Píseň pro Miu - Kapitola dvacátá

   Opět se moc omlouvám, za zpoždění této kapitoly, ale měla jsem moc práce. K této kapitole jsem vybrala písničku My Immortal od Evanescence, protože se mi líbí a docela se k této kapitole hodí.

Kapitola dvacátá

"Nechci se o tom teď bavit,"řekla královna a odkráčela pryč.

"Co se stalo?"zeptal se mě.

"Mě se neptejte. Už když přijela, měla špatnou náladu. Já za to nemůžu."

"Chceš něco k pití?" Zavrtěla jsem hlavou. On šel k baru a já si prohlížela obrazy.

Celou dobu jsem sledovala krále s královnou. Oba jsme je sledovali. Králova zrovna mluvila s Chanel a král s ředitelem. Ještě spolu neprohodili ani slovo. Ani se na sebe nepodívali.  Vždycky jsem chtěla mít vztah, jako mají oni, ale teď jsem viděla, že taky není perfektní. Ve všech anketách o nejlepším vztahu drželi první místo a teď.... Dalo by se říct, že zradili spoustu svých fanoušků.

Bylo něco po jedenácté. Slunce už bylo vysoko na obloze a mělo takovou sílu, že když jsme se přemisťovali k Lefflerům na narozeninovou párty pro Williama, zaboleli mě oči, hned jak jsem vyšla ven. Bylo to, jako by mi někdo vrazil facku. Cesta k nim byla nudná. Jenom jsem seděla a sledovala město za světla.

U jejich zámku žádní novináři nebyli, což mi vyhovovalo, protože jsem neměla náladu na blesku a povzbuzování v tom, aby se nakrucovali a usmívali.

Život jako princezny by mě nejspíš zabil anebo by mě přivedli do blázince.

V tanečním sále kde se večírek konal, byla další smetánka jejich země a asi dva umělci od nás. Nikoho jsem nepoznávala a měla jsem pocit, že William si taky není, jistí tím, jestli všechny zná. On je možná neznal, ale oni jeho. Všichni s ním chtěli prohodit slovo.

"Prosím o pozornost,"ozvala se z pódia Chanel. Všichni se k ní otočili. "Děkuji. Všichni jistě víte, proč jsme tady. Jsme tu, abychom oslavili 191 narozeniny prince Williama Jaspera Whitea. Takže vaše Výsosti, všechno nejlepší." Chanel dokončila proslov a dala pokyn.

Do místnosti přišel kuchař s velkým několika patrovým dortem. Byl nádherný. William se zatvářil jako na popravě, když viděl, kolik svíček tam dali. I když byl ode mě tak daleko, musela jsem si rýpnout. Jste si jistý, že to s vašimi kuřáckými plícemi sfouknete? Poslala jsem mu tu myšlenku. Podíval se mi do očí a usmál se.

Tak mi pojď pomoc, když jsi tak chytrá. Ozval se mi v hlavě jeho hlas.

Ráda bych, ale nemůžu. Já se na všechno budu koukat hezky z dálky. To bude nejjistější. Skoro nepostřehnutelně se zamračil. Zřejmě měl něco v plánu, ale já radši nezkoumala co.

Rozhodl se, že si na pomoc vezme Nell. Ta tu byla i se svým snoubencem, kterému se to nejspíš moc nelíbilo, jelikož se na Williama mračil, když ho objala a dala mu pusu na tvář. Něco mu zašeptala do ucha a on jen přikývl. Poslední věc co udělala, dala mu dárek. Obálku. Vytáhl z ní lístky a nejspíš za ně byl vážně moc rád.

"Princi Williame? Mohla bych vás poprosit, abyste si vybral partnerku pro svůj první tanec?"zeptala se Chanel. William přikývl a začal si vybírat. Když se u některé z nich na moment zastavil, vypadali jako by to s nimi mělo seknout. Buď protože se na ně koukl, nebo protože je nevyzval. Mě osobně taky zajímalo, koho vyzve.

Nakonec se dal do pohybu. Směřoval ke mně. Musela jsem se na něj zamračit, protože se díval na mě. Najednou do mě někdo strčil. Bylo to tak nečekané, že jsem málem upadla, naštěstí mě můj princ včas chytil.

"Moc se vám omlouvám, vaše Výsosti,"řekla jsem.

"To je v pořádku. Giselle, když něco chceš, tak nemusíš ostatní zmrzačit,"řekl někomu za mnou. Ani mě nepřekvapilo, koho jsem tam uviděla. "Měl jsem v plánu vyzvat tebe, ale změnil jsem názor. Mio, smím prosit?" Já jenom zírala. Vlastně i Giselle.

"Co? Ty dáš přednost jí přede mnou?"zeptala se potichu. Přikývl a podal mi ruku. Když si mě vybral, tak jsem to musela udělat.

Měla jsem trochu trému. V životě jsem s princem netancovala a určitě ne před bandou nejbohatších a nejslavnějších vampýrů Evropy. Tancovat jsem uměla, ale rozhodně ne tak jako on. Nakonec jsme se dali do pohybu. Šlo nám to spolu. Lidé jen ohromeně stáli a zírali. Hráli nám moc hezkou píseň. Když píseň skončila, lidé začali tleskat a vzrušeně si špitat. Já se mu jako vychovaná mladá dáma uklonila. Potom jsem se otočila a odkráčela někam, kde mě nebude moc vidět.

"Páni! To byla nádhera! Kde ses naučila tak tancovat?"ozval se za mnou Nicolin hlas. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem si jí nespletla, ale ne. Stála přede mnou s úsměvem od ucha k uchu.

"Nicole?"

"Ne..."

"Co tady děláš?"zeptala jsem se jí.

"Můj bratránek má narozeniny,"oznámila.

"To by mi nedošlo. Neměla bys být ve škole a učit se?"

"Hlavně že ty se tady flákáš,"poznamenala. "Musím si udělat dovolenou. Nemůžu neustále počítat, diskutovat o problémech v jiných zemích, neustále něco psát a další věci. Musím se trochu bavit."

"Nebude to ten důvod, proč si loni neudělala školu?"

"Možná trochu, ale to je letos jedno. Neodpověděla si mi na otázku."

"Chodili jsme s Olívií do tanečních. Kde jinde bych se to asi neučila? Jak ti to ve škole jde?"

"Nikdy bych nevěřila, že to řeknu,"řekla Nicole trochu překvapeně. "Jsem nejlepší ve třídě." Usmála jsem se na ní.

"Co se učíš?"

"Politiku a diplomacii,"odpověděla. Tohle byl jeden z nejtěžších oborů na škole. Věděla jsem to, jelikož tam rok chodil Adrian. Pak se na to vykašlal a změnil hlavní obor.

"Tak to jsi dobrá, když jsi nejlepší za třídy,"pochválila jsem jí.

"Ty mluvíš jak rodiče. Taky mě začali chválit, když táta mluvil s mým mentorem. Už mě s tím štvete."

"Fajn. Už se o škole nebudeme bavit. Jo?"navrhla jsem. Přikývla a usmála se. "Tak co kluci? Máš nějakej novej objev?"

"Ne. Vaše škola zoufale potřebuje někoho novýho,"oznámila. Usmála jsem se. "Posledního kluka, kterej stál za to a nebyl z mojí rodiny, mi přebrala nějaká Meredith."  

"Meredith Leathová?"

"Jo. Je to děsná kráva. Nechápu, co na ní vidí,"poznamenala naštvaně.

"S kým teď chodí?"zeptala jsem se.

"Eric Loren. Je naprosto nádhernej a hodnej a začne si s takovou krávou pitomou,"řekla nešťastně. Objala jsem jí okolo ramen.

"Není poslední chlap na téhle planetě. Jednou najdeš někoho podobnýho,"řekla jsem jí. Smutně se usmála a přikývla. Přišla k nám Giselle a zářivě se usmála. Mě ten můj okamžitě přešel.

"Ahoj Nicole,"řekla. Nicole se na ní usmála a objala jí. "Můžeš mi prosím tě říct, co je s tvým bratrancem, že si mě vůbec nevšímá? Ať se snažím, jak chci, nic to s ním nedělá."

  "Ty se pro něj nehodíš. On hledá někoho milýho, hodnýho, kdo se ke všem chová s úctou..."řekla Nicole trochu smutně. "Buďme k sobě upřímné, Giselle, ty nesplňuješ ani jedno."

"Vždyť chovám úctu k lidem, jsem hodná a milá,"řekla Giselle. Nic jsem neřekla, i když jsem chtěla.

"Ty chováš úctu k lidem?"zeptala se Nicole. "Co všichni strážci, chudí..."

"Prosím tě. Nejdůležitější jsou oni,"přerušila jí Giselle a rozhlídla se po místnosti.

"Ty si ho nezasloužíš. Strážci a chudí jsou vampýři jako my. My dvě jsme vyhráli genetický los, kdežto oni se musí s životem poprat. Koukni se na Miu,"řekla a ukázala na mě. "Když jí bylo šedesát, přišla o matku. Svého otce v životě nepoznala. Vyrůstala v děcáku. Jediný kdo se o ni pořádně staral, byl její mentor, kterého o prázdninách zabili. My si neustále stěžujeme, jaký máme těžký život, ale ona si prožila peklo. Oproti jejímu životu je ten náš lehký. Jsem ráda, že už se jí začíná zlepšovat." Tohle mě vyvedlo z míry. Giselle taky. Mluvila tak rozumě a diplomaticky. Rada se má na co těšit, až v ní zaujme svoje místo.

"No tak to jsem nevěděla,"řekla Giselle, když se zmohla na slovo. Nic víc jsem nečekala. "Moc se ti omlouvám za všechno."

"To je v pořádku,"řekla jsem. "Nemohla jsi to vědět. Omluvte mě." Odešla jsem k baru.

Nemohla jsem uvěřit, že se mi Giselle právě omluvila. Nebyla jsem si jistá, jestli to neudělala jenom kvůli Nicole, nebo protože jí bylo líto, co se mi stalo. Dneska bych si přála být tak mocná, jak si o mně ředitel myslí. Sedla jsem si barovou židličku a čekala, než se fronta zmenší. Dneska by se mi hodilo, abych byla plnoletá.

"Cosi dáte?"zeptal se mě jeden z barmanů.

"Panáka,"řekla jsem. Zkoumavě si mě měřil. "Colu." Podal mi sklenici. Poděkovala jsem a napila se. Někdo si přisedl a objednal si víno.

"Co se děje?"zeptal se ten člověk. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Neznala jsem ho, ale poznala jsem, že je slavný a byl hezký a okouzlující.

"Nic,"odpověděla jsem.

"Já jsem Kane Jacques,"představil se.

"Mia Rosevaleová."

"Máš moc pěkný jméno, Mio,"řekl a napil se vína. "Mia je jenom zdrobnělina, že jo?" Přikývla jsem. "Takže jsi Maria?"

"Ne. Mignonette. Moc často to ale nepoužívám. Máma mi tak říkala, jenom když byla hodně naštvaná."

"Mně se líbí,"řekl takovým zvláštním tónem. A s úsměvem.

"Díky,"odpověděla jsem a začala se zvedat.

"Co se děje?"zeptal se mě trochu vyděšeně.

"Nic jenom se potřebuju upravit,"odpověděla jsem. Odkráčela jsem k nejbližší koupelně. Tam jsem se trochu upravila. Chtěla jsem domů, ale co bych tam dělala? A navíc nemám klíče. Na chodbě na mě čekal Kane. Nevěděla jsem, co chce, tak jsem si ho nevšímala.

"Mio,"zavolal mě. Otočila jsem se.

Neslyšela jsem, že by šel ke mně, takže mě jeho blízkost překvapila. Stál pár centimetrů ode mě a letmo jsme se dotýkali. Odstoupila jsem o kousek dál. Vůbec se mi jeho pohled nelíbil. Nejspíš byl ochoten udělat cokoliv, aby dostal, co chce. Měla jsem pocit, že teď chce mě.

"Co si přejete?"zeptala jsem se ho.

Neodpověděl, místo toho se ještě přiblížil. Tak nějak už jsem neměla možnost ustupovat, protože jsem narazila na zeď. Stál u mě až moc blízko. Sklonil se a políbil mě. Ze začátku jsem ho chtěla odstrčit, ale on vážil snad sto kilo. To se s mými sotva šedesáti nedá srovnávat. Když jsem si víc začala všímat toho polibku, došlo mi, že se mi líbí. Byl něžný, ale i vášnivý. Pak jsem si uvědomila, že jsem mu ho oplácela.

"Mio?! Kane?!"ozval se kousek od nás Williamův hlas. Dokonale mě probral. Odtáhl se ode mě.

Podíval jsem se Williamovi do očí. Viděla jsem vztek, zklamání, smutek a hlavně bolest. Sevřelo se mi srdce. Co jsem to provedla? Musela jsem zmizet. Rychle jsem odešla z chodby směrem k sálu, když mě nebylo vidět, rozeběhla jsem se. Po tvářích se mi kutáleli slzy. Běžela jsem co nejdál od Lefflerových, ani jsem si nevšímala kam.

Začínala jsem se bát. Stála jsem někde v centru. Postávala tu spousta napůl nebo opilých lidí. Většinou to byli muži, kteří si mě prohlíželi jako lovci svojí kořist. Radši jsem si stopla taxík. Řekla jsem adresu jejich domu. Sundala jsem si boty a přitáhla si kolena pod bradu.

"Doufám, že jste si sundala boty,"řekl muž za volantem. Ukázala jsem mu je. "Tyhle se mojí ženě strašně líbili."

"Tak si je klidně nechte,"řekla jsem ochraptěle.

"Ale prosím vás, jsou vaše,"řekl taxikář.

"Já je nechci. Nebojte se, koupila jsem je asi před týdnem a stejně mi padaj."

"No dobře." Smutně jsem se na něj usmála. Podívala jsem se z okýnka a vzpomněla se na Williamův výraz. Zavřela jsem oči a ucítila jsem slzy. "Copak se vám stalo?"

"Nic, jenom jsem ublížila někomu, koho miluju,"odpověděla jsem. Soucitně se na mě podíval.

"On vám odpustí, až vás uvidí,"řekl. Zavrtěla jsem hlavou.

"Vy jste ho neviděl. Zlomila jsem mu srdce. On mě nenávidí,"řekla jsem.

"Možná vám to nepomůže, ale co. Moje žena mě před pár lety taky podvedla. V jednom dni se jí povedlo vyprovokovat semnou hádku, opít se jako nikdy a otěhotnět,"řekl taxikář s úsměvem.

"A jak to dopadlo?"

"Jsem nejšťastnější muž na světě. Charlotte je zdravá, a i když není moje, je pro mě jako moje vlastní. S manželkou jsme se nepohádali už dlouho. Loni se nám narodila Helen." Náladu mi to moc nezvedlo, ale byla jsem ráda, že alespoň on je šťastný. "On vám odpustí, jestli vás miluje." Jenom jsem se smutně usmála.

Zbytek cesty jsme nepromluvili. Bylo mi děsně. Jak jsem mohla něco takového udělat? Vždyť ho miluju. Jak se na něj budu moc podívat, když jsem mu zlomila srdce? Vůbec jsem si s ním neměla začínat. Byla to největší blbost v mém životě. A že jsem udělala spoustu blbostí.

"Už jsme tady,"řekl taxikář a zastavil.

"Děkuju." Chtěla jsem mu zaplatit, ale zjistila jsem, že jsem někde nechala kabelku i s penězi. "Do háje. Já kráva."

"Co je?"

"Někde jsem nechala kabelku a tam mám peníze,"řekla jsem.

"To je v pořádku. Nemusíte mi to platit,"řekl.

"Děkuju. Nashledanou." Vystoupila jsem a šla k bráně jejich domu.

Byla ještě těžší, než vypadala. Povedlo se mi je otevřít, ale do domu jsem se nedostala, protože jsem neměla klíče. Procházela jsem se po pozemku. V denním světle působil kouzelně. Pro mé oči trochu moc zářivě, ale na to jsem si zvykla. Byla jsem unavená, tak jsem se natáhla na lavičku na verandě za domem.

Kdykoliv jsem zavřela oči, uviděla jsem Williamův výraz. Vždycky mě bodlo u srdce. Zase jsem se rozbrečela. Nakonec mě únava přemohla a já usnula.

Kapitola dvacátá první                                          Rozcestník                                          Kapitola devatenáctá