Píseň pro Miu - Kapitola sedmá

Kapitola sedmá

"Mio, vstávej"někdo se mnou zatřásl. Otevřela jsem oči. Byla to Mary.

"Jejda. Já tady usnula?"zeptala jsem se. Přikývla. Celá jsem zrudla. Připadala jsem si jako idiot. "Nemohla jsem usnout, tak jsem se šla podívat na ..."

"Nemusíš mi to vysvětlovat. Když už jsi tady, nechceš mi pomoct s krmením? Potom mám schůzku a nejspíš bych to nestihla,"zeptala se Mary.

"Jo, jasně. Co mám dělat?"zeptala jsem se.

Měla jsem udělat tuhle stáj a ona druhou. Podrobně mi vysvětlila, co mám dělat. Ukázala mi, kde je jídlo. Řekla mi co komu dát. Pro březí klisny bylo jiné krmivo než pro ostatní. Řekla mi, že královští mají pro svoje koně speciální krmivo, které měla rozdělené do kýblů se jmenovkami. Jedna z nich patřila i Nickovi. Nevypadalo to moc lákavě, tak jsem mu potají dala mrkev.

"Víš, žes porušila pravidlo?"zeptal se mě někdo. Otočila jsem se. Naproti mně stál ředitel a usmíval se.

"Potřebuje vitamíny a nezlobte se, ale tohle bych nežrala,"bránila jsem se. Přišel k nám a něco Nickovi dal. Neviděla jsem, co to je a radši jsem se ani neptala.

"Odkdy pracuješ ve stájích. Ve tvých papírech se o tom nic nepíše,"řekl ředitel a pohladil Nicka.

"Odedneška,"odpověděla jsem. Naše škola nabízela spoustu možností, jak si vydělat nějaké peníze.

"Dobře, tak si to zapíšu,"řekl.

Jeho kůň do mě strčil.

"Hej, co je?"zeptala jsem se.

"Chce, abys mu něco dala,"odpověděl ředitel. Nick zařehtal a natáhl se. V kapse jsem měla schované mrkve pro Melisu. S povzdechem jsem jednu vytáhla.

"Jak víte, co chce?"

"Vybral si mě. Vím, co chce, když mu něco je a když se mu někdo líbí,"řekl ředitel s úsměvem. Byl to častý jev. Melisa si mě taky vybrala, i když mi dělá naschvály. A kočky si nás taky vybírají. Koně a kočky s mámy žijí až do smrti, pokud je někdo nezabije, nebo něco. Když se jim něco stane, cítíme to i my.

"Tím chcete říct, že se mu líbím?"zeptala jsem se. Přikývl. Pohladila jsem Nicka po hlavě. Pak jsem se otočila.

"Budu muset tohle dodělat, takže si s vámi nemůžu povídat. Uvidíme se na obědě,"rozloučila jsem se s ním.

"Potom se u mě stav." Nechala jsem ho s Nickem a pokračovala i rozdávání jídla.

Když jsem došla až na konec k Andymu a Melise, Melisa zrovna vstávala a Andy jí zpozoroval. Nasypala jsem do jeho koryta obsah kýble a Melise jsem dala její jídlo. Oba začali jíst. Když to měli v sobě, dala jsem Melise mrkev. Otočila hlavu a rozdělila se s Andym.

"Dej jim i seno,"řekla Mary, zrovna když jsem jim dávala další. Na moje rozmazlování nic neříkala. Přikývla jsem a udělala jsem, co chtěla.  Všechno bylo hotovo, tak jsem šla do pokoje.

Sedla jsem si na zem. Bylo mi bez Olívie smutno. Neustále něco mlela a já jí jako správná kamarádka poslouchala. Většinou to byli věci o módě nebo drby, co se doslechla ve škole. Její kočka ke mně přišla. Začala se mi otírat o nohu.

"Copak číčo?"zeptala jsem se jí. Podívala se na mě velkýma zelenýma očima. Pohladila jsem jí.

Na obědě všichni probírali Olíviino zmizení. U mého stolu seděl Ray a říkal něco o tom, jak se těší, že praktický zkoušky budou už teď. Všechny budoucí strážce to nadchlo. Chtěli je mít z krku. Byli nejdůležitější. Některým se to samozřejmě nelíbilo, ale co mohli dělat? Ředitel se rozhodl a oni se s tím museli smířit.

"Nešel bys semnou trénovat?"zeptala se Raye jedna naše spolužačka. Jmenovala se Meredith.

"Možná,"řekl. Otočil se na mě. "Co budeš dělat ty?"

"Nevím. Ředitel mě chce vidět,"odpověděla jsem.

"Cos provedla?"zeptala se Miranda. Byla to nejnamyšlenější kráva u našeho stolu. Já ani Olívie jsme jí neměli rády, ale chodila s Larrym, takže byla jako jeho stín.

"Je to můj mentor,"oznámila jsem jí. Nikdo kromě pár lidí to nevěděl. Všechny to ohromilo.

"Mio, můžu si s tebou promluvit?"ozvalo se za mnou. Okamžitě jsem věděla, kdo to je.

"Tak mluv, Nicole,"odpověděla jsem jí a otočila se na ní. Střelila pohledem po ostatních.

"nechtěla bych tvé přátele urazit, ale chci trochu soukromí,"řekla a usmála se. Poprvé jsem si něčeho všimla. Na krku měla modřinu.

"Jasně,"řekla jsem. Zvedla jsem se od stolu a šla s ní ven. "Tak co je?"

"Chtěla jsem se ti omluvit,"řekla. To mě ohromilo.

"Za co?"vypravila jsem ze sebe.

"Za to jak jsem ti nadávala. Byla jsem vystresovaná, smutná a naštvaná. Zrovna se semnou rozešel kluk, kterýho jsem milovala. Potřebovala jsem si na někom vybít vztek a ty si byla po ruce. Moc se ti za to omlouvám,"řekla Nicole. Byla z toho vážně smutná.

"To je v pohodě. Co se ti stalo?"zeptala jsem se a ukázala na její krk.

"To je jedno,"řekla. Podívala se za mě. V očích se jí objevil strach. "Už budu muset jít." Otočila jsem se. Za mnou stál Sam.

"Co si jí udělal?"zeptala jsem se ho.

"Co bych jí měl dělat? Jediná, kterou chci, jsi ty. Měla bys to vědět,"řekl. Přiblížil se ke mně. Okamžitě jsem udělala krok do zadu. "Ale no tak. Loni se ti líbilo, když jsem tě líbal."

"Jo, ale loni ses nechoval jako debil. A neměl si násilnické sklony. Víš co? Nech mě na pokoji,"otočila jsem se a odešla. Nevěděla jsem, že jde za mnou, dokud mě nepopadl za ruku a nevrazil mi facku. Upadla jsem na zem.

"Ty mi nebudeš nadávat,"řekl naštvaně.

"A ty jí nebudeš mlátit,"řekl William. Nejspíš všechno viděl, protože se tvářil naštvaně. Stál nade mnou a vztekle si Sama měřil.

"Jak mi v tom chcete zabránit, pane?"

"Tak, že tě vyloučíme,"řekl ředitel. Stál u stromu. Jeho jsem si taky nevšimla.

"To už jsem jednou slyšel. Máma to stejně vyžehlí,"řekl Sam arogantně. Měla jsem sto chutí mu jednu vrazit.

"Tohle ne. Dvakrát si fyzicky napadl svojí spolužačku ..."

"A taky si ublížil Nicole. Což znamená, že fyzicky napadl dvě spolužačky, jednu dvakrát a třetí vyhrožoval. Vypadá to s sebou špatně, chlapče,"řekl William. Pomohl mi na nohy.

"Postarej se o ni a já se postarám o něj. Jo a zavolej Rose, že přijedu na návštěvu,"přikázal ředitel. William mě někam vedl. O chvíli později jsem zjistila, že to je umělecký pavilon. Teď byl prázdní. Zavedl mě do místnosti, kde byla malá kantýna. Za pultem stála mladá žena.

"Dobrý den, vaše Výsosti. Co si dáte?"zeptala se ho.

"Kafe,"řekl. Ani se neuráčil zeptat, jestli ho piju. Samozřejmě, že piju. Nejspíš to ví, protože se mi šťoural v hlavě.  

"Hned to bude. Běžte si sednout,"řekla ta žena. My odkráčeli ke stolu.

"Co jí udělal?"zeptala jsem se ho. Zvedl obočí. "Nicole. Co jí provedl?"

"Netrap se tím. Bude v pořádku,"řekl William.

"Doufám, že ho vyloučí,"řekla jsem.

"Víc než to,"zamumlal. "Víš, že se do školy chystá sám král? Aby dohlédl na žáky a učitele po dobu, co budeme s tátou a pár strážci pryč."

"To nevím. Kam se chystáte?"zeptala jsem se nenápadně. Odpověděl, v co jsem doufala.

"Pojedeme na záchranou misi. Koncem týdne. Datum se dozvím dneska na schůzi."

"A co škola? Kdo bude učit vaše předměty?"

"To se ještě rozhodne. Nejspíš ale Isabelle. Děkujeme,"řekl té ženě. Zrovna nám donesla kafe. Rovnou jí zaplatil. Napila jsem se. Bylo skvělí.

"Tady mají asi nejlepší kafe s celý školy,"řekla jsem.

"Proto sem chodím,"přiznal. Usmála jsem se.

"Složil jste něco nového?"

"Na něčem pracuju. Potom ti to můžu zahrát,"řekl s úsměvem.

"Jo. To bude skvělí. Měl byste mít koncert,"poznamenala jsem. Zrovna se napil, takže se málem utopil. Skousla jsem ret, abych se nezasmála.

"Co?"zeptal se.

"Co co? Slyšela jsem jednu vaši písničku a líbila se mi. Ostatní jsou určitě taky tak dobrý,"řekla jsem. Usmál se. "A dokonce jsem viděla i vaše obrazy. Jednu fotku s ním, mám u postele. Ani jsem si neuvědomila, co říkám. Vážně jsem tam jednu měla. Přesněji malou Claire.

"Vážně?"zeptal se pobaveně. Ta moje upřímnost, mě jednou přivede do hrobu, řekla jsem si.

"Jo. Je na ní ten s Claire,"řekla jsem s úsměvem.

"Jeden z mých nejoblíbenějších,"řekl potichu. Ještě chvíli jsme si povídali, pak mi zahrál to, na čem zrovna pracoval. Taky byla nádherná. Poté jsem se s ním rozloučila.

Pomalu se blížil den příjezdu krále a odletu našeho záchranného komanda. Měla jsem v plánu, se propašovat do letadla. Odlétalo pozítří v tuhle hodiny. Měla jsem zabalený batoh a připravené oblečení. Teď mě čekal netěžší úkol. To propašování do letadla. Trochu jsem s Adrianem trénovala - no spíš na něm - a naučila jsem se ovládat lidi.

"Ahoj,"řekla jsem Rayovi.

"Čau, krasavice. Co je? Vypadáš, že se chceš vypařit ze školy,"řekl.

"Nebuď směsný,"řekla jsem. Do prdele. Když to poznal i Ray, tak co potom William? zeptala jsem se sama sebe.

"Vážně mi připadá, že chceš utéct,"řekl. Rozhlédla jsem se okolo nás. Byli jsme na školní zahradě. Nikdo tam nebyl.

"Dobře, tak chci. Chci jet s ředitelem a ostatními do Evropy, najít Olívii,"řekla jsem mu potichu.

"Cože? Ty ses snad úplně zbláznila! To ti nevyjde,"řekl Ray.

"Vyjede, když mě propašuješ na palubu letadlo, kterým poletí. Pracuješ přece na dráze ne?"

"Jo, ale já jenom uklízím. U nakládání jsem jen, když Seth onemocní. A to se moc často... Že ty mu chceš něco udělat?"

"Jenom mu řeknu, že mu je špatně. Nic víc,"řekla jsem. Neboj. Rychle ho to přejde,"uklidnila jsem ho. To samý jsem udělala Adrianovi. Asi pět hodin mu bylo zle, ale pak se to uklidnilo.

"Dobře, ale budeš na sebe dávat pozor,"řekl. Skočila jsem mu okolo krku tak, že spadl.

"Díky,"pošeptala jsem. Chtěla jsem se zvednout, ale on mě objal a políbil.

"Ehm...,"ozvalo se za námi. Otočila jsem se. Stál tam William. Očima nás přejel od hlavy až k patě.

"Dobrý den, pane,"řekla jsem a zvedla se.

"Dobrej,"pozdravil ho Ray.

"Za chvíli přijede král. Měli byste se připravit,"řekl a odešel. Bylo mi trpně.

"Uvidíme se potom,"řekla jsem.

"Tak zatím,"odpověděl. Otočila jsem se a zamířila do pokoje.

Sedla jsem si na postel a začala přemýšlet. Do Evropy jsem chtěla, ale něco mi napovídalo, že bych toho moha litovat. Ale už jsem byla rozhodnutá. Pojedu a nic mě nic mě nezastaví. Musí mě najít, až když se bude přistávat, nebo v průběhu letu. Jen doufám, že mě nepošlou zpátky. Tentokrát se mě William nezastane. Cítila jsem to hluboko v srdci.

"Sofie, co si mám vzít?"zeptala jsem se Olíviiny kočky. Ukázala jsem jí dvoje šaty. Jedny krásný červený a druhý zelený. Na návštěvu krále se skvěle hodili, ale nevěděla jsem který si vzít. Sofie koukala na ty červený a mňoukla. "Červený? Taky bych řekla."

Oblékla jsem se a natočila si vlasy. Sepnula jsem si je sponkou. Pak jsem šla na chodbu a zaklepala ne dveře holky, co bydlela naproti. Jmenovala se Megan. Požádala jsem jí, aby mi zapnula šaty. Pak jsem se vrátila do pokoje a nalíčila se. Slušelo mi to. Pomalu jsem šla do hlavní budovy, kde byla jídelna a taneční sál.

Většina učitelů a spolužáků už tu byla. Před budovou stáli strážci v uniformách. Vypadalo to tu jako na zámku. Na zemi byl těžký rudý koberec. Zlatý lustr byl rozsvícený. Na stolech byli bílé ubrusy. Byli rozmístěné do kruhu, uprostřed byl taneční parket. Stůl pro krále a jeho nejbližší byl pod erbem Collinsových. Rys na modrozeleném podkladě. Úplně stejnou barvu mají jejich oči.

Nejblíže jejich erbu, byl erb Whiteů. Byl na něm černý lev s pávem. Olíviin vysel nad mojí hlavou. Byl na něm medvěd. Erb Greenových byl u dveří. Na něm byl liška s labutí. Naproti němu vysela lasice Hillů. Nejvíc se mi líbil erb Collinsů a Whiteů. Pak do místnosti přiběhl jeden ze strážců a něco pošeptal řediteli. Ten přikývl.

"Drazí přítomní, je mi velkou ctí, zde přivítat jeho Veličenstvo krále Blakea Collinse a její Výsost korunní princeznu Alice Greenovou,"oznámil nám ředitel. V tu ránu do místnosti vešel král. Vypadal úplně stejně, jako když jsem ho viděla naposledy. Až na to, že na hlavě mě korunu. Ta princezna co šla za ním, jsem nikdy neměla ráda. Chodila na naší školu a přebrala mi kluka.

Na upíry se král jen usmál a šel dál. U nekrálovských se občas zastavil a něco jim řekl. Když se ke mně blížil, někdo mi poklepal na rameno. Otočila jsem se. Byla to Nicole. Vypadala děsně. Bála se.

"Co se ti stalo?"zeptala jsem se jí potichu.

"Pojď semnou,"řekla mi a zmizela v davu.

"Mio, rád tě zase vidím,"řekl mi král a usmál se.

"Vaše Veličenstvo, já vás také,"řekla jsem. Všiml si, jak jsem nervózní a mě rozbolela hlava. Zamračila jsem se na něj.

"Nevíš, kde je Nicole?"zeptal se.

"Ne."

"Potom si promluvíme,"řekl a pokračoval dál. Já se otočila a šla najít Nicole.

Seděla v jídelně na zemi. Vypadala ještě hůř. Sedla jsem si vedle ní a podívala se na ní. Zvedla hlavu. Brečela.

"Co se ti stalo?"zeptala jsem se jí.

"Znáš Sama Blacka?"

"Jo chodím s ním. Vlastně jsem se s ním včera rozešla,"řekla jsem jí. Vyvalila oči a vypadala naštvaně a zaskočeně.

"Ty si s ním chodila?"zeptala se. Přikývla jsem. Složila si hlavu do dlaní.

"Co je?"zeptala jsem se.

"Já ... Promiň,"nedokázala nic říct.

"Něco s ním měla?"

"Jo. Když jsme přijeli do školy. Byla jsem ještě rozrušená z rozchodu s Mattem. On mě okouzlil. Dokázal mě utišit. Ráda jsem se s ním líbala, ale on chtěl něco víc. Já nechtěla. Před týdnem jsme se projížděli v lese a ..." už nedokázala nic říct. Já ale pochopila.

"Neboj, bude to dobrý,"utěšovala jsem jí. Jeho jsem proklínala. Z ničeho nic se u dveří ozval smích. Hned jsem ho poznala. Ele Greenová. "Lepší to být nemůže."

"Co?"

"Nic,"řekla jsem. Pak se dveře otevřela. Do místnosti vešla Ele a nějaký kluk. Zatím jsem ho nepoznala. Pak se otočil. Sam.

"Jé. Ahoj,"řekla Ele, když si nás všimla. Sam se na nás podíval.

"Ahoj,"řekl a samolibě se usmál.

"Nazdar,"odpověděla jsem. Nicole se zvedla a odešla.

"Nikki, zůstaň tady s námi,"řekl a vzal jí za ruku.

"Nech jí bejt!"zaječela jsem na něj.         

Kapitola osmá                                                Rozcestník                                                Kapitola šestá