Píseň pro Miu - Kapitola devatenáctá

  Moc se omlouvám, za opoždění této kapitoly, ale měla jsem moc práce. Opět jsem našla velmi pěknou písničku. Spíš se hodí ke konci kapitoly. Je to písnička od Damiena Rice 9 Crimes. Doufám, že se vám kapitola i písnička bude líbit.                                                                  Mikky

Kapitola devatenáct

Ještě ten den jsem šla koupit dárek. Nějaké peníze u sebe měla, ale nebylo jich moc. Dlouho jsem se procházela po obchoďáku a hledala něco, co by se mu mohlo líbit, ale nic jsem nenašla. Docela mě to unavovalo a nebavilo.

"Mio,"ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a uviděla usmívající se Nell.

"Ahoj."

"Co tady děláš?"zeptala se mě.

"Sháním dárek pro prince,"odpověděla jsem jí.

"Aha. A jde ti to?"

"Ne. Vůbec nevím, co mu koupit. Poradíš mi?"

"Jasně. Co celý dny dělá?"

"Někdy hraje na klavír nebo maluje,"odpověděla jsem.

Usmála se. Pak mi došlo, na co myslí. "Mám mu koupit něco na malování?" Přikývla. "Pomůžeš mi s výběrem?" 

"Jasně. Pojď se mnou."

"Kam to jdeme?"

"Nech se překvapit,"řekla mi. Vedla mě ven z obchoďáku, na druhou stranu ulice. Byl tam malý obchod, kterého jsem si předtím nevšimla, když jsem provála okolo.

Byla v něm spousta věcí na malování, keramiku, sochařství a podobné věci. Líbil se mi. Hlavně barvy zdí a podlahy. Zdi byli ve světla červené a podlaha ze dřeva. Na zdech pár obrazů a plakátů. Jeden z prodavačů k nám přišel a na něco se zeptal. Nell mu odpověděla.

"Tak vybírej,"řekla Nell.

"Co mu mám koupit?"

"Já mu dám lístky a fotbal."

"To se mi nezdá jako dobrej dárek pro umělce,"zamumlala jsem.

"Bude se mu líbit. Nejspíš mu kup...." Začala se rozhlížet po obchodě. Já taky.

"Barvy,"řekla jsem.

"Jo barvy. To není špatný nápad. Jaký druh používá?"

"Jo tak to nevím."

Dlouho jsme si prohlíželi všechny ty barvy, až se mi začalo zdát, že to není zas tak dobrý nápad. Proč jich dělají tolik? Co pak by nestačili jedny? Nakonec jsem se rozhodla, že vezmu všechny. Trochu peněz mi ještě zbylo. Z obchodu jsme odešli se dvěmi taškami.

Domů mě hodila Nell, takže jsem nemusela jít pěšky, ani jsem si nemusela shánět taxi. Byla jsem jí za to vděčná. Rozhodně jsem nechtěla jít pár kilometrů pěšky. Když jsme byli skoro u domu, znervózněla.

"Uvidí mě rád?"zeptala se, když zastavila.

"Podle mě jo. Proč?"

"Protože jsme se pohádali,"odpověděla a smutně se usmála.

"Aha. To bude dobrý. Jestli si ho neurážela nebo něco, tak se určitě usmíříte. Pojď dovnitř." vystoupili jsme z auta a šli dovnitř.

William stál u plotny a vařil. Nevonělo to a ani to nevypadalo nic moc. Vlastně to páchlo, jako starý vejce a kraví hnůj. Měl před sebou knihu a zrovna krájel cosi, co vypadalo jako ocas nějakého hlodavce.

"Proboha, co to tady děláte?"zeptala jsem se. Otočil se na mě. Na tváři měl rudý flek. Vypadal, že se popral. "A co se vám stalo?"

"Napadl mě démon a to mám od něj,"odpověděl. Hodil ten ocas do hrnce a zamíchal to. "Ahoj Nell."

"Čau. Chceš pomoct?"

"To je dobrý." Vzal nůž a chtěl se říznout.

"Ať vás to ani nenapadne!"vykřikla jsem a zamračila se na něj.

"Jestli to chceš udělat sama, tak prosím, ale stejně to bude k ničemu. Na ten lektvar je potřeba krev čaroděje, a pokud vím, tak ty čarodějka nejsi. Nebo jo?"

"Ne." S hrůzou jsem sledovala, jak se řízl a jak kapky jeho krve podají do hrnce. Nedal najevo bolest, ale určitě to cítil. Rána se mu za chvilku sama zahojila. Zazvonil mu mobil.

"Halo?"zeptal se. Z druhého konce ke mně dolehl hlas muže. Nejspíš Rusa. Ve Williamově obličeji se objevil strach. "Je v pořádku?" Muž na druhé straně odpověděl. "Dáš mi jí?" Teď se ozýval jiný hlas. "Rose, co se stalo?" Chvilku jí poslouchal a nedal na sobě nic znát. "Zavolali jste Isabelle?" Bylo slyšet nějaký rachot, jakoby někdo plakal. "Běž za ní, já počkám."

"Co se děje?"zeptala se Nell.

"Rose někdo napadl,"odpověděl. 

"Jak na tom je?"

"Má modřiny, jinak je v pohodě." Zase začal mluvit a byl to dlouhý rozhovor. Já radši šla nahoru, zabalit dárek. To mi trvalo docela dlouho. A docela se mi to povedlo. Když jsem se vrátila dolů, nikdo to nebyl a na lednici byl vzkaz.

Šel jsem zlikvidovat pár démonů. Promiň, že jsem ti o tom neřekl, ale nechtěl jsem, abys šla se mnou. Vrátím se ráno.

                                                            William

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje. On šel na lov a ani mi neřekl sbohem. A Nell mu nejspíš pomáhá. Popadla jsem bundu a vyběhla ven. Její auto tady nebylo a zrovna někdo přijel. Z auta vystoupil ředitel.

"Ahoj Mio,"řekl, když přišel blíž. "Ty se někam chystáš?"

"Najít vašeho syna,"odpověděla jsem.

"Kam šel?"

"No. Někdo ho napadl a Rose taky, takže šel na...."

"Lov,"dořekl to za mě ředitel. Nevypadal moc vyděšeně. Právě naopak až moc klidně. "Buď v klidu. On to zvládne."

"Vy se vůbec nebojíte?"

"Jistě že jo, ale už to dělali tolikrát, že to ani nemá cenu. Vždycky se vrátil, živí a zdraví. Možná s pár odřeninami. Pojď dovnitř."

Nechtělo se mi jít spát, protože jsem nevěděla, co se s ním stalo. Bála jsem se nejhoršího. Věděla jsem, že když usnu, budu mít noční můru. Potřebovala jsem vědět, co s ním je. Čím díl jsem seděla v obýváku, tím víc jsem byla ve stresu. Připadalo mi, že i ředitel se začíná bát. Nakonec mě ale únava přemohla a já usnula. 

"Příště až někam půjdeš lovit, chci vědět, kam a s kým,"dolehl ke mně ředitelův hlas.

"Tati, prosím tě. Nic mi není. A zbavil jsem pár démonů, tak mě nech trochu odpočinout. Díky."

"Nejen já se o tebe bál,"řekl ředitel. Někdo si povzdechl.

"Já vím. Slibuju, že příště ti to řeknu, ale teď jdu spát." William odešel. Já se probudila.

"Dobré ráno,"řekla jsem, hned jak jsem přišla do kuchyně. Ředitel pil kafe a jedl rohlík s máslem. Vypadal, že se moc nevyspal.

"Ahoj." Podíval se do papírů, co leželi před ním.

"Pane,"oslovila jsem ho. Zvedl hlavu. "Jel byste semnou do nemocnice, omluvit se té sestře, co jsem jí zlomila nos?"

"Jistě, ale první tohle dodělám jo?" Přikývla jsem. Mezi tím co pracoval, jsem si udělala snídani a sepsala nákupní seznam.

Ta sestra mě neviděla moc ráda. Slušně jsem se jí omluvila. Chvilku si mě prohlížela a pak řekla, že žalobu stáhne, ale nic víc. Poděkovala jsem a šli jsme na nákup. Celou dobu jsme si povídali. Byla s ním sranda. Ani se Lili nedivím, že se do něj zamilovala.

"Už máte něco pro vaše děti?"zeptala jsem se ho.

"Jo. Pro Rose mám náušnice, které se jí líbili. Pro Williama novou kytary. Ta co má doma už je stará. A pro Isabelle šaty, o kterých už nechci slyšet ani slovo."

"Já mám vašeho syna barvy na malování. Nevíte, proč jich vyrábí tolik?"

"To nevím. Proč mu vůbec něco dáváš?"zeptal se. Zrovna jsme stáli u cereálií. Vzala jsem si müsli.

"Ani nevím. Prostě se mi to zdálo správné, když u vás bydlím,"řekla jsem. Začal si mě měřit od hlavy k patě. Zdálo se mi, že mi vidí až do žaludku. Trochu jsem znervózněla. Přeci jen nemusí vědět, co je mezi mnou a Williamem. Po nákupu jsme se vrátili domů.

Dneska byla výstava a oslava Williamových narozenin. Zrovna jsem se začala připravovat. Nejdřív jsem si oblékla ty krásné šaty od Nell a pak jsem se namalovala. Docela mi to slušela, ale vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Nakonec jsem si nasadila náušnice a zapnula řetízek. Pak jsem sešla dolů.

William s Norou jel napřed, aby ještě něco předělal. Já a ředitel jsme jeli o hodinu později. Před galerii stála hromada novinářů, fanoušků, strážců a nejspíš hostů. Byla to přehlídka osobností ze všech koutů světa. Viděla jsem třeba Elizabeth Greyovou, spisovatelka nejhezčího románu o Lili a Jasperovi Whiteových. Sám ředitel jí jejich příběh vyprávěl. Byla spousta lidí, co to napsali, ale z nich všech se mi její líbí nejvíc.

"Elizabeth,"řekl ředitel a usmál se.

"Vaše Výsosti,"pozdravila ho. Přešel k ní a vyměnili si polibek na tvář. Fotografové se mohli přetrhnout, aby to vyfotili.

"Vaše Výsosti, mohl bych vás požádat o fotku se slečnou Greyovou?"zeptal se nějaký muž.

"Jistě." Stoupli se vedle sebe a usmáli se. Pak k nim přišla jedna holčička.

"Vaše Výsosti,"oslovila ho. S úsměvem se na ní otočil.

"Ano?"zeptal se jí. V ruce držela nějakou knížku.

"Podepsal byste se mi?"zeptala se. Jeho úsměv se ještě rozšířil.

"Jak se jmenuješ?"zeptal se.

"Lili,"odpověděla. Trochu zaváhal, ale ta malá si toho nevšimla a pak napsal Pro Lili a jméno. Fotografové zase fotili jak o závod. "Děkuju."

"Nemáš za co." Ta holčička se otočila a chtěla odejít, ale podívala se na mě. "Nejste vy náhodou Collinsová?"zeptala se mě.

"Já? Ne,"odpověděla jsem jí. Buď se mi to zdálo, nebo sebou ředitel při její otázce cukl.

"Aha a znáte se s princem Williamem?"

"Ano."

"A nesehnala byste mi prosím jeho podpis?"

"Pokusím se. Víš co by bylo lepší? Kdyby si počkala, až princ vyjde. Podle mě to nebude dlouho trvat,"řekla jsem jí. Usmála se na mě. Ředitel zrovna mluvil s nějakou ženou. Byla z WBG. Jí zrovna jsem neměla ráda. Bylo vidět, že se snaží flirtovat, ale jí jenom odpovídal.

Zrovna přijela jedna limuzína s vlajkami naší monarchie a s erbem Collinsových. Ozvaly se slavnostní fanfáry a všem okamžitě bylo jasné, kdo to je. Král s královnou. Nebo alespoň jeden z nich. V tomhle případě to vážně byli oba.

Královna na sobě měla dlouhé světle fialové šaty, s výstřihem. Vlasy měla stažené do drdolu a na hlavě korunu z diamanty, ametysty a z růžového safíru. Skvěle se hodila k šatům. Král měl černý oblek. On na hlavě nic neměl, protože králové jí nosí hlavě na velmi významné svátky a oslovy v cizině. Naposledy jí měl na pohřbu Alexeje Petrovova před pár lety. Byl to králův přítel a strýc krále Dimitrije. Královna se chopila jeho ruky a společně šli k nám.

"Ahoj bráško,"špitla královna a zakřenila se na ředitele.

"Annabelle, nech si to na doma,"řekl jí ředitel a usmál se.

"Jasně. Páni Mio, tobě to sluší,"řekla královna. Pozornost všech se obrátila na nás dvě.

"Děkuji Vaše Veličenstvo,"odpověděla jsem jí a uklonila se.

"Vaše Veličenstvo, mohl bych poprosit o jednu fotku?"zeptal se ten, co předtím.

"Jo."

"Annabelle, nemůže to počkat na potom?"zeptal se král potichu.

"Ne. Pokud sis nevšiml, jsi král. Všichni po tobě chtějí, aby si jim šel příkladem a aby si s nimi trochu komunikoval. Jedna fotka tě nezabije,"sykla královna. Její pohled se mi moc nelíbil.

"Nebuď uražená,"řekl král podobným tónem. "Copak za to můžu?"

"Ano a ano. Teď se pojď vyfotit, ať je klid." Stoupli si blíž k sobě a hráli si na dokonalý pár. Když přestalo focení, šli dovnitř. I my je následovali. Ve vnitř se pustili a každý šel jinam. Královna na záchod, král nahoru. S ředitelem jsme se na sebe podívali. Dal mi najevo, ať jdu za ní, tak jsem šla.

"Vaše Veličenstvo,"řekla jsem, když jsem vešla do místnosti. Seděla na zemi a vypadala hrozně. Bylo poznat, že brečela. "Co se děje?"

"Nic. Netrap se,"řekla se a vstala. Přešla k umyvadlu a opláchla si tváře. Pak se znovu namalovala. "Tohle mi něco připomíná,"oznámila najednou. Nechápavě jsem se na ní podívala. "Kdysi na jednom večírku jsem se taky rozbrečela. Tehdy to taky bylo kvůli Blakeovi, ale byla tam semnou Lili. Bylo to zrovna v den, kdy měla Nina premiéru. Ten den jsme se dali s Blakem dohromady."

"Měla jste jí ráda?"

"Jo. Nebyla to sice moje nejlepší kamarádka, ale měla jsem jí ráda."

"Co se mezi vámi a králem stalo?"zeptala jsem se jí, když jsme šli do sálu, kde má William výstavu. Skoro jsem to tam nepoznala. Všude visely nejnádhernější obrazy posledního století. Místnost byla co nejvíc osvícená. Všude se to hemžilo lidmi. Hrála tam tichá příjemná hudba. Líbilo se mi to.

"Nic tak důležitého, abych to rozebírala tady,"odpověděla mi na otázku. Začala se rozhlížet po lidech. Nakonec mi ukázala, abych šla s ní. Když to chtěla, tak jsem šla. Došli jsme k Williamovi, který si zrovna povídal s nějakým politikem. "Williame."

"Teto." Usmál se a objal jí. "Co se děje?"

"Nic."

"Nelži mi."   

  
Kapitola dvacátá                                          Rozcestník                                          Kapitola osmnáctá