Píseň pro Miu - Kapitola šestnáctá

Kapitola šestnáctá

Probudilo mě šťouchání do ruky. Byla jsem si jistá, že to není William, protože na tom jsem ležela a cítila jsem jeho ruce okolo svých ramen, takže jsem mohla jenom hádat. Zavrtěla jsem se, abych to stvoření od sebe odehnala.

"Darie, nech jí,"řekl William. Až teď mi došlo, že je to kocour, protože zasyčel. "Jestli chceš na někoho syčet, tak na mě ne. Víš, co Cézar udělal minule." Pak se začalo něco dít.

Už jsem neležela na něm nýbrž na prostěradle. On se zvedl a někam odešel. O chvilinku později se otevřeli dveře a ozvali se tiché kroky. Nejspíš šel na balkón, protože do pokoje začal foukat vítr. Zachumlala jsem se do deky. Bez něj tady byla zima.

U ucha se mi ozvalo mňouknutí a ten kocour do mě zase začal strkat. Povzdechla jsem si a otevřela jsem oči. Ten kocour se na mě díval zelenýma očima. Byla to Egyptská kočka a určitě byl starý. Vypadal, že zanedlouho umře.

"Ahoj,"pošeptala jsem a pohladila ho na hlavě. Zavrněl a seskočil z postele. Zvedla jsem hlavu a podívala se ven.

Naše oči se střetly a podle výrazu jsem soudila, že nad něčím přemýšlí. Měla jsem nepříjemný pocit, že nás bude čekat dlouhý rozhovor. Otočil se a popotáhl z cigarety, kterou měl v ruce. Oblékla jsem se do trika a tepláků a vyšla jsem za ním.

"Dobrý ráno,"pozdravila jsem.

"Ahoj."

"Víte, že vás to zabije?"zeptala jsem se ho snad po sté. Nevěděla jsem jak ho oslovovat.

"Už ses mě na to ptala asi stokrát,"oznámil. "Vím."

"A víte, že to ubližuje i lidem ve vašem okolí?"

"Jasně že jo,"zařval. Střelila jsem po něm pohledem. Vypadal naštvaně. S povzdechem jsem se vrátila do bytu. Popadla jsem tašku se svými věci a odkráčela do koupelny. Schválně jsem se snažila prásknout s dveřmi, ale moc mi to nevyšlo, protože jsem je nechtěla zničit.

Cestou do koupelny jsem v očích cítila slzy a v koupelně jsem se rozbrečela. Pustila jsem vodu, aby to nebylo tak slyšet. Neměla jsem chuť na nějaké otázky. Prostě jsem si jenom sedla na okraj vany a čekala, než slzy přestanou téct. Když jsem se vyplakala, osprchovala jsem se.

Z Missu jsme odjížděli asi ve dvanáct. Jeho loučení s Ninou bylo rychlí, jenom se objali a prohodili pár slov. Mě řekla něco jako, že se těší, až mě zase uvidí. Pak začali odbavovat letadlo a my se vrátili do Valencie.

Cestou bylo ticho. Já si četla a on maloval. Zajímalo by mě, jestli dělá i něco jinýho. Přes uličku seděla mladá žena, která po něm neustále pokukovala. Byla hezká. Měla dlouhé blond vlasy a ledově modrá oči. Asi v půlce letu se ta žena zvedla a šla k nám.

"William White?"zeptala se.

"Ano?"

"Já jsem Lea Langová. Jednou jsem sháněla obraz k sobě domů a našla jsem jeden úžasný od vás. Můžu se zeptat, jestli je ještě na prodej?"

"A který by to měl být?"zeptal se jí.

"Jméno si nepamatuju, ale kdybych ho viděla, tak bych ho poznala,"odpověděla s úsměvem.

"Přijďte na mou výstavu a domluvíme se,"řekl William s úsměvem a mě se chtělo zvracet. Ještě včera si culil na mě a teď flirtuje s holkou, kterou ani nezná. 

"Jasně že přijdu. Tady je moje číslo, kdybyste náhodou namaloval něco úchvatného." Víc z jejich rozhovoru jsem slyšet nechtěla, tak jsem si nasadila sluchátka a poslouchala písničku od nejrůznějších skupin. Od rocku po pop. Nic co napsal William White. Teda doufám.

Hned jak jsme se dostali domů, jsem si našla místo pod stromem a začala jsem si zase číst. Ten skvělý román od Alexi Petersonové jsem už měla skoro přečtení, takže se unudím, až ho dočtu. Ach jo.

"Mio!"zavolal na mě William. Jeho hlas se rozléhal po celém pozemku. Zvedla jsem se a vrátila se do domu.

"Co si přejete?"zeptala jsem se ho. Seděl a pohovce a maloval.

"Měli bysme trénovat,"řekl.

"Ehm?"

"Život,"upřesnil.

"Aha. Co budeme dělat tentokrát?"zeptala jsem se.

"Minule jsme pracovali na obraně?" Přikývla jsem. "Dneska ti ukážu jak udělat iluze."

"Iluze?"

"Jo. Je to nejlepší zbraň, kterou můžeš použít. Můžeš svému protivníkovi splnit jeho největší sen, nebo mu ukázat jeho největší noční můru. Mě osobně jdou víc ty noční můry."

"To dokáže člověka potěšit,"zamumlala jsem. Viděla jsem, že se usmál.

"Tak fajn. Nejdřív se mi musíš dostat do hlavy a chvíli v ní pátrat,"řekl.

"Jasně." Zkusila jsem to. Buď mi v tom bránil, nebo jsem se moc nesnažila, nebo já nevím, protože se mi to nepovedlo.

"Zkus to znovu." Pokusila jsem se. Nic. "Já ti to ukážu."

"Jasně." Zase mě rozbolela hlava. Měla jsem sto chutí ho vyhodit, ale to bych asi dostala vynadáno.

Pak se mi začal ztrácet. Jeho obličej se začal rozplývat. Místo něj jsem uviděla údolí plné květin, hmyzu. Byl tam vodopád a nějaká postava. Podle vlasů to byla žena. Měla je hnědé, jako Isabelle. Ale nebyla to ona. Tahle voněla jako lilie. Nebo možná to byli ty kytky.

"O tomhle jsem mluvil,"ozval se za mnou jeho hlas.

"Kdo to je?"zeptala jsem se ho.

"Nikdo." Najednou z lesa vyběhli děti. Tři holky a jeden kluk a taky muž. Jeho jsem okamžitě poznala. Tohle byl Williamův sen. Po tvářích mi začali téct slzy.

"Ta žena, je vaše matka,"řekla jsem. Snažila jsem se mluvit normálně, ale moc mi to nešlo. Neodpověděl. Ta iluze zmizela. Zase jsme stáli naproti sobě.

"Dneska už skončíme,"řekl a odešel.

Už dlouho jsme s Williamem netrénovali život. Dneska je 17. října, což znamená, že jeho výstava bude 23. na jeho narozeniny.

Od té doby co jsme se vrátili, jsem byla strašně osamělá. S Norou jsme si často povídali, ale stejně. William se rozhodl, že si mě nebude všímat a často chodil ven. Buď se vrátil ráno, nebo si přivedl společnost a párkrát dokonce nepřišel vůbec. Zrovna dneska měl návštěvu. Byla to sexy zrzka se zelenýma očima.

"Dobrý ráno,"řekla, když přišla dolů. "My se ještě neznáme. Já jsem Nell."

"Mia,"odpověděla jsem jí.

"Copak se děje?"zeptala se mě.

"Nic,"odpověděla jsem jí s úsměvem.

"Vůbec tě nechápu, Williame,"řekla a otočila se na něj. Nejspíš jí nevnímal. "To tě taky takhle přehlíží?"

"Občas,"přiznala jsem. "Víte, co by pomohlo?"

"Co?"

"Studená sprcha,"odpověděla jsem. Usmála se.

"Nejspíš máš pravdu. Nechtěla bys jít nakupovat?"zeptala se.

"Bohužel, jsem tak nějak bez peněz."

"Aha, to nevadí, tak mi pomůžeš s výběrem,"řekla Nell.

"Mám povinnosti,"připomněla jsem jí a podívala se na Williama.

"Williame,"otočila se na něj.

"No?"

"Vydržíš tady pár hodin sám?"zeptala se ho. Jenom přikývl a odešel. "Ten má dneska náladu." Usmála jsem se. Byla to pravda. Pokud vím, tak se ještě neusmál, to u něj bylo neobvyklé.

Když jsme dojedli snídani, šla jsem se připravit. Vzala jsem si tmavě modré džíny, zelené triko s krátkým rukávem a modrou mikinu. Poslali mi to ze školy, když se dozvěděli, že tady zůstanu a budu se starat o prince. Když jsem bylo hotová, vrátila jsem se dolů do obýváku. Nell seděla na pohovce s mobilem v ruce a psala zprávu.

"Už můžeme jít,"řekla jsem jí.

"Jasně." Zvedla se a šla ven. Před domem stálo auto. Nastoupili jsme do něj a vyjeli k městu.

Zastavili jsme asi o půl hodiny později u jednoho obchoďáku. Cestou jsme jich minuli spoustu, ale tenhle byl rozhodně největší. Vevnitř to vypadalo jako v menším paláci. Všechno z křišťálu. Spousta obchodů. Krása.

První jsme zašli do obchodu s bižuterií. Tam si koupila asi dva řetízky, jeden prsten a pár náušnic. Bylo vidět, jak jí záleží, aby k sobě všechno ladilo. Mně se líbily jedny červené náušnice, které by se skvěle hodily k šatům, co mám doma.

"Máš doma někoho?"zeptala se mě, když jsme se koukali na šaty na Williamovu výstavu.

"Měla jsem. Nedávno jsem se s ním rozešla,"odpověděla jsem. O zbytku jsem se nezmiňovala.

"Proč jste se rozešli?"

"Protože si začal jinou,"odpověděla jsem.

"Aha, vůbec nechápu proč,"zamumlala.

"A co vy?"zeptala jsem se a pak mě napadlo, že je to blbej dotaz, když spala Williamem.

"Budu se vdávat,"přiznala.

"Cože?" Usmála se. "Tak proč jste si začala s princem?"

"Nic jsme spolu neměli, jenom mě nepustil domů, když jsem byla trochu víc opilá. Známe se už od základky,"oznámila. "Musela jsem s ním sedět v lavici. Co říkáš na tyhle?" Ukázala mi modrý dlouhý šaty s rozparkem na pravé straně sukně až ke stehnu.   

"Hezký,"řekla jsem.

"Zkus si je." Podala mi je.

"Ne to nemůžu, vždyť je chcete vy."

"Jo chci, ale uvidíme, které budou slušet víc a, přestaň mi vykat."

"Dobře, zkusím si je." Když jsme si stoupli vedle sebe, museli jsme uznat, že víc sluší mně, ale já si je vzít nemohla. Neměla jsem na ně a ona si je vyhlídla první. Nakonec si je teda vzala, ale mě donutila si koupit jiný taky krásný. To "donutila" znamená, že koupila a dala mi je.

"Jak dlouho už spolu jste?"

"Pět let. Dva roky zasnoubení. Jmenuje se Simon. Je úžasnej. Je to podnikatel a skvěle se mu daří..." Začala básnit a mluvila o něm ještě dlouho. Věděla jsem snad všechno. Záviděla jsem jí to. Ona má všechno a já nic.

Po hodinách přehrabování se v oblečení, kosmetice, botách a spoustě dalších věcí, mě odvezla domů. Z většiny obchodů jsem si nesla, co mi vnutila. Třeba hezký řetízek, který se hodil k šatům na výstavu nebo boty. William samozřejmě byl doma a maloval.

"Jdete dneska ven?"zeptala jsem se ho. Stál u malířského podstavce.

"Ne."

"Dobře." Odešla jsem do svého pokoje a vybalila svoje věci.                     

"Mio, pojď se najíst,"řekl William, když o pár minut později přišel do mého pokoje. Zrovna jsem skončila s vybalováním, takže se všude váleli tašky. Ani nepípl, když to viděl, ale bylo vidět, že si chce rýpnout. Radši odešel a já ho následovala. 

Dneska jsme měli kuře. Bylo dobrý, ale já nějak neměla hlad. Snědla jsem jenom pár soust, zbytek jsem odnesla do kuchyně a umyla po sobě talíř. Na lednici jsem si všimla obrázku od Mayi. Až teď jsem si všimla, že ta princezna se mi až moc podobá. Měla dlouhé hnědé vlasy a zelenomodré oči jako já. Ale já to nebyla. Já neměla svého prince.

"Není ti nic?"ozval se za mnou Williamův hlas.

"Nepřipomíná vám někoho?"zeptala jsem se ho.

"Kdo?"

"Ta princezna,"řekla jsem.

"Možná trochu,"přiznal. "Jak to že jsi to nesnědla?"

"Copak vám to vadí? Jestli chcete, tak já to sním."

"To na všechno odpovídáš otázkou?"

"Občas,"přiznala jsem se. "Jo a bylo to dobrý, ale nějak jsem neměla chuť."

"To je poprvé ne?" Uraženě jsem se na něj podívala. "Ne že by si jedla nějak moc, ale..."začal něco mlít. Musela jsem se usmát, protože byl tak roztomilý.

"To stačí. Já to chápu." Pak mi zazvonil mobil. Podívala jsem se, kdo volá a ruší nás, když si zase normálně povídáme. Byla to Nicole.

"Kdo to je, jestli to smím vědět."

"Nicole." Zvedla jsem to.

"Ahoj. No konečně mi to ta někdo zvedl. Dáš mi Williama?"

"Ahoj. A co když není doma?"zeptala jsem se jí. William se na mě zamračil.

"Tak si zatím popovídáme. Co si minule chtěla?"

"Potom. Předám ti ho,"oznámila jsem.

"Ty potvoro. Ty sis ze mě vystřelila."

"Jo musím ti nějak oplatit náš minulý rozhovor,"řekla jsem jí.

"No jo promiň, ale táta se mnou chtěl mluvit. Dáš mi ho?"

"Jo jasně." Předala jsem jí ho a odešla do obýváku.

Povídali si docela dlouho. Jsem zvědavá, kdo mi zaplatí účet za telefon. Když konečně přišel a podal mi mobil, bylo deset. Tam pět.

"Tak jak vám to spolu jde?"zeptala se Nicole, když jsem jí řekla, že jsem to já.

"Cože?"

"Ty a William,"upřesnila. William se naštěstí vypařil, takže jsme si mohli v klidu povídat.

"A co s ním?"

"No tak. Nedělej, že nic nevíš. Jsi vtom až po uši. I když nepřímo ses k tomu už dávno přiznala,"připomněla mi.

"Nic. Je s ním nuda,"řekla jsem.

"To je tak mizernej milenec?"

"Cože? Proboha o tom jsem vůbec nemluvila."

"Aha. Doufám, že ne. Už jste spolu spali?" zeptala se. Nevěděla jsem, co mám odpovědět, tak jsem mlčela. Možná až moc dlouho. "Takže jo."

"Ne jasně že ne,"začala jsem zapírat.

"Tak proč jsi tak dlouho mlčela?"

"Protože jsem se zamyslela."

"Přestaň rozebírat můj mizernej milostnej život a radši mi řekni, co se děje doma,"poprosila jsem jí.

"Nic moc. Táta začíná šílet. Isabelle je na tátu naštvaná, protože jí seřval před studenty a Mary leží v nemocnici. Jinak nic výmečnýho,"řekla Nicole.

"Proboha. Proč leží v nemocnici?"

"Spadla z koně a ten hajzl na ní šlápl. Zítra jí pustí domů."

"Bude v pořádku?"

"Jo."

"To je dobře. Proč Isabelle seřval?"

"Protože se opila na pracovišti,"oznámila Nicole.

"Hrozí jí vyhazov?"

"Ne, ale nesmí mít ani jeden průšvih,"řekla.

"To jsem zvědavá, jestli se jí to povede. A proč král začíná šílet?"

"Protože toho je na něj moc. Vláda, kterou zatím převzala máma, žáci a jejich problémy a něco osobního. Znáš to."

"Umím si představit jak mu je,"řekla jsem potichu.

"To jo. Hela já už musím končit. Pa."

"Ahoj." Když jsem ukončila hovor, šla jsem si lehnout.  

Kapitola sedmnáctá                                           Rozcestník                                           Kapitola pátnáctá