Píseň pro Miu - Kapitola sedmnáctá

Konečně jsem dopsala sedmnáctou kapitolu Písně. Neměla jsem moc času a hlavně nějaké problémy, ale je hotovo. Doufám, že se vám bude tato kapitola líbit.

Kapitola sedmnáctá

Stála jsem na temné louce. Jediný zvuk, který jsem slyšela, bylo foukání větru. Neviděla jsem dál než před sebe, protože všude byla mlha. Bála jsem se, jako už dlouho ne. První náznak toho že mě někdo sleduje, jsem postřehla, když jsem uslyšela kroky, směřující ke mně. Otočila jsem se, ale nikdo ke mně nešel. Otočila jsem se zase zpátky. Taky nic. Začala jsem se bát ještě víc. Chtěla jsem použít magii, ale nešlo mi to, tak jsem začala utíkat.

"Mě se neschováš,"ozval se za mnou ten nejděsivější ze všech hlasů, co jsem slyšela. Ještě jsem přidala. "Neutíkej. Zbytečně se unavíš a nebude to taková zábava."

Podívala jsem se přes rameno na toho muže, ale nikdo tam nestál. Najednou jsem ležela na zemi a bolela mě noha. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo mi to. Nejspíš jsem si jí zlomila. Do očí se mi nahrnuli slzy.

"Já ti říkal, ať mi neutíkáš,"ozval se za mnou ten hlas. Otočila jsem a poprvé ho uviděla. Byl tak děsivě krásný. Nemohla jsem se odtrhnout od krvavě rudých oči, ze kterých šel strach.

Popadl mě za ruce a přitáhl mě k sobě. Potom odhalil zuby a já věděla, co bude následovat. Bolest, pak ti bude všechno jedno a nakonec mě buď zabije, nebo si mě nechá na později.

Sklonil se k mému hrdlu. Snažila jsem se uklidnit a začít se vzpírat, ale byl moc silný. Kousl mě. Vykřikla jsem bolestí.

"Mio! No tak, probuď se!"ozýval se jakoby z dálky Williamův hlas. Otevřela jsem oči a zadívala se do jeho tváře. Byl to jenom sen. Ještě jsem na tvářích cítila slzy, tak jsem si je utřela. "Byl to jenom sen."      

"Probudila jsem vás?"zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou.

"Nechceš něco k pití?"zeptal se mě.

"Ne."

"Nechceš si o tom promluvit?"

"Zítra,"řekla jsem.

"Dobře." Když jsem se ho zeptala, jestli jsem ho probudila, určitě mi lhal, protože vypadal unaveně.

"Běžte si lehnout,"řekla jsem mu a otočila se na bok. Po chvíli se ozvaly kroky a zavřely se dveře.

I když jsem se snažila usnout, nešlo mi to. Nevěděla jsem proč, ale bylo mi smutno. Jelikož jsem neusnula, koukala jsem se na televizi. Po pár hodinách mě to přestalo bavit, tak jsem se šla projít.

Tenhle barák jsem prolézala poprvé. Zašla jsem do každého pokoje, kromě Williamova. V jednom jsem našla postýlku a spoustu hraček, které byli staré desítky nebo stovky let. V jiném zase manželskou postel s nebesy a spoustu skříní, taky strašně staré. Do sklepa a na půdu se podívám zítra, protože jsem se už bylo pozdě. Začalo se stmívat. Zakručelo mi v břiše.

Šla jsem do kuchyně, abych udělala snídani. Jelikož naše lednice obsahovala jenom vajíčka, maso a nějakou zeleninu a ovoce, rozhodla jsem se udělat omeletu. Skončila jsem s tím, zrovna když se William probudil a přišel dolů.

"Dobré ráno,"pozdravila jsem ho.

"Ahoj. Jak to, že jsi vzhůru tak brzo?"zeptal se mě.

"Nemohla jsem usnout, tak jsem se porozhlídla po domě,"odpověděla jsem mu.

"Aha. Jak se ti líbí?"

"Je pěknej."

"Kde všude jsi byla?"

"Do sklepa, na půdu a sem dolů jsem se ještě nedostala."

"A okolní budovy?"

"Tam jsem se taky nekoukla,"odpověděla jsem mu. .

"Dneska přijde Nora s Mayou a jeden bývalý strážce. Toho už jsi viděla ne?"zeptal se mě. Přikývla jsem

Jak William řekl, tak se stalo. Okolo jedné přijela Nora s Mayou a asi o půl hodiny později ten strážce. Maya samozřejmě hned začala Williama otravovat, aby jí zahrál. Nora jí napomenula, ale bylo prd platný, protože Maya jí nevnímala. Víc jsem neviděla, protože jsem šla běhat. Ředitel mi alespoň ukázal nové místo, on mě nutil běhat kolečka. Znám ho chviličku a už mě začal štvát.    

"Dobře to stačí,"řekl konečně. Měla jsem za sebou asi pět koleček.

"Díky bohu,"zamumlala jsem si pro sebe.

"Dej si ještě jedno. Za blbé připomínky,"rozkázal. Zasténala jsem a udělala ještě jedno. On mě mezi tím pozoroval.

Konečně jsem doběhala a on mě zavedl do staré tělocvičny pro strážce. Než jsem začala trénovat, udělal mi přednášku a rozcvičku. Pak jsem začala boxovat do pytle.

Když nás konečně zavolali na oběd, byla jsem úplně vyřízená. Snědla jsem a padla jsem do svého křesla. Ve škole nám taky dávají zabrat, ale on byl zlý sen. Zítra nejspíš nevstanu.

"Ještě jsme neskončili,"řekl strážce a vypadal, že mě hodlá vyhodit ven.

"Nechte jí odpočinout,"zastal se mě William.

"Vy myslíte, že upíři nikdy odpočívají? Chcete, aby se z vás stala svačina? A ty chceš, aby si neprošla u zkoušek?"zeptal se mě.

"Já se o sebe dokážu postarat a ona u zkoušek rozhodně nevybouchne,"řekl William.

"Když ne tak proč mě váš otec najal, abych jí vycvičil?"zeptal se.

"Nejspíš aby nezlenivěla." Neubránila jsem se trochu uraženého pohledu na Williama. Já a zlenivět?

"A co se týče vás, pane, ukažte mi, co umíte,"řekl ten strážce. To se mi moc nelíbilo. Ano William něco umí, ale není tak dobrý jako on.

"To není moc dobrý nápad,"řekla jsem.

"Fajn,"přerušil mě William.

"Cože?"otočila jsem se na něj a zvedla se z křesla. "Vy jste se zbláznil?"

"Neboj se. Nic se mi nestane,"řekl William. Vůbec jsem mu nevěřila.

"A vy,"otočila jsem se pro změnu na strážce. "Princ vás nenajal, abyste mu zmrzačil syna, ale abyste mě učil, takže ho nechte."

Ten strážce se na mě děsivě usmál a já stála jako opařená. Byl to úsměv toho upíra, o kterém se mi zdálo. A pak se začal měnit. Oči mu zrudly, jeho rysy byli mnohem mladší a krásnější a vycenil oči. Zrovna v tu chvíli přišla do pokoje Maya. Byla s Norou nakoupit. Vykřikla. On se na ní otočil a chtěl k ní jít. Okolo ní se objevil štít. Nevěděla jsem co se děje a ten upír zjevně taky ne, protože se na nás podíval. Ten štít byl skoro neviditelný, jenom se čas od času zavlnil. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem nic takového neviděla.

"Co to sakra je?"zeptal se. Mě se neptal, takže jsem se podívala na Williama.

"Copak nevíš, že jsem míšenec?"zeptal se jako by nic.

"Aha. Takže jeden čarodějnej trik?"

"Tohle se dědí v naší rodině z generace na generaci. Umí to jenom nejstarší rody. K nim patří i Meyerovi,"řekl William trochu uraženě.

"Já taky umím něco, co nikdo jinej ne,"řekl upír a podíval se mi do očí. "Mio,"oslovil mě něžně. Bylo to divné, jako by mě tělo pomalu přestalo poslouchat. "Zabij ho. Udělej to a všechno bude skvělý. Zbavíš se povinností i všeho trápení. Udělej to a všechno bude fajn."

Byla jsem omámená a moje tělo se otočilo a pomalu se blížilo k Williamovi. Vytáhla jsem kůl, co jsem nosila vždycky sebou a natočila jsem ho tak, abych to provedla rychle a čistě. Nevšímala jsem si ničeho jiného než místa, kde má srdce.

"Mio? Co si to s ní provedl?"zeptal se William. Jeho hlas ke mně doléhal jakoby z dálky.

"Říkal jsem, že umím něco jiného než všichni ostatní. Moje matka byla démonka a otec čaroděj s mocí ovládat lidi. Ten upír co mě zachránil, mi dal ten nejlepší dar ze všech. Nesmrtelnost."

"Parchante. Mio, nesmíš to udělat. Slibuje ti svobodu, ale kdybys to udělala, zavřeli by tě, nebo hůř popravili by tě. To nechceš a já taky ne. Bojuj s ním!"řekl mi William, ale neposlouchala jsem ho. I když jsem věděla, že má pravdu, nepřestala jsem se k němu přibližovat. "Mio, podívej se na mě. Prosím." Nějakým zázrakem jsem zvedla hlavu a zadívala se mu do očí, ale stejně jsem pokračovala.

"Zabij ho,"ozvalo se za mnou a já musela pokračovat.

"Miluju tě, Mio,"řekl William. Tyhle tři slova mě probral. Ten upír nade mnou ztratil veškerou moc. Ještě chvíli jsem se na Williama dívala a pak jsem se otočila na upíra a mrštila po něm kůl. Samozřejmě ho chytil. Zatracený smysly.

"Jste opravdu pěkný pár, ale bohužel, dnešek je váš poslední den,"řekl ten upír s okouzlujícím úsměvem. "Abyste alespoň věděli, kdo vás zabije, tak vám řeknu jméno. Jmenuji se Luck."

"Nebyl bych si moc jistý, že je zabiješ,"ozval se za ním hlas ředitele.

"To nemůžu nikoho ani v klidu zabít?"zeptal se a otočil se na rušitele.

"Zabijte si, koho chcete ale ne mého syna,"řekl ředitel.

"Jasper Ryan White. Jak už je to dlouho? Dvě stě let?"zeptal se upír.

"Asi jo."

"Vždycky jsem chtěl tu tvojí sladkou Isabelle. Tvojí milovanou dcerku, ale on mi bude muset stačit. Co se dá dělat." To byla poslední slova, která si řekli, pak začali bojovat.

Byl to více míně vyrovnaný boj, až do chvíle, kdy ředitel padl na zem. Vypadalo to, že dýchá, ale nebyla jsem si jistá. Byl to děsivý pohled. Ředitel v bezvědomí z hlavy mu tekla krev. Upír taky vypadal trochu zraněně, ale byl na tom až moc dobře.

"Tati,"vykřikl William a chtěl k němu jít. Popadla jsem ho za ruku a nepustila ho. "Co je?"

"Chcete žít ještě chvíli?"

"Jo, ale..."

"Tak to nechte na mě,"přerušila jsem ho. Podíval se mi do očí a viděla jsem strach, bolest a snad lásku, nebo co to bylo. Vím jenom, že to bylo hluboké a krásné. Pak se sklonil a políbil mě. Po tvářích mi začali téct slzy, protože to nejspíš bylo naposledy, co to udělá.

"Jak dojemné,"řekl ten upír. Otočila jsem se na něj a začali jsme bojovat.

Náš boj netrval dlouho, protože jsem najednou byla úplně jinde. Na mém místě byl William a já ležela na zemi. Zmocnila se mě hrůza. William umí bojovat, ale neměl takový výcvik jako já a ostatní strážci. A ten upír porazil i jeho otce. Jejich boj trval pár minut, pak se William zhroutil na zem. Bodlo mě u srdce.

Byla jsem u něj za chvilku a jenom zírala na jeho tvář. Z očí se mi hrnuli slzy a nešli zastavit. Jakoby se mi zhroutil celý svět. Pak mi došlo, že Nicole nejspíš měla pravdu. Miluju ho. Já kráva se zamilovala do učitele. To se vážně může stát jen mě.

"Williame, nesmíš mě opustit,"zašeptala jsem mu do ucha tak potichu, aby to nikdo neslyšel. Vzala jsem ho za ruku. "Já tě miluju. Potřebuju tě. Neopouštěj mě."

"Tak a teď ty,"řekl ten upír.

"Ona na to ale nebude sama." Ten hlas patřil ženě. Nebyl Nory, ale někomu, kdo byl až neskutečně podobný Isabelle.

"Duch ti bude pomáhat?"zeptal se a zasmál se.

"Ano. Bude jí pomáhat duch, kterýho si naštval."

"Vy jste Lilli Whiteová,"řekla jsem.

"Ano. Vyřídíme ho. Pak si můžeme popovídat,"řekla a usmála se.

"S radostí."

"Věděl si, že čarodějky když umřou, přijdou o svou moc, ale pořád můžou odříkávat kouzla?"zeptala se ho Lili.

"To jsem nevěděl,"přiznal upír a poprvé se bál.

"Ty použij oheň,"řekla mi. Začala odříkávat kouzlo. Já se pokoušela o oheň. Nakonec se mi podařila udělat plamen, ale on mě uhodil a já upadla a plamen zhasl. Začala se mi motat hlava a nejspíš jsem omdlela, protože jsem měla před očima černo.

Kapitola osmnáctá                                           Rozcestník                                           Kapitola šestnáctá