Píseň pro Miu - Kapitola osmá

Kapitola osmá

"Zase na mě budeš ječet? Víš, co se stalo posledně?"

"Jo. Jsem na sebe pyšná. Vyloučí tě ze školy a až se dozví, cos provedl Nicole, bude to tvůj konec."

"Mám na obě pár otázek,"řekl Sam. "Mio, odkdy se s ní bavíš?"

"Od doby, cos mi vrazil facku,"odpověděla jsem.

"Nicole, proč si jí o tom řekla?"

"Protože jsem musela. Chtěla jsem jí před tebou chránit,"řekla Nicole. Trochu chraptěla, ale byla silná. Neměla v úmyslu se rozbrečet před ním.

"Pojď. Tvůj táta tě chce vidět,"řekla jsem jí. Otočila se k němu zády. On mě ale zarazil. Vzal mě za ramena a otočil k sobě.

"Já neskončil!"

"Ale já jo,"řekla jsem.

"Proč se tak chováš? Chodíme spolu,"informoval mě.

"To je mi novinka. Já myslela, že jsem se s tebou nedávno rozešla. A když jsem u toho. Proč se zahazuješ s Nicole a Ele?"

"Protože se mi líbí,"řekl.

"Mě to je jedno.

Klidně si spolu dělejte, co chcete, ale Nicole nech bejt. Jasný? Nebo ti to mám dát písemně?"

"Stejně je na nic,"řekl. Okolo mojí hlavy proletěla něčí ruku. Sam si zakryl nos a začal vřískat. Otočila jsem se. Za mnou stála naštvaná Nicole. Všechen smutek byl v tahu. Byla naštvaná.

"Páni Nicole, nevěděla jsem, že umíš zlomit nos,"řekla jsem uznale.

"To mě naučil strejda,"řekla. Moc mě to nepřekvapilo. Věděla jsem, že i Williama učil bojovat.

"Ty krávo!"zaječel Sam. "Zlomils mi nos! To ti nedaruju."

"Do háje,"řekla jsem a odstrčila Nicole. Sam zuřil. Rozmáchl se, ale já uskočila. Přimáčkl mě ke zdi.

"Neměla ses do toho motat,"řekl. Poprvé během naší konverzace jsem měla strach. Začal mě líbat. Byl to zuřivý. 

"Nech toho,"řekla jsem a snažila se bránit. Nic. Byl dvakrát silnější než já. A ještě k tomu, měl - stejně jako já – výcvik pro strážce.

Pohledem jsem hledala Nicole. Nebyla tam. Doufám, že šla pro pomoc. Ele se vypařila, jakmile jsem na něj začala ječet. Pak mě něco napadlo. Doufám jen, že toho William nebo král moc nevypili. Nikdo jiný mě neléčil. Samozřejmě ještě Sam. Prosím pomoc. Ta prosba byla směřována jednomu z těch dvou, ale Sam ji zachytil. Už jsem nemohla dělat nic.

Už jsem přestávala věřit, že to zachytili, ale najednou jsem byla na zemi. Někdo mě objal a zvedl. Měla jsem zavřené oči, stejně toho člověka poznala. William. Poznala jsem jeho vůni. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Byl rozzuřený a v tu chvíli mi připadal nebezpečný, přesto jsem se cítila v bezpečí.

Podívala jsem se mu přes rameno. Sam klečel na zemi, nad ním král a okolo strážci. Král taky zuřil a pak řekl něco, co Samovu matku zarmoutilo. Málem omdlela, naštěstí jí ředitel zachytil. Pak mi zmizeli za rohem.

"Jak ti je?" Tím dotazem prolomil dlouhé ticho.

"Je mi zima,"odpověděla jsem. Přitáhl si mě blíž. Položila jsem mu hlavu na rameno. Šaty jsem měla potrhané – hlavně horní část. Byla jsem ráda, že mě nese William a ne někdo jiný. Byl pro mě oporou.

"Kde máš pokoj?"zeptal se. Řekla jsem mu číslo budovy a pokoje a nechala se odnést až tam.

V pokoji mě položil na postel a sedl si naproti. Sofie okamžitě vyskočila na můj polštář a lehla. Pohladila jsem jí a podívala se na Williama. Starostlivě si mě prohlížel. Pokusila jsem se o úsměv. Podle jeho obličeje se mi to moc nepovedlo. Střelil pohledem k fotkám na mém nočním stolku.

Většina z nich byla semnou a Olíviinou rodinou. Byla tam i jedna s mojí mámou a Alexem a jeho mámou. Pak ještě fotka s Samem. Byla vyfocena loni na plese. A poslední obraz s malou Claire. Ta byla nejnovější.

"Můžu?"zeptal se. Přikývla jsem. Vzal fotku s mojí mámou, Alexem a Dorou. "To je tvoje máma?" Ukázal na ní.

"Jo. To je ona,"řekla jsem. Byla krásná. Měla dlouhé hnědé vlasy a velké zelené oči. Po ní jsem zdědila vlasy, postavu a tvář. Taky byla malá a hubená.

"A ti dva?"zeptal se a ukázal na Alexe s jeho mámou.

"To je Alex a jeho máma Dora. Bydleli s námi,"řekla jsem smutně. No spíš mi u nich, ale to je jedno.

"Nechceš si promluvit?"zeptal se. Podíval se mi do očí. Nikdy jsem nikomu svůj životní příběh nevyprávěla. Najednou jsem chtěla. Zhluboka jsem se nadechla a začala.

"S mámou, Alexem a Dorou jsme žili kousek od školy. V jedné vesničce. Dora pracovala dlouho do noci nebo nepřišla vůbec. Alexům otec se na ně vykašlal, když byl mimino, stejně jako ten můj. Musela vydělávat i za nás, protože máma se starala o nás. Když jsme byli ve škole, pracovala u nějakého zbohatlíka. Dora kolikrát nebyla schopná nic dělat, takže mámu za chvíli vyhodili a ona se nám plně věnovala.

Kolikrát mi vyprávěla o mém otci, ale nikdy mi neřekla jméno. Vím jenom, že je vampýr, je ženatý a má dceru. Narodila se mu v den, kdy se seznámili s mámou. Strávili spolu noc. Nic si z ní nepamatoval, protože byl namol. O rok později jsem se narodila já. Nějaký vampýr mámu přesvědčil, abychom se odstěhovali sem. Když mi byl rok, jeho zabili a máma se odstěhovala k Doře.

S Alexem jsme byli nejlepší kamarádi a parťáci při každé lumpárně, za kterou jsme dostali vynadáno. Když nám bylo šedesát, šli jsme na úplňkový večírek. Rituál se mi líbil. Tam jsem dostala moc. Bylo to úžasné. Alex ovládal vodu a oheň. Společně jsme cvičili a za chvíli nám to šlo.

Ten den co máma a Alex a polovina naší vesnice si dokonale pamatuju. Zrovna jsem seděla a přemýšlela, když mi Alex najednou dal pusu. Ohromilo mě to. Moje máma se pozeptala, co to bylo, on jí odpověděl, že neví. Řekla nám, ať se připravíme do školy. Pak se venku ozval hluk.

Řekla nám, ať se schováme. Alex mě odtáhl do skříně. Do našeho domu vpadla banda upírů. Máma řekla, že si mají vzít, co chtějí a jí nechat být. Poznali, že tam jsme. Chtěli nás, ale máma nás nedala. Pak jeden z nich přivedl Alexovu matku. Byla naprosto mimo. Alex vyběhl ze skříně a začal jí bránit. Oni ho...,"na chvíli jsem se zastavila. William seděl a v klidu poslouchal. Povzbudivě se usmál a vzal mě za ruku. Setřela jsem si slzy a pokračovala. "Oni ho zabili. To probralo jeho matku, ale nic neudělala. Ten nejstarší chtěl mě, tak mě máma začala bránit. Zabil jí. Pak se tam objevil Bryan a ostatní strážci. Bryan mi zachránil život.

Dora byla tak zničená, že šla na odvykačku. Myslela jsem, že až jí pustí, bude se o mě starat, ale ona se v léčebně zabila. Mě poslali do děcáku. Chodila jsem do školy, bydlela jsem v domově. Ve škole jsem se seznámila s Olívií. Okamžitě jsme se skamarádili. Když mi to ředitelka dovolila, jela jsem k nim na prázdniny.

Pak jsme začali chodit na střední. Bryan se stal mým mentorem. Byl pro mě jako můj táta. Já se rozhodla, co budu dělat. Dlouhé roky jsem trénovala a cvičila, aby ze mě byla dobrá strážkyně, přitom chci lovit ty upíry. Zbytek znáte,"dokončila jsem svůj proslov.       

"O tomhle se ti zdá? O tvojí matce a Alexovi?"zeptal se mě. Jeho ruka stále svírala tu mojí a já nevím proč, byla šťastná. Jen jsem přikývla. Srdce mi bušilo trochu rychleji, než by mělo. Vypadal smutně. "Vím jaký to je. Přijít o někoho, koho máš rád. Když jsme byli malý, zemřela nám matka. Před lety před maturitou babička. Vypadá to, že za chvíli zemře můj milovaný praděda. O tetě neml..."

"Co? Ono je něco s královnou?"zeptala jsem se.

"Kdybys mě to nechala doříct, věděla bys, že jí nic není. Teď jsem mluvil o svém bratránkovi. Umřel pár týdnů po narození. Byl jejich první dítě. O pět let později se narodila Nicole. A teď mají tři děti a možná bude i čtvrté,"řekl a usmál se. Tenhle vážný rozhovor se mi líbil. Většinou, když si s někým povídám, tak jsou o módě, škole a dalších tématech, která mají mladí rádi.

"Čtvrté? To bych nechtěla,"poznamenala jsem s úsměvem. Ten jeho úsměv mě ohromil. Byl okouzlující. Nikdy jsem takový neviděla. Jako zářil. Oplatila jsem mu ho. V tu chvíli bych ho nejradši políbila. Zdálo se mi, že myslí na to samé. 

"Asi bych měl jít,"řekl potichu. Já mlčela. Rozum mi říkal, ať ho pustím, srdce ať ho políbím a já nevěděla, co dělat. A pak se to stalo.

Políbil mě. Byl to ten nejkrásnější polibek ze všech, které jsem kdy dostala. V břiše mě něco šimralo. Bylo to, jako bych tam měla hejno motýlů nebo co. Srdce mi poskočilo a bilo jako splašené. Pro mě byli všechny zábrany pryč. Byl jenom on. Byla jsem štěstím bez sebe. Ale pak to skončilo. Odtáhli jsme se od sebe a hleděli si do očí. Trochu jsem popadala dech.

"Budu muset. Mám ještě práci a schůzi,"řekl. Přikývla jsem. "Dobrou, Mio."

"Dobrou,"řekla jsem. Zvedl se a odešel. Když zavřel dveře, padla jsem na polštář a vybavila si ten pocit. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Připadala jsem si, jako v nebi. Co se to semnou děje? Zvedla jsem se z postele a odešla do koupelny. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. Pak jsem zalezla do postele a přemýšlela.

Zítra se odlétá do Evropy. Král si usmyslel, že dokud se Olívie nevrátí, budu bydlet u Nicole. Byla jsem mu vděčná, ale i mě to štvalo. Nic proti ní, ale zkazí mi moje plány. Všechno jsem měla připravený. Dokonce i Ray měl plán, jak mě tam dostat.

Zrovna jsem se probudila. Nicole seděla u okna a dívala se ven. Kolena pod bradou, smutný výraz. Připadalo mi, že se strašně změnila. Kolikrát se probudila a popadala dech, což mě probudilo, nebo začala ječet a brečet, tak jsem jí probudila já.

"Dobré ráno,"pozdravila jsem jí.

"Ahoj,"řekla potichu.

Vstala jsem a odešla do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu a v ručníku se vrátila do pokoje. Jenže jsme měli nečekanou, ale milou návštěvu. Přesněji Williama. Seděl na mojí posteli a potichu si s Nicole povídal.

"Dobrý ráno,"řekla jsem a vrátila se do koupelny. "Super. Teď tady stvrdnu." Sedla jsem si na vanu a čekala. Pak někdo zaklepal. "Ano?" do koupelny vešla Nicole.

"Tady máš něco na sebe." Položila hromádku mého oblečení na pračku. Ano, ve škole si pereme samy a královští mají vlastní pračky.

"Díky,"řekla jsem zaraženě. Odešla a já se oblékla. Dala mi černé triko a šedé džíny. Bylo to hezký. Vyšla jsem z koupelny. Nicole zrovna házela polštář na smějícího se Williama. Polštář dopadl na zeď vedle mě. Pak si mě všiml. Usmál se.

"Ahoj,"řekl. Nicole poklepala na místo vedle sebe. Sedla jsem si vedle ní a čekala jsem. "Jak víte, zítra a tátou odjíždíme, tak jsem se chtěl rozloučit. Prosím vás dávejte na sebe pozor. A pomáhejte si." Nicole přikývla a já jenom zírala. Připadalo mi, že přede mnou něco tají.

Najednou se Nicole zvedla. Usmála se na nás a zašila se do koupelny. Když se dveře zavřeli, to co jsem včera cítila, se zase zvětšilo. Podívala jsem se na ruce a čekala, až něco řekne. Slyšela jsem, jak se nadechl.

"Mio,"oslovil mě. "To co se stalo včera, by se nemělo opakovat."

"Já vím,"řekla jsem. Nastala další pauza. Nejspíš si rozmýšlel, co řekne. Já trpělivě čekala. "Asi byste si měl jít zabalit a připravit se na cestu,"řekla jsem nakonec.

"Máš pravdu. Prosím tě, dávej na sebe pozor. Až se vrátím, nerad bych zjistil, že se ti něco stalo,"řekl vážně. Kousla jsem se do rtu, abych se nesmála. Řekne mi, že semnou udělal chybu a pak se o mě bojí. "Uvidíme se, až se vrátíme."

"Nashle,"rozloučila jsem se s ním. Odešel a já si lehla. Nicole se vrátila chvilku po tom.

"Co je?"zeptala se. Sedla si vedle mě a pozorovala mě.

"Nic,"řekla jsem potichu a chraptivě.

"Ty brečíš?"

"Ne." Po pravdě, pár slziček si cestu našlo.

"Copak ti je? Někdo ti něco udělal?"zeptala se. Vážně se strašně změnila. Když jsem jí poznala – to bylo na konci prázdnin, - byla sobecká mrcha. Teď mi připadá, jako byla moje sestra.

"Ne. Jenom je mi smutno,"řekla jsem. Smutně se usmála a začala se hrabat ve skříni.

"Nepůjdeme někam?"zeptala se.

"Kam?"

"Nevím, třeba... Můžete jezdit do města?"

"S doprovodem,"odpověděla jsem.

"Super. Nechtěla bys jet nakupovat?"zeptala se. Odešla od skříně. Na sobě měla svetr do půlky stehen a tmavou sukni.

"Jo, ale musíš se zeptat vedení školy. Půjdeš tam sama, já se trochu upravím a najdu v těch krabicích kabelku."

"Jasně."

Když byla pryč, začala jsem se přehrabovat. Tu zatracenou kabelku jsem nikde nenašla zato něco jiného.      

Kapitola devátá                                                Rozcestník                                                Kapitola sedmá