Píseň pro Miu - Kapitola šestá

Kapitola šestá

"Copak nevíš, že jsem míšenec?"zeptal se.

"Jo, ale já myslela, že..."

"Řekneš mi to potom. Teď jí pojď najít,"přerušil mě. Chtěl jít ke stájím.

"Kam jdete?"

"Pro koně,"odpověděl.

"Proč?"

"Abychom byli rychlejší,"řekl. "Jdeš nebo ne?"

"Jo." Šla jsem za ním. U stájí jsme byli za chvilku. On si vzal Andyho, ale já nevěděla koho. Mary mi ještě nepřiřadila nového koně.

"Vem si Melisu. Jedna projížďka jí nezabije,"řekl William. Přešla jsem k ní a osedlala jí. Ochotně mě následovala.

"Jestli mě shodíš, tak si mě nepřej,"zašeptala jsem jí do ucha. Zafuněla. Andy zařehtal. William se zasmál. Podívala jsem se na něj s přimhouřenýma očima.

"Co?"

"Čemu se smějete?"

"Ničemu,"odpověděl s úsměvem. Vyjeli jsme. Melise s Andym se předháněli.

Projeli jsme celý areál, ale nenašli jsme jí. Podívala jsem se i do pokoje a do kostela, kde se často schovávala.

Dokonce se prohledali i záchody a ventilace, ale Olívie nikde. Celá její rodina, její mentor, já, strážci a ředitel jsme se setkali v zasedačce v administrativní budově. Ruth brečela a Adam jí objímal.

"Neříkali jste náhodou, že jste se o bezpečnost školy postarali?"zeptal se ředitel vedoucího bezpečnosti.

"Ano, pane,"řekl ten strážce. Byl starý a příští rok jde do důchodu.

"Tak jak to, že unesli korunní princeznu?"zeptal se.

"Nevím, pane." Viděla jsem, že se ředitel musí ovládat, aby na něj nezačal ječet.

"Nevíte. Williame, zkus jí najít,"řekl, ani se na něj nepodíval.

"Už jsem ti říkal, že to nejde, tati."

"Mio, zvládla bys to ještě jednou?"zeptal se mě a podíval se mi o očí.

"Nevím,"řekla jsem potichu. Povzdechl.

"Jak dlouho to je?"

"Asi čtyři hodiny,"odpověděl William.

"Super, to už můžou bejt na letišti a můžou jí vést do Evropy. Tak jsou naše princezny oblíbený,"řekl Adam naštvaně. "Do hajzlu, to jste jí nemohli začít hledat dřív?"

"Adame, uklidni se,"zašeptala Ruth.

"Začali jsme jí hledat hned, jak jsem vypadla z její hlavy,"řekla jsem mu. Pokud nepočítáte tu hádku.

"Jo, ale nemohla si rovnou nikomu říct, že jí někdo sleduje?"štěkl na mě.

"Co bys chtěl víc, abych běžela do sálu a řekla to všem, což by trvalo asi dvacet minut, nebo to co udělal tamhle učitel, což trvalo asi minutu?"zeptala jsem se ho. Byla jsem naštvaná. Takhle je to vždycky. Olívie něco provede, nebo se jí něco stane a chlapy z její rodiny za to viní mě.

"Hádka nic nevyřeší. Na víc, letiště jsou uzavřená,"řekl ředitel.

"A soukromý nebo malí? Ty taky?"zeptala jsem se.

"Do háje. Jaký je nejbližší?"zeptal se.

"Přistávací dráhu v lese. Asi tři hodiny odsud. Vejdou se na něj malý letadla."

"Dobře. Svolejte pár strážců a jeďte tam. Laylo, pošlete sem paní Adamsovou." To byla naše zástupkyně ředitele.

"Tati, co chceš dělat?"zeptal se ho William.

"Jedu s nimi,"odpověděl. "A ty taky."

"Pane, můžu jet s vámi?"zeptala jsem se ho.

"Ne."

"Proč?"

"Protože by se ti mohlo něco stát,"odpověděl.

"Pokud vím, tak improvizované únosy jsou v našich zkouškách. Rovnou bych si to zkusila na ostro. A navíc, budete potřebovat někoho, kdo jí umí najít. Váš syn je mimo a já jí znám nejlíp. Dostanu se k ní docela lehce,"řekla jsem. William se zatvářil uraženě, ale pak se vzpamatoval.

"Tati, možná má pravdu,"řekl neochotně. Jasper si mě chvíli prohlížel, pak povzdechl a přikývl.

"Díky."

"Běž se převlíknout. V tomhle jít nemůžeš,"řekl. Nejradši bych ho objala. Rychle jsme se otočila a vyběhla v místnosti.

V pokoji jsem si vzala jenom pár věcí. Tepláky, tričko s krátkým rukávem, mikinu a bundu. Do té jsem si dala balzám na rty, krém na ruce, rukavice a samozřejmě mobil. Pak jsem se rozeběhla ven. Cestou mě zarazila učitelka dějin, že už je po večerce. William jí řekl, že mám nějakou práci.

"Děkuju, že jste mě jí zbavil,"řekla jsem mu.

"Nemáš za co. Divím se, že tě pustila. Před lety mě učila. Nesnášela mě,"řekl mi.

"Mě taky nesnáší. Nejspíš má nějakou averzi vůči míšencům,"řekla jsem.

"Možná,"řekl. Došli jsme ke koním.

"Mio, tohle je Merlin. Možná vám to spolu nebude klapat, ale Melisu ti nepůjčím,"řekla Mary.

"Děkuju vám. Dneska mě Melisa neshodila,"řekla jsem jí. Vážně ani jednou. Možná se snažila udělat dojem na Williama nebo spíš na Andyho. Ten stál vedle Merlina. Sledovali se, jako by se nesnášeli. Bezva.

"Mary, nemohla bys jí dát někoho jinýho? Ty dva se nesnáší,"řekl William.

"Půjč si mého,"řekl ředitel. Jeho hřebec nebyl tak obrovský jako Andy, ale ani on nebyl moc pro mě. Byl vysoký a světlí. Podíval se na mě.

"Jak se jmenuje?"zeptala jsem se.

"Nick,"odpověděl. Vyhoupl se na Merlina a přešel k nám. "Tak dělej."

"Jasně." Vyškrábala jsem se na něj a podívala jsem se na ředitele.

"Co je?"

"Nic. Jeden jsem zvyklá na Melisu. Vím, co od ní čekat, ale o něm nic nevím,"odpověděla jsem.     

"Neboj se ho. Je víc přátelský než Andy. Bude tě poslouchat."

"Můj kůň je přátelský,"ozval se za náma William.

"Jo? A co ta Rosina zlomená noha, když na něm jela. Nebo Bellina ruka?"

"Já vím, ale to je ještě neznal. Teď už by je na sobě nechal projet,"bránil William Andyho.

"O tom pochybuju,"řekl Jasper. Mezi jejich malou debatou jsme vyjeli a blížili jsme se k lesu. S Nickem jsme si skvěle rozuměli, ale chyběla mi Melisa. Když jsem s ní byla sama, vždycky jsem se na ní projela, ale pak mě shodila. On mě poslouchal na slovo.

Rychle jsme dojeli k malému letišti. Byla tam jedna přistávací dráha a mála budova. Okolo byli vampýři a pár upírů pod střechou nebo v letadle. Letadlo mělo malou značku, kterou jsem nedokázala identifikovat, ale Jasper jo.

"Je v tom Evropa, to jsem si mohl myslet,"zamumlal.

"Tati, Alexadrovci nenávidí Whitey a ne Browny,"informoval ho William.

"Alexadrovci?"

"Větev bývalého královského rodu Evropy. To vás neučili?"zeptal se ředitel.

"Dějiny mi nikdy nešli,"odpověděla jsem.

"Ještě, že maturuješ z boje, angličtiny, ruštiny, francouzštiny, matiky a magie,"poznamenal William. Uraženě jsme se na něj podívala.

"Hej já bych zvládla i dějiny a ostatní blbosti, ale na čtyrku,"bránila jsem se. Možná až moc hlasitě. Ředitel mi zakryl pusu. Dole byl rozruch. Začali nastupovat do letadla. Pár lidí tam dokonce nechali.

"No bezva." Ředitel dal znamení a my se pustili do akce.

Začal boj s těmi, kteří tam zbyli. Pár našich se dostalo i do letadla, ale to se začalo zvedat. Už ho nešlo zastavit. Na mě zbyl jeden menší. Toho jsem zvládla za chvilku. William byl vážně dobrý, ale měl jich na práci až moc. Ostatní neměli čas. Dostala jsem se k nim a proklouzla k Williamovi.

"Byl bych radši, kdyby ses do toho nemotala,"řekl jeden z vampýrů.

"To já taky,"sykl William.

"Pozdě,"řekla jsem oběma.

"Fajn."

Začal boj. Oba jsme měli co dělat, abychom to zvládli. Já prvního zlikvidovala za chvíli, ale druhý byl mnohem mladší a silnější než já. Dal mi pěstí do nosu. Nejspíš mi ho zlomil. Já ho nakopla do břicha. Což mi on oplatil podkopnutím nohou a nakopnutím do boku. Bolelo to jako .... Použila jsem magii. Přesněji vodu, aby ho trochu shladila a vítr aby trochu zmrzla. On mi to oplatil spoustou ostrých kamínků do obličeje a na holou ruku. Vyskočila jsem na nohy a použila oheň. Zapálila jsem mu ruce a pak i nohy. Nikdy když jsem to zkoušela na figurínách, se mi to nepovedlo, ale teď to bylo lehký, jako dýchání.

"Mio!"zařval na mě někdo. Pak se dostavila strašná bolest v zadu na hlavě. Já omdlela.

"Jak jí je, Williame? Bude v pořádku?"ozval se u mě hlas Jaspera Whitea.

"Hele pořád jí léčím, tak mě neruš,"řekl William kousavě.

"Přichází k sobě." Otevřela jsem oči.

"Díky bohu. Jak ti je?"zeptal se ředitel.

"Bolí mě hlava,"odpověděla jsem.

"Ani se nedivím,"řekl William. Pořád mě uzdravoval. Jedno ruku měl na mojí hlavě, druhá se vznášela nad srdcem. Obvyklé umístění, při hojení změní hlavy.

"Co se stalo? Našli jste Olívii?"

"Odletěli s ní. Směrem na východ."

"Alespoň víme kam,"řekla jsem potichu.

"První zkoušku máš za sebou. Z boje s magií máš za jedna,"řekl ředitel a usmál se.

"Vážně? Super,"řekla jsem s úsměvem a pokusila se vstát. Oba mě podpírali, každý z jedné strany. "Kolik zkoušek mě ještě čeká?"

"Pár. Letos je uděláme ze začátku roku a na konci písemný a ústní,"řekl ředitel.

"Ústní?"zeptala jsem se vyděšeně.

"Ty jsou jenom pro ostatní. Ty a další co studují strážení, nic takovýho mít nebudete,"uklidnil mě.

"Díky."

"Proč byste taky měli? Popisovat, jak někoho nakopnete do břicha je zbytečný." Už jsem seděla na Nickovi a čekala jsem na ostatní. Naštěstí jsme žádné ztráty neměli, samozřejmě bylo poranění, ale nic vážného. Nejhůř jsem na tom byla já. Vlastně jeden strážce jménem Salem. Učil u nás boj. Měl zlomenou ruku a otřes mozku.

"Mio, jdi na ošetřovnu a jeho vem sebou,"řekl mi ředitel. Okamžitě jsem ho poslechla. Mary mezi tím spolu se studenty odváděla koně do stájí.

"Slečno Rosevaleová, běžte dovnitř,"řekla sestřička. Byla to milá stará dáma, která letos šla do důchodu. Zvedla jsem se a šla do ordinace. Adrian seděl na židli a něco psal.

"Ahoj,"řekl, když jsem si sedla.

"Čau. Máš se na mě podívat."

"Našli jste jí?"zeptal se. Mezi tím mě zkoumal.

"Ano i ne. Víme, že letěli na východ ale nic víc. Můžu za to já,"řekla jsem.

"Co to říkáš? Jak bys za to mohla? Spíš bych si to měl vyčítat jí. Já flirtoval s Rhondou."

"Jo, ale já jí nedoprovodila do pokoje,"řekla jsem. V očích mě začali pálit slzy. Klekl si přede mě a podíval se mi do očí.

"Ty ses chtěla bavit, nemůžeš za to,"řekl mi. Stejně jsem cítila vinu.

"Běž si lehnout. A tady máš něco na hlavu. Jestli budeš mít noční můry, přijď, já ti napíšu něco na spaní. Uvidíme se zítra." Zvedla jsem se, rozloučila se s ním a šla do pokoje. Na pozemcích nikdo nebyl. Všichni dávno spali. Z naší záchranné mise jsme se vrátili v půl desáté, což znamenalo, že jsem měla už asi hodinu spát.

Když jsem přišla do pokoje, musela jsem hned zase vypadnout. Většina věcí co tam byli, patřila Olívii. Kdybych tam měla zůstat, asi bych se zbláznila. Pomalu jsem bloudila po pozemcích školy a přemýšlela o všem možném. V tu chvíli jsem ucítila vůni sena a koní. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že jsem u stájí. Možná mě tam zavedl instinkt.

Melisa ležela a spala. Její nový miláček si stoupl a zafuněl. Asi mě varoval, abych se k ní a jejich maličkému nepřibližovala. Pohladila jsem ho po hlavě a pokračovala k ní. Nikdy jsem jí neviděla radši. Sedla jsem si vedle ní a hladila jí na krku. Andy mě nepřestal sledovat.

"Žárlíš?"zeptala jsem se ho. Zafuněl. Nejspíš souhlasil. "Nebo se o ní bojíš?" podíval se mi do očí a já věděla, že mám pravdu. Bál se abych jim neublížila. "Neboj. Mám jí stejně ráda jako ty. A toho prcka taky." Další chvilku se mi díval do očí a pak vyšel ze svého boxu a ulehl vedle mě. Pohladila jsem ho na krku. Na minutku jsem zavřela oči.

Kapitola sedmá                                                Rozcestník                                                Kapitola pátá