u nádherného velkého domu. Všichni jsme vystoupili. Venku čekala celá garda. Z domu vyšla další. Žena s úsměvem od ucha k uchu přešla k řediteli. Uklonila se. Vedle ní si stoupl nějaký muž a změřil si ředitele.

"Jasper, jesuistellementcontent que tu soisici.

J'étaissiimpatientdevous. Etvotrefilsaussi." Podle toho co jsem rozuměla, mu říkala, jak je ráda, že ho vidí a Williama taky.

"Ravi de vous voir aussi, Chanel." On jí odpověděl, že jí taky rád vidí. Pak jsem přestala jejich konverzaci sledovat.

Asi hodinu jsem seděla v obýváku těch ředitelových známých. Nikdo si mě nevšímal, jenom občas se na mě ředitel nebo ta žena podívali. Jednou nebo dvakrát i William, pak využil chvilky ticha a začal si mě neznámým jazykem povídat se svým otcem.

Sice jsme ve škole měli povinnou francouzštinu a ruštinu, ale tomuhle jsem nerozuměla. Asi to byla španělština nebo portugalština. Královští si musí vybrat ještě třetí jazyk. Podle toho co jsem se od Nicole dozvěděla, ona se učí španělsky.

Najednou se Chanel nebo jak se jmenovala, otočila na Williama a něco mu řekla. Její slova vyvolala různé reakce. William se málem udusil, jeho otec jenom zíral a zbytek naší výpravy se tvářil zmateně a ostatní Evropané přikývli. Jenom já nevěděla co se děje. Zase.

William jí něco odpověděl a neznělo to moc šťastně. Ona začala protestovat. Pak se tam najednou objevila nějaká dívka a ujala se slova. Sedla si vedle něj, začala se culit a dělat oči. Měla mi to být jedno, ale štvalo mě to. Co si vůbec dovoluje s ním flirtovat?

Snažila jsem se tam vydržet co nejdéle, ale nešlo to. Co nejslušněji jsem se omluvila. Když jsem byla v zahradě, našla jsem si pohodlnou lavičku, na kterou jsem si sedla. Poté jsem vytáhla mobil. Chtěla jsem mluvit jenom s jednou osobou, tak jsem našla její číslo a zkusila to. Počítala jsem, že to nezvedne, ale opak byl pravdou. Z druhého konce se ozval mužský hlas.

"Halo?"zeptal se.

"Kdo je tam?"

"To tě nemusí zajímat. A ty jsi kdo?"

"Kamarádka Olívie Brownové,"řekla jsem.

"Vážně? A která?"

"Ta nejlepší."

"Takže Mia že?"zeptal se.

"Jak to víš?"

"Vyprávěla mi o tobě,"oznámil. Co? Ona si povídá se svými únosci? Ta holka je magor?ptala jsem se sama sebe.

"Pusťte jí. Ona nic neudělala,"řekla jsem.

"Ani nevíš, jak rád bych to udělal, ale já jsem malej pán. A musím končit. Sbohem,"řekl.

"Počkej! Kde jste?"zeptala jsem se ho. Chtěla jsem ho zdržet do doby, než přijde ředitel. Požádala jsem Williama, aby ho za mnou poslal.

"5íct ti to nemůžu, ale dost blízko hranic s jednou zemí, která je úplně jiná než Evropa nebo Amerika. Už musím,"řekl. Postarám se o ni." Pak se ozvalo pípání. Ukončil hovor.

Ředitel přišel pár minut poté. Pořád jsem v ruce držela mobil a přemýšlela jsem. Převyprávěla jsem mu celý rozhovor. Dlouho bylo ticho, a když promluvil, zněl zamyšleně.

"Budou to hranice s Ruskem,"řekl pomalu.

"Ne nebudou,"řekla jsem potichu. "Rusko je strašně podobný Americe. A královnou je vaše dcera."

"Máš pravdu. Co jinýho to může být?"

"Čína,"ozvalo se za námi Williamům hlas. Zase všechno věděl.

"No jo. Čína,"zopakovala jsem.

"Co když lhal?"zeptal se William. Stoupl si naproti nám a opřel se o strom.

"Ty se radši starej o svojí výstavu. Měl bys požádat Ninu, aby ti přivezla tvoje obrazy,"řekl ředitel.

"Prosím tě, to mi ani nepřipomínej. Já jí nechci,"řekl William unaveně.

"Já si ji nevymyslel."

"Byl bych radši, kdyby jo,"poznamenal William.

"Už jsem ti řekl, kdo tě bude hlídat?"   

"Ne a nikoho nepotřebuju. Dokážu se o sebe postarat ..."

"Mia,"přerušil ho ředitel.

"Co?"zeptal se a střelil po mě pohledem.

"Bude tě hlídat Mia."

"Ona mě?" Nebude to spíš naopak?" To mě naštvalo.

"Ne nebude. Ona se bude starat o tvoje bezpečí, ta o její výuku,"oznámil ředitel.

"Výuku?"zeptali jsme se s Williamem najednou.

"Co sis myslela? Že se tady budeš flákat?"zeptal se mě.

"Po pravdě? Jo,"odpověděla jsem.

"To máš smůlu. Teď bysme měli jed domů."

Cesta do jejich sídla byla až moc dlouhá. Byla v malé vesničce za městem, ve které žilo hodně rodin s dětmi a starých lidí, kteří neustále pozorovali vesnici a sbírali drby. Zajímalo by mě, kolik drbů dokážou získat přes tu vysokou kamennou zeď porostlou břečťanem, která je okolo celého pozemku. A o bráně, která vypadá nedobytně a staře ani nemluvě.

I když ten dům nebo spíš zámek je starý, líbil se mi. Měl bílou omítku. Okna a dveře byly z vyřezávaného dřeva s malými liliemi a střecha z černých tašek. Byl nádherný. A zahrada. Dlouho se o ni nikdo nestaral, ale taky vypadala pěkně.

Uvnitř to bylo ještě hezčí. Všechno bylo drahé, na to už jsem si stačila zvyknout. Mísili se tu staré kusy nábytku, hodící se do muzea s novými technologiemi jako strašně velká plochá televize na zdi. Bylo to zvláštní, ale překvapivě se to k sobě hodilo. Celí pokoj byl v tmavě hnědé, černé a potahy na sedačkách, křeslech a stolech v bílé.

"Takže Mio, doufám, že sis vzala něco na hezkého na večer. Bude ples,"řekl ředitel, když mě odváděl do pokoje.

"Nevzala,"odpověděla jsem.

"Běž si něco koupit."

"Další problém. Nemám peníze."

"Za deset minut budeš dole,"řekl a odkráčel. Stála jsem před jedním pokojem.

Otevřela jsem dveře. Myslela jsem, že jsem se spletla, ale za chvíli se začali scházet ostatní strážci, tak jsem nejspíš byla správně.

Ten pokoj byl nádherný. Velká postel uprostřed se mi hned zalíbila. Měla jsem vlastní televizi a knihovnu. Na psací stůl v rohu jsem si položila batoh. Do velké vyřezávané skříně jsem si dala těch pár kousků oblečení, co jsem měla. Pak jsem se odebrala do obýváku.

Ředitel seděl za psacím stolem, psal na notebooku a telefonoval. Jeho syn seděl na pohovce a maloval. Jedna strážkyně se koukala na televizi na pořad o pravěkých zvířatech. Ředitel se na mě usmál.

"Můžete jít,"řekl. Strážkyně si okamžitě stoupla vedle mě.

"Necháš mě to dodělat?"zeptal se William.

"Ne."

"Díky,"řekl William naštvaně. Položil skicák, zvedl se a odešel si pro bundu. Pak se vrátil.

Nic z toho co tu měli se mi moc. Nakonec jsem si vzala jedny obyčejné černé šaty na ramínka, protože se William tvářil tak otráveně, že mi bylo jedno, jak v tom vypadám. On zaplatil a vzal nás na oběd. Přesto, že jsem neměla hlad, mě donutil se najíst. Zajímalo by mě, po kom je tak tvrdohlavý. Objednala jsem si hranolky a kuřecí kousky. Občas mi připadalo, že mi ta strážkyně vidí až do žaludku.

Když jsme se konečně dostali domů, první co jsme slyšeli, byla hádka mezi ředitelem a někým s kým telefonoval. A stálo to za to. Tolik sprostých slov jsem od něj v životě neslyšela. Aby taky jo, když ho znám sotva pár týdnů.

"Co se děje?"zeptal se William.

"Nic tak důležitého,"řekl ředitel. Určitě to mělo co dělat se mnou. Radši jsem se co nejtišeji vytratila do svého pokoje.

Tam jsem si vybalila věci, co jsem si koupila a začala si číst jednu z knih. Pak jsem se na to vykašlala, protože byla ve francouzštině. Ne že by mi nešla, ale neměla jsem na ní náladu. Tak jsem si pustila televizi. K mému zklamání byla většina programů ve francouzštině. Až na WAS dokumentární stanici. Zrovna dávali něco o slonech. Bylo to zajímavý, dokud mi někdo nezaklepal na dveře.

Otevřela jsem je. Naproti mně stála ta strážkyně, která nás doprovázela.

  "Co je?"zeptala jsem se jí.

"Přišla jsem ti pomoct s přípravou na ples."

"Aha." pustila jsem ji dovnitř.

"Já jsem Nora Lauferová,"řekla. Prohlídla si můj pokoj.

"Mia Rosevaleová."

"Těší mě. Od zítřka tě budu trénovat,"oznámila.

"Vážně? Čím začneme?"

"Uvidíš. Sedni si,"řekla. Já jí poslechla a posadila se na nejbližší židli. "jak se ti povedlo se sem propašovat?"

"No... vlezla jsem si do krabice a čekala, než mě někdo najde,"odpověděla jsem. Raye jsem z toho vynechala, aby neměl průšvih.    

"Aha. Slyšela jsem, žes zlomila princovi nos,"řekla.

"Naštval mě."

"To bych chtěla vidět,"poznamenala. "Zajímalo by mě, proč tě neposlal zpátky."

"To mě taky,"přiznala jsem.

"Proč vlastně chceš být strážkyně?"

"Protože chci zabít ty, co zabili mojí matku."

"Aha. Víš, že máme něco společného?"zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou. "Obou nám zabili matku. Ty svého otce neznáš, zato já jo, ale nikdy zatím jsem ho ještě neviděla. Mojí matku zabil její manžel, tvojí bůhví kdo."

"To je mi líto. Kdo je váš otec?"

"Je to Turek. Má dvě dcery a jednoho syna. A jméno... pěkně blbý,"řekla s úsměvem. "Co víš ty o svém?"

"Je královský, ovládá život, když se s mámou seznámili, narodila mu dcera. Jo a prý má žárlivou manželku,"odpověděla jsem jí.

"Jak se spolu seznámili?"

"V nějakém baru. Táta oslavoval, přehnal to a narodila jsem se já. Vaši?"

"Máma u něj pracovala. Když otěhotněla, zaplatil jí, ať mlčí. Tak se odstěhovala sem. Tady si našla Henryho. Ona jí pak zabil. Je pět let. Od té doby otec plánuje, že mě navštíví, aby poznal mojí malou Maia,"řekla a usmála se.

"Vy máte dceru?"

"Jo. Jsou jí čtyři. Je to moje zlatíčko."

"Kolik vám je?"

"Dvacet pět,"odpověděla. "Za chvíli budeme muset jít. Obleč si šaty, já se jdu připravit."

"Jasně."

Když zavřela dveře, poprvé jsem se podívala do zrcadla. Nevěřila jsem, že tohle stačila udělat za dvacet minut. Vypadala jsem až moc dobře. Spíš jako nějaká bohatá panička a ne jako chudá studentka. Oblékla jsem si šaty. Ty vypadali mnohem líp, než to v čem jsem byla nakupovat. Chvíli na tu už jsem šla dolů, aby oznámila, že já můžu jít.

"Zajímalo by mě, co tam tak dlouho dělá,"okamžitě jsem poznala Williamům hlas.

"Ty se na ten večírek nějak těšíš,"poznamenal ředitel.

"Rozhodně ne, právě n opak, už chci být doma. Všiml sis, že vždycky se čeká jenom na...." Než to stačil doříct, vešla jsem do místnosti.

Byli tam jenom oni dva. Ředitel byl ke mně otočení zády. Jeho syn se opíral o zeď naproti němu. Když jsem vešla, jenom zíral. Nezmohl se na slovo. Ještě jsem byla naštvaná, že na mě zaječel, ale teď mi to bylo jedno. Ředitel se na mě otočil. Přelétl mě očima, pak se otočil a odešel z místnosti.

"Sluší ti to,"řekl William, když se probral z toho šoku.

"Děkuju." Šla jsem ven za jeho otcem.

Venku jsme nasedli do jednoho auta a rozjeli se někam do města. Ani nevím, kde se ten večírek  koná. Celou cestu jsem na sobě cítila něčí pohled. V autě semnou seděla ještě Nora a jeden řidič a samozřejmě William s ředitelem.

Před budovou kde se večírek konal, bylo strašně moc lidí. Po obou stranách koberce byli strážci v černobílých uniformách. Za zábranami stáli fotografové a další lidé. Připadalo mi to spíš jako premiéra nějakého filmu, ne jako večírek.

"Proč je tady tolik lidí?"zeptali jsme se s Williamem najednou.

"Přijel jejich nejmilovanější skladatel a malíř. Co byste jiného chtěl?"zeptala se Nora.

"Klid?"

"Máte smůlu,"odpověděla mu.

Pak jsme začali vystupovat. Fanynky se okamžitě začali tlačit k zábranám. Všechny křičela a volali na Williama něco, čemu jsem nerozuměla, protože mluvila Francouzsky. Ředitel mu něco pošeptal a William se na něj jen zašklebil. Jeho otec mu to oplatil pobaveným úsměvem.

"Konečně vevnitř,"řekl William. "Zajímalo by mě, proč tady jsem tak oblíbený."

"Tak to nevím,"odpověděla Nora.

Došly jsme až ke dveřím do sálu a čekali, než nás ohlásí. Byla to poměrně dlouhá fronta. Aby taky ne, když tady byli všechny jejich hvězdy a podobný osobnosti. Okamžitě když jsme vešli do místnosti, se na nás vrhla Chanel a její dcera. Ta se začala vykrucovat a povídat si s Williamem. Její máma se vrhla na ředitele.

"Naposledy když jsem byla na nějakém večírku, tak unesli Olívii,"řekla jsem Noře, když jsme seděli u stolu a pili nějakou vodu.

"Tak to je mi líto,"odpověděla Nora a rozhlídla se po pánech. Jeden stál s Chanel u baru a druhý se vypařil.

"V kolik zítra začneme?"zeptala jsem se.

"Nevím. A do háje,"řekla a sklonila hlavu. Vypadala, že se schovává.

"Co se děje?"

"Vidíš toho chlapa, co mluví s princem?"zeptala se. Podívala jsem se jejich směrem. U ředitele stál nějaký muž a mě připadalo, že se hádají.

"Jo."

"To je otec mojí Mai,"řekla.

"Vážně? Tak proč se schováváte?"

"Protože je to vůl a jeho žena je jedna bohatá a slavná divadelní herečka. Ani neví, že je otec a chci, aby to tak i zůstalo,"řekla. "Kdybych mu to řekla, chtěl by Maiu k sobě."

"Aha."

"Běž pro pití, prosím tě,"poprosila mě a zvedla se.

"Jasně." Šla jsem k baru. Ředitel už tam nestál, ale Maiin otec jo. Objednával si nějaký koktejl.

"Co to bude?"zeptal se mě jeden z barmanů. Byl to kluk v mém věku s nádhernýma modrýma očima a blond hřívou.

"Vodu dvakrát,"řekla jsem.

"Ale no tak. Dej jí něco ostřejšího,"řekl ten chlap.

"Děkuju, nechci,"řekla jsem a vzala si svojí vodu.   

"Tak se alespoň napij,"řekl a nabídl mi jeho skleničku.

"Ne,"řekla jsem.

"A nechceš jít nahoru?"

"Dejte mi pokoj,"řekla jsem. Začínal mě štvát.

"Krásko, pojď."

"Kolikrát ti má říkat, abys jí nechal bejt?"ozval se za mnou Williamův hlas.

"Další White. Co tady k sakru děláte?"zeptal se Williama.   

"To tě nemusí zajímat,"odpověděl William. Nikdy jsem u něj neviděla tak nepřátelské chování. No vlastně ještě se Samem se nesnášeli.

"Tak promiň, že jsem se tě zeptal. Teď nás neruš, nevidíš, že si něco domlouvám."      

"Nic si nedomlouváme,"řekla jsem.

"Mio, chtěl bych ti někoho představit. Pojď semnou,"řekl William. Maina otce jsem nechala u baru a následovala Williama na balkon.

"Nechtěl jste mi někoho představit?"

"To byla jenom záminka,"řekl s úsměvem.

"Aha. Vy se moc nemusíte co?"zeptala jsem se.

"Ne. Od doby co mi přebral holku,"odpověděl William. "Chtěl jsem se ti omluvit za to, jak jsem na tebe v letadle řval."

"To je dobrý. Naštval jste se."

"Dneska je krásně,"řekl a podíval se na nebe. Ani jeden mráček. Měsíc pořád svítil, ale už to nebylo takový, jako když jsme přistáli. Už bych se měla připravovat na spánek.

"Jo je. Proč se schováváte?"

"Já se neschovávám,"řekl.

"Ne? Celou dobu co jsme na tomhle večírku, jsem vás skoro neviděla. Pokud tohle není schovávání, tak co teda?"

"Možná trochu,"odpověděl s úsměvem. Nebránila jsem se úsměvu. Ten tón a výraz byl směšný. Jako na potvoru jsem znovu cítila to zvláštní napětí.                      

"Vážně ti to dneska sluší,"poznamenal.

"Děkuju. Asi se vrátím dovnitř,"řekla jsem.

"Počkej!"zarazil mě. Otočila jsem se. Stál naproti mně a sledoval mně. O kousek jsem poodstoupila, protože kdyby někdo viděl jak blízko je, mohl by si to špatně vyložit.

"Williame, konečně jsem tě našla,"ozvalo se za mnou. William si povzdechl. Byla to ta holka, co se okolo něj celý den motala.

"Promluvíme si potom,"zašeptal. Já jenom přikývla a vrátila jsem se dovnitř.

Na tom večírku jsem nechtěla být ani chvilku, tak jsem šla ven. Potichu jsem si prozpěvovala svojí milovanou písničku. Jenom ať mě nikdo neslyší. V očích mě začali pálit slzy. Ani jsem nevěděla proč.

"Ty malá mrcho!"ozval se za mnou hlas té nány. Otočila jsem se a jenom zírala.

"Co se děje?"zeptala jsem se jí.

"Drž se od Williama dál. Je ti to jasný?"zeptala se mě.

"To bude problém. Musím ho hlídat a bydlím ve stejném domě,"řekla jsem.

"Tak se vrať zpátky na tu vaší pitomou školu. William je můj,"řekla a div si nedupla.

"Jo a od kdy?"

"Od dnešního odpoledne,"řekla s úsměvem.

"Aha. Tak to jo. Klidně si s ním dělej, co chceš, já tady zůstávám. Ať se ti to líbí nebo ne. Teď mě omluv. Chci být chvíli sama."

Odkráčela. "Krávo pitomá,"zamumlala jsem si pro sebe.  

Kapitola třináctá                                            Rozcestník                                                Kapitola jedenáctá