Píseň pro Miu - Kapitola desátá

Kapitola desátá

Pak jsem to ucítila. Známou a nádhernou vůni, kterou bych poznala i v davu lidí. Pevné paže mě objali. Našeptával mi, že všechno bude v pořádku, že se mi už nic nestane. A měl pravdu. Byla jsem v jiném snu. Ve Williamově snu. Zajímalo by mě, jak Sam zvládl ovládat moje sny a ještě zápasit s Williamem.

"Bude to v pohodě, jenom se uklidni,"řekl mi. Z hluboka jsem se nadechla a podívala se mu do očí. Nejspíš mě nikdy nepřestanou fascinovat.

"Už je to dobrý,"řekla jsem. Byla to pravda. Byla jsem naprosto klidná. "Děkuju."

"Za co?"

"Že jste mě zbavil oční můru,"vysvětlila jsem.

"Aha. To by udělal každý. Nejspíš chceš zmizet co?"

"Ehm?" nechápala jsem, o čem mluví.

"Tady odsuď." Podíval se okolo.

"Jo,"odpověděla jsem. Chvíli přemýšlel a pak se začalo všechno měnit.

Místo toho pokoje jsme se ocitli v nádherném, velkém sál. Všude byli stoly se svíčkami, na malém podiu trůny, na balkonku nástroje pro orchestr a po zdech šest erbů. Všech našich královských a pak jeden mě neznámí. Typovala bych ho na Rusko.

"Kde to jsme?"

"V Crystal,"odpověděl.

Crystal bylo několik století hlavní a sídelní město, pak se v něm odehrála jedna z nehnusnějších bitev, při které zemřela jeho matka a město bylo zničeno. Teď je z něj památka. Rada se nemůže rozhodnout, jestli postaví kopii, kde bude král sídlit, nebo zrenovují Crystal a do muzeí pošlou modely.

"Páni. Tohle je zámek, že jo?"

"Jo. Takhle nějak, podle toho co si táta pamatuje, to vypadalo na prvním plesu, na kterém byl s mámou,"řekl.

"Vážně? Muselo to bejt krásný."

"Dokud sem nevpadli démoni a nezabili mojí babičku,"řekl William.

"Jé. Tak to jsem nevěděla. Promiňte."

"V pohodě. Druhý den se máma dozvěděla, že je těhotná."

"5ekněte mi něco o vaší historii,"poprosila jsem ho.

"Mojí nebo Whiteů?"

"Co takhle obojí?"

"Dobře. Slyšela si někdy příběh o dvou králích?"

"Ten o Anthonym Whiteovi a Dimitrim V.?"

"Jo."

"No tak ten jsem neslyšela."

"Tak jak víš, kterej myslím?"

"Slyšela jsem asi první větu, pak jsem usnula,"vysvětlila jsem.

"Aha. Chceš ho slyšet?"

"Jasně. Od vás bude zábavnější než od učitelky,"poznamenala jsem.

"Moc si o toho neslibuj,"řekl s úsměvem. Pak začal vyprávět. "Před tři tisíci lety spolu Amerika s Ruskem válčila. Našim vojskům velel král Anthony White, Rusům Dimitrij V. Petrov.

Byli to kruté a krvavé boje, ale pak se Dimitrij zamiloval do Anthonyho nejmladší dcera Annabeth. Náhodou jí potkal u jezera. Bohužel Annabeth byla slíbená Alexandru III. korunnímu princi Evropy. Annabeth s Dimitijem se začali tajně scházet, až spolu zplodili syna. Dimitrij se proto rozhodl, že se Antonymu přizná. Anthony byl rád a zrušil svůj slib vůči Alexandrovi a provdá svojí dcerku do Ruska, ale Alexandr Americe vyhlásil první světovou. Svět se rozdělil na dvě strany. Amerika, Rusko a Afrika bojvali spolu, proti nim Evropa a Asie.

Jednou spolu Dimitrij s Anthonym obhlíželi situaci, když Alexandr unesl Annabeth a malého Vladimíra. Na dva krále poslal draka, aby je zabil. Králové společně zničili draka a na vyjeli na záchranou misi. Ale přijeli pozdě.

Alexandr nechal zabít Vladimíra a Annabeth pokousat od vlkodlaka. Jejich těla nechal ležet na cestě, kterou vojska jela. I když se povedlo Annabeth zachránit, už nikdy spolu neměli syna. O pár let později se jim narodila dcera Anna. Od té doby mají Petrovovi ve znaku draka. Anna byla po smrti prohlášena za svatou díky její lásce vůči ostatním lidem, dobrotě a léčení ve velkém,"dokončil příběh. Celou dobu jsem ho poslušně poslouchala.

"Jak mohl udělat něco tak hnusného jako zabití nemluvněte?"zeptala jsem se zhnuseně.

"Mě se neptej, já tam nebyl."

"Kdybych tam byla, zabila bych ho,"řekla jsem.

"Já taky, ale Dimitrij nás předběhl,"řekl s úsměvem.

"Proč byla válka mezi Amerikou a Ruskem?"

"Anthony provdal prostřední dceru Alexandrovu bratru,"odpověděl.

"A ona byla slíbená Dimitrijovi." Přikývl. "Zdá se mi, že Anthony nedržel slovo."

"No co bys dělala ty, kdyby tvoje dcera přišla, že miluje Evropana a že si nechce vzít Rusa?"

"Nevím."

"Vidíš."

"Teď něco o vás."

"A co?"

"Nevím. Třeba první velká láska?"

"Tou dobou mi bylo 179 jí bylo17. Chodila na gympl."

"Jak se jmenovala?"

"Monika. Byla z lidského světa, z České Republiky a bydlela v Praze."

"Jaká byla?"

"Krásná. Dlouhé hnědé vlasy, velké zelené oči. Byla chytrá, hodná milá, chápavá, tichá a milovala knihy.

Když jsme začali chodit do školy v lidském světě, myslel jsem, že scvoknu. Naši spolužáci byli na zabití. Neustále si z ní dělili srandu. Chtěli jí vytočit, protože když se naštvala, byla jako... nemůžu najít vhodné přirovnání.

Ten den se naštvala až moc. Poznal jsem, že jí je špatně, tak jsem jí pomohl. Snažila jsme se moc nevyčnívat a pak začnu ječet na celou třídu, ať jí nechaj na pokoji. Doma jsem si vysloužil dlouhou vyčerpávající přednášku. Druhý den přišla a byla smutná. Zeptal jsem se jí, co jí je, ale ona se jenom usmála a řekla, ať to neřeším. Tak jsem zapátral v její hlavě. Nebudu ti říkat, co jsem se dozvěděl.

Po pár týdnech jsem jí pozval na rande. Chvíli se na mě koukala jako na blázna a pak povolila. Šli jsme do nějaké restaurace. Úžasně jsme si rozuměli. Málo kdy se smála, ale když byla semnou neodkázala si pomoct. Druhý den se chovala úplně jinak. Seděla na svém místě a mlčela. Po škole jsem si jí odchytl a zeptal se jí, co se děje. Měla nějaký problémy doma.

O měsíc později jsme spolu začali chodit. Nikdo si k ní nic nedovolil. Najednou byla oblíbená a všichni si s ní chtěli povídat. Většinou se všem vyhýbala, ale teď se před nima doslova schovávala. No ale pak onemocněla.

A navíc jsme se museli vrátit domů, protože babička byla na smrtelné posteli a chtěla nás ještě vidět. O dva týdny později umřela. Chvíli jsem zůstal, aby se vyřídili všechny věci okolo dědictví a další blbosti a abych se trochu vzpamatoval a vrátil jsem se do Prahy. Moniku jsem hledal, bohužel, možná bohudík, jsem jí nenašel." Jeho vyprávění bylo smutné, ale já byla ráda, že jí nenašel. Já vím, měla bych se stydět.

"Je mi líto, co se jí stalo,"zalhala jsem mu. Jenom se na mě usmál. Určitě mě prokoukl.

"Upřímně? Moc ti nevěřím,"řekl.

"Hej! Já nejsem tak zlá,"bránila jsem se.

"Dobře. Konec diskuze na téma moje bývalá."

"Jasně."

"Umíš tancovat?"

"Více méně,"odpověděls jsem. "Proč?"

"Smím prosit?"zeptal se. Najednou byl jako pravý princ a gentleman.

"Vy smíte vše, vaše Výsosti, ale bez hudby to nepůjde." Než jsem to stačila doříct, začala hrát píseň. "Už mlčím."

Pak si mě k sobě přitáhl a začali jsme tančit. Píseň bych typovala na jeho práci a ty nádherné rudé šaty co jsem měla na sobě na práci starého a slavného návrháře Antonia Diaze.

"To je vaše skladba?"

"Jo. Jedna z nejznámějších,"odpověděl.

"Kde berete nápady a inspiraci?"

"Všude možně. Sledováním lidí, zvířat, posloucháním jejich příběhů, někdy z mých citů, představ, myšlenek. Třeba jedna písnička je o Andym a Melise."

"Fakt?"

"Jo. Zrovna na ní pracuju."

"Máte i nějaké nové obrazy?"

"Kromě tý krajiny a tebe nic."

"Aha. Jsem zvědavá, jak dopadne."

"Když je to portrét někoho, kdo tak krásný jako ty, tak bude skvělý."

"Vaše Výsosti, neměl byste lichotit spíše svojí přítelkyni?"

"A jaké? Zrovna žádnou nemám."

"To se divím,"zamumlala jsem.

"Proč?"

"Teď budu drzá, ale chlapy z vašeho rodu mají pěkně blbý otázky." Začal se smát. Já se naštvala. "Já mluvím vážně."

"Fajn. Tak na co se tě zeptal táta?"

"Jak se těším na školu."

"Jo, tak to je blbá otázka." Konečně se uklidnil. Najednou byl vážný. To zvláštní napětí tu bylo zase. Políbil mě.

Bylo v tom strašně moc. Srdce mi bušilo jako splašené. Motýlci v mém břiše se div nezbláznili a já taky. Teď jsem chtěla jenom jedno.

Nevěděla jsem, co s ním mám dělat, tak jsem mu položila ruce okolo krku a nechala ho udělat první krok. Samozřejmě toho využil. Začal mi rozvazovat šňůrky u korzetu. Já mu rozepnula sako, potom košili. Když ten korzet spadl na zem, mě strašně, jako nikdy, rozbolela hlava.

"Co je?"zeptal se a přestal mě líbat. Podíval se mi do očí a zamračil se.

"Bolí mě hlava,"odpověděla jsem.

"Někdo se ti do ní snaží dostat. Musíš se probudit."

"Jak?"

"Počkej." Pomalu jsem byla ospalejší. Nakonec jsem se probudila. Okamžitě jsem si sedla.

Nicole seděla na svojí posteli, vedle ní se William vzpamatovával. Nikdo jiný tak nebyl. Najednou Nicole vyskočila a začala mě drtit v obětí. William svojí sestřenky jenom mlčky sledoval a nevěřícně kroutil hlavou.

"Jsem tak ráda, že ti nic není,"řekla Nicole.

"Není, ale bude, jestli mě nepřestaneš drtit,"vypravila jsem ze sebe.

"Promiň." Pustila mě a přešla k Williamovi. "Williame, ty už můžeš zmizet, tady je všechno v pohodě. Ahoj." Sprostě ho vyhodila s pokoje. Ani slovo nestihl říct.

"Nicole, takhle by ses k příbuzným neměla chovat,"poznamenala jsem. Protočila oči.

"On je na to zvyklej. Znáš to. Neustále se pošťuchujeme,"řekla s úsměvem.

"Co se stalo, když jsem spala?"zeptala jsem se.

"Začala si sebou házet, chvíli si ječela a pak zase brečela. Nevěděla jsem, co ti je, tak jsem šla pro učitele. Shodou okolností má službu William, tak ti vlezl do snu a zjistil co se děje. Co se dělo, když si spala?"

"Ani nevím,"zalhala jsem jí.

"Ale no tak. Já si taky pamatovala co se dělo, když mi někdo vlezl do snu,"řekla Nicole a změřila si mě od hlavy až k patě.

"Pojď spát,"řekla jsem jí. Pořád na mě zírala. Lehla jsem si a snažila se usnout. Jaksi se mi to nepovedlo, protože jsem pořád myslela na to, co se stalo ve snu. Dvakrát za den jsem se s ním líbala. Z toho jednou ve snu. A to co jsem pokaždé cítilo, mě zaráželo. Nevěděla jsem co to je, ale bylo to nádherné.

"Víš, jak jsme se večer bavili?"

"Jo."

"Řekni mi, kdo to je. Nemůžu usnout. Trvalo mi dvě hodiny, než jsem vytuhla a pak si mě probudila tím vřískáním. Dlužíš mi to,"řekla Nicole. Moc ráda bych jí to řekla, ale nemohla jsem.

"Nemůžu,"řekla jsem a podívala jsem se jí do očí.

"Děláš si ze mě srandu,"řekla vážně. Tentokrát jsem nevěděla, o čem mluví.

"Ehm?"

"Možná bys měla vědět, že jsem po mámě zdědila tu moc, cítit lidský emoce a po tátovi trochu magie života. No a můj bratránek mi vyprávěl o dívce, co poznal tady na škole. Až teď mi došlo, že si to ty,"řekla Nicole. Její pohled mě děsil.

"Vůbec nevím, co čem to mluvíš,"řekla jsem.

"Nesnaž se zapírat. Ty ho miluješ,"zasyčela Nicole. Vážně byla děsivá.

"Nicole, děsíš mě. Nechceš se uklidnit?"

"Do háje jenom mi řekni, jestli se pletu nebo mám pravdu sakra,"štěkla naštvaně.

"Fajn. Dvakrát jsme se políbili,"řekla jsem. "Vlastně třikrát." Úplně se změnila. Vydala cosi, co znělo jako výkřik štěstí, na tváři se jí objevil úsměv od ucha k uchu a začala poskakovat na místě. Tohle mě vyděsilo ještě víc.

"Umí líbat?"zeptala se, když se uklidnila. Sedla si vedle mě.

"Holka, ta máš poruchu osobnosti, nebo rozštěp osobnosti, nebo nějakou jinou poruchu,"řekla jsem jí.

"Já vím, to mi řekli i všichni moji psychologové, který potom odvezli do blázince,"řekla. "Jeden z darů od Collinsů." Vyprskla jsem smíchy.

"A Whitei jsou v pohodě?"

"Nejspíš jo. Většina jo,"řekla.

"Super."

"Tak. Zpátky k Williamovi, Umí nebo ne?"

"Na to ti vážně odpovídat nebudu,"řekla jsem.

"Zrádkyně. Víš co? Už vím, kde bude svatba,"řekla. Já jenom ohromně zírala.

"Jaká svatba? Já se ještě nechci vdávat. Navíc jsme se jenom políbili,"řekla jsem.

"Ty všechno zkazíš. Dobrou. Sladký sny,"řekla. Zalehla do svojí postele a začala si pobrukovat. Překvapivě mě to uspalo.           

Kapitola jedenáctá                                                Rozcestník                                                Kapitola devátá