Píseň pro Miu - Kapitola osmnáctá

Tuhle kapitolu jsem napsala v rekordním čase. Kdyby se mi včera nesmazala, tak bych jí tady měla už ráno, ale to nevadí. Podle mě byla tamta lepší, ale co se dá dělat. Upřímně doufám, že se vám tato bude líbit. Písnička je od Evanesence a docela se mi líbí, Možná se ale moc k tomu nehodí. Užijte se jak písničku, tak kapitolu.

Vaše Mikky. :-)

Kapitola osmnáctá

Usmíval se na mě tím nejhezčím úsměvem, který jsem u něj kdy viděla. Nemohla jsem si pomoct a oplatila jsem mu ho. V očích jsem mu viděla tolik lásky. On mě miloval a Nicole měla pravdu, když říkala, že jsem se do něj zamilovala. Miluju ho tak moc, že bych pro něj obětovala svůj život. Chtěl mě políbit.

Najednou se obraz změnil. Nestál naproti mně a nesmíval se, nýbrž bojoval. Srdce se mi sevřelo. Nic proti, ale z nás dvou jsem na boj já. William je spíš na umění. Pak se moje nejhorší obava vyplnila. William padl na zem a nedýchal, nejevil žádné známky života. V očích mě začali pálit slzy. Sedla jsem si vedle něj a vzala ho za ruku. Čím díl jsem plakala, tím víc jsem byla unavená, až jsem se konečně probrala.

Ležela jsem na posteli v nějakém neznámém pokoji. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to nemocnice. Zmocnila se mě panika. O sebe jsem se nebála. Bála jsem se o Williama. Rychle jsem vyskočila z postele, což jsem nejspíš neměla dělat, protože se mi zamotala, takže jsem si zase sedla.

Zkusila jsem to znovu, tentokrát pomálu.

Bylo mi jedno, že jsem na sobě měla děsnou nemocniční košili. Musela jsem zjistit, co se děje. Vyběhla jsem na chodbu a šla jsem k nejbližší sestřičce. Zeptala jsem se jí, jestli je v pořádku. Doufala jsem, že mi odpoví ano, ale neodpověděla.

"Vraťte se na pokoj, slečno Rosevaleová,"řekla.

"Prosím, řekněte mi, jestli je v pořádku,"poprosila jsem jí znovu.

"Vraťte se na pokoj a počkejte na doktora,"odpověděla mi.

"Proč mi nemůžete říct, co mu je?"vyštěkla jsem, protože jsem začínala být vytočená.

"Počkejte na doktora."

"Umíte i něco jinýho než ‚počkejte na doktora‘ nebo ‚vraťte se do pokoje‘?"zeptala jsem se jí. Možná až moc hlasitě. Všichni se na nás otočili. Přišel k nám jeden strážce.

"Je všechno v pořádku?"zeptal se.

"Ano,"odpověděla ona.

"Ne,"řekla jsem já. "Nechce mi říct, co je s princem Whitem."

"Jak jsem řekla, vraťte se do pokoje,"řekla. Moje sebeovládání bylo v tahu. Rozmáchla jsem se a vrazila jí pěstí. Křuplo to. Nejspíš jsem jí zlomila nos.

Ten strážce mě popadl za paži a odtáhl do pokoje. Tam mě zavřel. Chtěla jsem jít ven a zeptat se někoho jiného, ale ten strážce stál venku. Jeho pohled se mi moc nelíbil, tak jsem radši zase zalezla.

Cítila jsem se hrozně. V očích mě začali pálit slzy. Zhroutila jsem se na zem a rozbrečela se. Nic nevím a nejspíš ještě dlouho vědět nebudu. Slz bylo víc a víc a já si začala všímat věcí okolo sebe. V koupelně bylo zrcadlo, v pokoji váza s růžemi.

Ještě chvíli jsem brečela, ale pak mě popadl záchvat vzteku. Popadla jsem vázu a co největší silou, jsem jí hodila proti zdi. Váza se roztříštila na tisíce střepů. Já se cítila podobně. Přešla jsem k té stěně a začala sbírat růže. Byli rudé, ty mám nejradši a nádherně voněli. Zase jsem se rozbrečela.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam vlastně seděla. Slyšela jsem, že na mě někdo mluví, ale nevnímala jsem ho. Jenom jsem zírala na květiny v mých rukách a nechala slzy téct. Všechno mi bylo jedno. Pak jsem začala alespoň trochu vnímat.

"Slečno Rosevaleová? Slyšíte mě?"ptala se mě sestra. Nebyla to tamta kráva, ale jiná.   "Slečno Rosevaleová? Zavolejte doktora, bude to muset udělat tady." Někdo odešel. Snažila se semnou mluvit, ale já sledovala ty růže.

"Slečno Rosevaleová, já jsem doktor Moris. Jsem váš ošetřující lékař. Pořezala jste si ruce, budu vám je muset zašít,"mluvil na mě někdo jiný. Zvedla jsem k němu hlavu. Byl to muž, bylo mu asi čtyři sta. "Zavolejte doktora Raniera"

Někdo mi vzal z rukou růže a já sledovala svoje ruce. Byla na nich krev. Stejně jako na podlaze. Bylo jí docela hodně. Zajímalo by mě, jak dlouho jsem tam seděla. Ten doktor začal s někým mluvit. Poznala jsem hlas toho strážce, co mě sem zavřel. Pak přišel další člověk.

"Co se děje?"zeptal se. Ten doktor mu odpověděl. Nerozuměla jsem jim.

"Slečno Rosevaleová, pojďte semnou,"řekl ten doktor Moris. Ani jsem se nehnula. Něco řekl.

Po chvilce mě někdo zvedl a někam mě odvezli. Cítila jsem desinfekci. Nejspíš to byla nějaká ordinace, protože tam bylo všechno možné na šití a čistění ran a bůh ví, co ještě. Doktor Moris mi začal kontrolovat rány.

"Není to moc hluboké. Za chvíli to bude zašité." Usmál se na mě. Nejdřív mi je vyčistil, pak to zašil. I když to bolelo, nedala jsem to na sobě znát. Pak mi je zavázal, a odvezl mě zpátky na pokoj.

Můj pokoj byl už uklizení. Smrděla v něm desinfekce. Všechno sklo bylo pryč. Ty krásné růže tady nechali, ale dali je do plastové vázy, která se mi vůbec nelíbila. Do postele jsem došla sama a podle výrazů doktorů i té milé sestřičky, to byl úspěch.

"Slečno Rosevaleová, zítra vás pustíme domů, abyste stihla výstavu prince Williama." Při Williamově jméně se mi v očích objevili slzy.

"Pane doktore, ona brečí. I když jsem jí našla tak brečela,"řekla sestřička. Oba se na mě podívali. Ten druhý Ranier, se mě začal vyptávat na nejrůznější věci. Na nic z toho jsem mu neodpověděla. Vlastně ani pořádně nevím, co mi chtěl. Zírala jsem do zdi a studovala každý její záhyb. Všechno.

"Nech to na zítra. Slečno Rosevaleová, chcete něco k jídlu?"zeptal se doktor Moris. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se na druhou stranu a zírala jsem z okna. Venku svítilo slunce, takže jsem měla spát. Podle toho jak bylo vysoko, jsem usoudila, že je asi dvanáct možná jedna.

Dveře se zavřely, podívala jsem se, jestli jsem sama. Když jsem zjistila, že ano, naplno a nadlouho jsem začala plakat. Nejspíš jsem přišla o muže, kterého miluju, a nikdo mi to nechce říct.

Konečně jsem usnula. Zdál se mi sen. Seděla jsem na lavičce ve Williamově náruči. Políbil mě do vlasů. Usmála jsem se na něj. Viděla jsem v jeho očích tolik lásky. Přitulila jsem se k němu blíž.

Z velkého domu za námi vyběhla malá holčička. Byla nádherná. Měla dlouhé hnědé vlasy a modrozelené oči. Po ní vyběhl kluk s černýma očima i s vlasy. V ruce držel něco, co se mi vůbec nelíbilo. Holčička přiběhla k nám a skočila Williamovi do náruče. Málem jsem dostala kolenem, naštěstí jsem se včas narovnala.

"Tati, ať mě nechá,"zašeptala se slzami v očích.

"Ryane,"řekl William přísně.

"Ale no tak. Vždyť je to jen sranda,"řekl ten kluk.

"Ne ne. Není,"řekla ta holčička a přitulila se k Williamovi blíž.

"Ryane, okamžitě se sestře omluv,"řekl William. Ryan se zašklebil, ale udělal, co chtěl. "Dobře teď si jdi udělat úkoly."

"Už je mám. Dělal jsem je s mámou,"odpověděl Ryan. William se na mě podíval.

"Co?"zeptala jsem se.

"Nikdy jsi s ním nedělala úkoly,"řekl.

"Vždycky jsem chtěla zkusit něco novýho,"řekla jsem. William se usmál.

"Nemůžete si to nechat na večer?"zeptal se Ryan.

"Ryane." Tentokrát jsem to řekla já.

"No jo. Jdu do pokoje a uklidím si,"řekl a otočil se. Když byl v domě, malá se na nás usmála.

"Vyprávějte mi, jak jste se seznámili,"řekla.

"Vždyť už jsi to slyšela snad stokrát,"řekl William.

"Prosím,"udělala na něj psí oči. Povzdychl si.

"Dobře." Začal vyprávět.

Z toho snu jsem se nikdy nechtěla probudit. Chtěla jsem se koukat do tváře té maličké a na Williama, ale stejně se mi to nesplnilo. Probudila jsem se. Ležela jsem na posteli toho děsného pokoje.

Sestra mi zrovna přinesla jídlo. Velkou porci palačinek. Usmála jsem se na ní a začala jíst. Bylo to dobré a měla jsem hlad, takže jsem to snědla celé. Pak jsem si lehla a začala jsem si prohlížet pokoj. Všimla jsem si, že zmizeli všechny ostré předměty. O té váze jsem už mluvila. Zmizelo i zrcadlo z koupelny. Toho jsem si všimla, protože jsem si šla umýt zuby. Když jsem se vrátila, sestřička mi převlíkala postel.

"Měli byste ty pokoje trochu zkrášlit. Někomu by mohlo začít hrabat,"řekla jsem. Samotnou mě překvapilo, jak chraptím. Zarazila se uprostřed pohybu a jenom na mě zírala. "Co je?"

"Nic," řekla a pokračovala. Pak odešla a o pár minut se vrátila zpátky. "Máte návštěvu,"oznámila mi.

"Děkuju."

Chtěla jsem vidět kohokoliv, kdo by mi mohl říct, co se s Williamem stalo. Přála jsem si vidět Nell možná i Chanel, dokonce by mi nevadila ani Giselle. Potřebovala jsem nikoho, kdo to bude vědět. Pak se otevřely dveře.

"...podle mě to není nejlepší nápad. Včera vůbec nemluvila." Ozval se hlas doktora Morise. "Dneska to může být i horší." Konečně ten člověk vešel.

Byl to on. Přede mnou stál můj princ s kytkou v ruce a úsměvem na tváři. Naše oči se setkaly a moje srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Vypadal, že mu nic není. Potřebovala jsem se o tom přesvědčit na vlastní kůži. Seskočila jsem z postele a uklonila se.

"Vaše Výsosti,"řekla jsem. Miluju ho, ale stejně.

"Mio,"řekl a usmál se na mě. "Mně se zdá v pořádku." Otočil se na doktora. Ten jen zíral.

"Dojdu pro vázu,"řekl a odešel. Spíš vyběhl z místnosti. William zavřel a přesel ke mně.

"Tolik jsem se o tebe bál,"zašeptal a pohladil mě po tváři.

"Ty o mě?"zeptala jsem se. On se bál o mě. "Já se o tebe bála víc. Co tě to napadlo, vrhnout se do bitky s upírem?"

"Nechtěl jsem, aby zemřela žena, kterou miluju jen proto, že neumím tak dobře bojovat,"opověděl mi. Byl naprosto upřímný.

"Ale jak to, že... že ti nic není. Viděla jsem... Viděla jsem, že." Položil mi prst mě rty a usmál se.

"Ty bys to měla vědět nejlíp. Uzdravila si mě,"řekl mi. Zvedla jsem obočí.

"Já tě neuzdravila,"řekla jsem.

"Možná jsi to neudělala vědomě." Začala jsem přemýšlet. "Nemysli na to." Přikývla jsem. Dlouho jsme si hleděli do očí, pak mě políbil. Byla jsem tak šťastná. Najednou ale odstoupil. Nechápavě jsem se na něj podívala. Otevřeli se dveře. Stáli v nich oba doktoři.

Moris držel v ruce vázu, ten druhý papíry. Doktor Moris si od Williama vzal kytici rudých růží dost podobných, těm včerejším. Doktor Ranier mi začal pokládat nejrůznější otázky. Ten výslech mě začal unavovat a William to poznal, ale když něco říct, utnuli ho. Když konečně skončili, skončili i návštěvní hodiny a William musel domů. Slíbil mi, že pro mě zítra přijde.

"Konečně jsem pryč z tý hrozný nemocnice,"řekla jsem, hned jak jsem byla doma.

"Mě se nezdála zas tak špatná,"namítl William.

"Vařili tam skvěle, ale měli děsnou sestru,"řekla jsem.

"Aha. Asi myslíš tu, cos jí zlomila nos co,"zeptal se.

"Jo nejspíš."

"Chce tě žalovat,"oznámil mi.

"Co?"

"Mio, zlomilas jí nos. Nediv se,"řekl mi. Povzdychla jsem si a zhroutila se do křesla. "Táta tě hodlá zastupovat."

"To bude hodnej. Zítra se jí půjdu omluvit."

"To je dobrej nápad."

"Jak na tom je?"zeptala jsem se.

"Kdo?"

"Tvůj otec."                

"Pokud nepočítáš pár modřin a odřenin a depresi, tak dobře,"řekl smutně.

"To je dobře. Jak to, že má depresi?"

"Protože ho porazil ten upír,"odpověděl. "S mámou jsme se snažili ho rozveselit, ale moc se nám to nepovedlo. Nechceš si jít lehnout?"

"Ležela jsem... Jak dlouho jsem byla v nemocnici?"

"Tři dny. Copak si neviděla všechny ty kytky?"

"Ne. Viděla jsem jenom ty poslední růže a ty co jsi přinesl včera."

"Aha."

"Kolikátého dneska je?"zeptala jsem se.

"21."odpověděl.

"Do háje,"řekla jsem. Neměla jsem nic připravené na jeho narozeniny. Jenom oblečení. Žádný dárek.

"Co je?"zeptal se. Jen jsem zavrtěla hlavou. Začala mě bolet. Podívala jsem se na něj s přimhouřenýma očima.

"Vypadni mi z hlavy,"řekla jsem.

"Tak mě přinuť." Udělala jsem, co chtěl. Vyhodila jsem ho. Dokonce docela rychle. I jemu se to líbil, protože se usmál a klekl si přede mě. Pak se natáhl a políbil mě.

"Počkej,"zašeptala jsem. Podíval se na mě. "Kde máš tátu?"

"U Chanel,"odpověděl.

"Aha." Tentokrát jsem ho začala líbat já.

V jeho pokoji jsem ještě nebyla, ale měl ho hezkej. Velkou postel, na nočním stolku fotky svojí rodiny, v rohu stůl na něm notebook, kytaru a stojan. A samozřejmě skříně. Měl ho sladění do černobílé. Líbil se mi.

Ležela jsem mu na hrudi a on mě hladil po zádech. Byla jsem šťastná, jako už dlouho ne. Ale byl tady jeden problém. Jemu jsem to ale neřekla.

Kapitola devatenáctá                                          Rozcestník                                          Kapitola sedmnáctá