Píseň pro Miu - Kapitola pátá

Kapitola pátá

Proboha Mio, co se to s tebou děje? ptala jsem se sama sebe. Srdce se mi zklidnilo, ale pořád jsem viděla jeho oči. Cestou do pokoje, jsem se málem zabila, protože jsem zakopla o schod. Olívie stála u zrcadla a lícila se.

"Mio, to jsme ráda, že jsi tady. Kde si se zasekla?"zeptala se Olívie.

"Měla jsem menší nedorozumění se Samem,"odpověděla jsem.

"Není to bunda Williama Whitea?"zeptala se.

"Jo." Usmála jsem. Úplně jsem zapomněla mu jí vrátit.

"Proč jí máš?"zeptala se.

"Protože mi byla zima,"odpověděla jsem. Vlastně mi ani zima nebyla, ale klepala jsem se.

"No nic. Pohni, chci tě vidět v těch šatech a udělat ti úžasný make-up a účes,"řekla Olívie. Už skoro byla, chybělo jí jenom jedno oko.

"Nechceš se první dodělat, já to ještě vydržím,"řekla jsem.

Přikývla a dodělala si oko. Strašně jí to slušelo. Možná vlasy měla divný, ale to nevadilo.

"Hele, udělej mi vlasy,"řekla, když jsem se vrátila z koupelny. Upravila jsem jí je a ona mě nalíčila. Pak mě učesala. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Oblékla jsem si ty drahé šaty a vzala si svojí kabelku.

"Páni, tobě to sluší,"řekla, než jsme odešli z pokoje.

"Díky, tobě taky,"odpověděla jsem jí. Měla ty zlaté šaty, co si nedávno koupila, na krku řetízek od Adriana k narozeninám, boty ode mě k Vánocům a kabelku od Ruth. Nevím, proč jí ji dala. Asi ze sesterské lásky.

"Super. Pojď nebo přijdeme pozdě,"řekla. Po pravdě jsme měli ještě deset minut čas.

"Jdi napřed. Já zavolám Mie,"řekla jsem.

"Jasně. Tak na plese." Odešla. Já vzala mobil a vytočila Miu. Zvedla to na druhé zazvonění.

"Ahoj Mio, co se děje?"zeptala se.

"Dobrý den. Chtěla jsem si promluvit o Samovi,"řekla jsem jí.

"Už mi volali. Chystám se tam přijet. Vím, na co se chceš zeptat. Nevím, co se mu stalo. Možná žárlí. Nemotá se okolo tebe někdo?"zeptala se.

"Ne,"odpověděla jsem. Pak jsem se podívala na Williamovu bundu. "Možná."

"Aha. Kdo?"

"No, ne že by okolo mě motal, ale povídáme si spolu,"odpověděla jsem vyhýbavě.

"Kdo?"zopakovala svojí otázku.

"William White,"řekla jsem.

"Co tam dělá?"

"Učí,"řekla jsem. Chvíli mlčela, že jsem si myslela, že to vypadlo, ale pak povzdechla.

"Kdybych byla kluk, asi bych taky žárlila,"řekla nakonec.

"A na co? William je učitel. A navíc se tak choval i před tím, než jsem se s Williamem potkala, takže to s ním nemá nic společného,"řekla jsem. A ještě aby mělo.

"No tak to nevím. Za pár dní jsem tam. Dávej na sebe pozor. A pozdravuj Olívii a Jaspera. Co jinak děláš?"

"Zatím nic. Neuvěříte, co se Melise stalo."        

"Proboha co?"

"Bude mít hříbě."

"Vážně? Kdo je otec?"

"Ten kůň se jmenuje Andy,"odpověděla jsem.

"Jeho majitel je William, že jo?"zeptala se.

"Jo. Kdybyste ho viděla, měla byste z něj strach. Je strašně velký a černý jako noc."

"Já ho viděla. Byla jsem na návštěvě u Whiteů, když ho dostal. Nikoho na sobě nenechal. William si ho omotal okolo prstu. Šel na to pomalu a teď bez sebe nedají ani ránu."

"Taky jsem si všimla. Už bych asi měla jít na ples. Těším se, až přijedete. Nashle,"rozloučila jsem se.

"Užij si ho. Taky se těším.  Jo a pro jistotu se Samovi vyhýbej. Ahoj." Zavěsila. Já to taky položila. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vážně mi to slušelo.

Nejradši bych tam nešla, ale slíbila jsem to Olívii a taky Williamovi a těšila jsem se na Adriana. Tak jsem uklidila mobil do kabelky, obula si boty a šla. Venku nikdo nebyl, protože všichni už tancovali ve velkém tanečním sále v uměleckém pavilonu. Pomalu jsem se k němu blížila.

"Ahoj Mio. Páni tobě to sluší,"řekl někdo za mnou. Otočila jsem se. Byl to můj kamarád Ray. Když jsem zrovna netrénovala s Bryanem nebo jsem nebyla s Olívií nebo Samem, byla jsem s ním.

"Ahoj. Poprvé co tě vidím v obleku,"řekla jsem.

"Já vím, vypadám směšně,"řekl.

"Ale ne. Sluší ti to,"řekla jsem. Objal mě.

"Jsem rád, že jsi tady. Je mi líto, že Bryan umřel. Měl jsem ho rád,"řekl Ray. Dali jsme se do chůze.

"S tím nic neudělám,"odpověděla jsem.

"Jak byla o prázdninách?"zeptal se.

"Ušlo to. Co tvoje prázdniny, kde jsi byl?"

"U babičky. Nikdy už tam nechci,"řekl a zašklebil se.

"Co já bych dala za prázdniny u babičky,"poznamenala jsem.

"Mohla si jet semnou. Kdyby ses na Sama vykašlala." Už dlouho semnou chce chodit, ale já mám Sama. Nebo spíš jsem měla.

"Já vím. Bohužel, mi to uteklo,"řekla jsem.

"Ještě máš možnost. Můžeš se semnou jet o vánočních prázdninách, když přijmeš mojí nabídku,"řekl a usmál se na mě.

"Rozmyslím si to,"řekla jsem s úsměvem. Vešli jsme do sálu přesně ve chvíli, kdy začala hrát písnička.

"Smím prosit,"zeptal se jako někdo ze starých filmů.

"Ale jo." Tancovat jsem uměla, hlavně kvůli nebo spíš díky Olívii, protože chtěla chodit do tanečních. Taky jsme tam chodili, ale pak jí to přestalo bavit, tak jsme se na to vykašlali. Jako na keramiku (která mě bavila), zahradnictví, vyšívání a jógu.

"Promiň,"řekl, protože mi dupl na nohu.

"To je dobrý,"řekla jsem. Usmál se na mě.

"Slyšel jsem, že se Sam zbláznil,"řekl Ray.

"Nejspíš. Jeho máma sem jede, aby na něj dohlížela,"řekla jsem.

"Super. Jeho máma je hodná. Dáš mi ještě jeden tanec?"zeptal se. Hudba přestala hrát.

"Nenechávej si jí jenom pro sebe,"řekl Adrian s úsměvem.

"Jo." Položila jsem Adrianovi ruku na rameno a druhou do ruky.

"Holka, ty si zvláštní,"řekl.

"Proč?"

"No. Před chvíli si prožila traumatický zážitek a teď si tady tancuješ,"odpověděl.

"Aha tohle." Upřímně, snažila jsem se na to nemyslet. Pořád mě ještě bolel bok. "Nevíš, co mu je?"

"Nejsem psycholog ale chirurg. Ale připadá mi, že žárlí. Nevím, tady na co. Ty snad jo?"

"Ne,"odpověděla jsem. "Potřebovala bych si s ním promluvit, ale aby se na mě hned nevrhl jako před tím."

"Proč to říkáš mě?"

"Protože ty jsi jeden z dospělých, kterým věřím,"řekla jsem po pravdě s úsměvem.

"Páni. To mi ještě nikdo neřekl. Ale já ti s tím nepomůžu. Řekni spíš řediteli nebo svému mentorovi nebo nějakému strážci,"řekl.

"Zrádče,"řekla jsem se. Zasmál se. "Moc se nesměj. Nerada bych, aby se na mě Olívie naštvala."

"Proč by se na tebe měla naštvat? Už spolu nejsme."

"Ale byla blbá. Načapala tvého bráchu s nějakou holkou. Pak se mi rozbečela a řekla, že tě chce zpátky."     

"Ona si tě nezaslouží,"řekl Adrian a usmál se.

"Já vím, ale mám jí ráda,"řekla jsem. Skončila další písnička. "Běž si s ní zatancovat."

"Co?"

"Dělej a neštvi mě,"řekla jsem. Za jiný situace bych byla sprostá, ale tady bylo tolik dospělých, že bych mohla i vyletět ze školy.

Šla jsem si pro něco k pití. Olívie seděla u stolku kousek ode mě. Toužebně hleděla na Adriana. On si jí asi nevšiml a povídal si s Rhondou – naší knihovnicí. Ta se mohla přetrhnout, aby ho okouzlila. Sedla jsem si k ní.

"Nedoprovodíš mě do pokoje?"zeptala se.

"Ne. Zatancuj si s někým. Třeba támhle je Reed nebo Robbie. Jdi za nimi."

"A budu vypadat jako naprostá chudinka co? Díky nechci. Já jdu sama,"řekla. Zvedla se a odešla. Já jenom zírala. Měla blbou náladu. Povzdechla jsem si.

"Co se děje?"zeptal se někdo. Ten hlas jsem znala dost dobře. Zvedla jsem hlavu a ztratila se v těch jeho černých očích.

"Olívie na mě je asi naštvaná,"řekla jsem. William zavrtěl hlavou.

"Na tebe ne, ale tamhle na pána jo,"řekl a podíval se na Adriana.

"Aha. Ale stejně. Poraďte mi, jak je mám dát zase dohromady?"zeptala jsem se.

"To bude na dlouho. A zrovna mě nic nenapadá."

"Hmm. Kdy se začínáme učit?"

"Od příštího týdne. Už se těšíš na učení?"zeptal se s úsměvem.

"Rozhodně ne, ale nemám co dělat. Víte, že přijede Mia Blacková?"

"Jo. Táta jí o to požádal,"řekl William. "Musí si začít hlídat syna."

"Jo to musí. Kde je Olívie?"

"Minutku,"řekl. Začal se soustředit. Určitě jí někde hledal. Najednou se zamračil.

"Co je?"

"Nemůžu jí najít. Zkus to ty."

"Jak? A proč to neuděláte vy?"zeptala jsem se zděšeně. Nikdy jsem to ani nezkoušela, a když se mi to náhodou povedlo, Olívie mě div nesežrala. 

"Soustřeď se jenom na ní. Přijde to samo."

Udělala jsem, co jsem chtěla. Seděla jsem se zavřeními očima a myslela na ni. Na ty její vtípky a naschvály, co Ruth dělala. Pak jsem jí našla. Dostala jsem se do její hlavy.

Šla po chodníku k nám k naší koleji. Možná, že si to ani neuvědomovala, ale někdo jí sledoval. Nedokázala jsem určit, jestli je to spolužák nebo upír, ale poznala jsem, že se za ní někdo plíží. Cítila jsem, že pila.

"Stůj,"řekl ten, kdo šel za ní. Ten hlas jsem neznala, ale byl děsiví. To mě přesvědčilo, že mám jít za ní. Otočila se a já jí opustila.

William taky byl mimo. Chvilku po mě se vzpamatoval. Já už se zvedala. Všimla jsem si až venku, že jde semnou.

"Kam si myslíte, že jdete?"zeptala jsem se ho.

"Přece nepůjdeš sama,"řekl. Zastavila jsem se.

"Hele, už od dětství mě cvičí na boj s upíry, takže ho zvládnu. Nemám náladu hlídat dva královský rozmazlence,"řekla jsem tvrdě. Jenom se ušklíbl. Toho chlapa snad nic nerozhodí, řekla jsem si v duchu.

"Asi tě překvapí, když ti řeknu, že takovýho rozmazlence jako jsem já, taky učily bojovat. Dokonce ten jeden z nejlepších. Přesněji můj otec,"řekl stejným tonem. Spíš než život měl ovládat oheň. Chvíli jsme se měřili pohledem, ale pak nás přerušil výkřik. Rozběhla jsem se. Během chvilky mě dohnal. Nenašli jsme jí.

"Kde je?"zeptala jsem se ho.

"Nevím,"odpověděl.

"Jak to? Ovládáte život!"zaječela jsem na něj.

"Copak vás neučili, že když se vampýr napije alkoholu, že to otupí jeho moc?"zeptal se.

"Jo to nás učili, ale jak já můžu vědět, že jste pil?"zeptala jsem se. Proboha, já se hádám s učitelem. Spíš než jako hádka učitele se studentem, to znělo jako manželská hádka.

"Běž do sálu, říct, že jí unesli. Já jí zkusím najít."

"A jak? Jste bez moci, a proč tam nejdete sám?"

"Mio,"řekl. Poprvé vypadal jako učitel. "Máš pravdu. Něco zkusím." Zavřel oči a něco šeptal. Mumlal to tak potichu, že jsem ho neslyšela. Pak je zase otevřel.

"Co jste udělal?"

"Kouzlo,"řekl. Zvedla jsem obočí.

Kapitola šestá                                                Rozcestník                                                Kapitola čtvrtá