Píseň pro Miu - Kapitola čtvrtá

Kapitola čtvrtá

Úplně jsem ztuhla. Možná že jsem se jen přeslechla. Myslela jsem, že řekl jiné jméno. Ale podle Olíviina výrazu jsme slyšela správně. Po tvářích se jí kutáleli slzy. V krku se mi udělal knedlí. Začala jsem brečet. Bryana jsem měla ráda. Zachránil mi život. Staral se o mě jako o svojí dceru.

"Mio, je mi to líto,"řekla Olive mezi vzlyky.

Zvedla jsem se a utekla z jídelny. Chtěla jsem utéct co nejdál. Být pár hodin sama. Zakopla jsem o kořen stromu. Všimla jsem, že jsem u tělocvičny. Vběhla jsem dovnitř. Našla jsem sál, kde jsme s Bryanem cvičili. Byl malí. Sedla jsem si na lavičku a plakala. Nikdy jsem nevěřila, že se tohle stane. Myslela jsem, že je nepřemožitelný, ale asi nebyl.

"Mia Rosevaleová?"zeptal se někdo. Zvedla jsem hlavu. Byla to ta kráska, co s ní William a Jasper snídali.

"Jo,"řekla jsem slabě. Snažila jsem se uklidnit.

"Já jsem Isabelle Whiteová. Bryan byl tvůj mentor, že jo?"

"Jo."

"Je mi líto, že umřel."

"Vy jste ho znala?"

"Jo. Jako dítě mě chránil.

Dostal lepší nabídku, tak se jí chopil. Měla jsem ho docela ráda,"řekla Isabelle. Vypadala, jako moje spolužačka a ne učitelka.

"Já ho taky měla ráda."   

"Byl jako tvůj táta co?"

"Jo. Jak to víte?"

"Mám své zdroje,"řekla a pousmála se. "Možná bys měla jít za mým tátou. Chce si s tebou promluvit."

"Nevíte, co mi chce?"

"Uvidíš."

"Vypadám děsně co?"

"Jo. Ukaž." Vzala kapesník a třela mi slzy. Dala mi zrcátko a já se znovu namalovala. "Tak běž."

"Děkuju."

"Kdykoliv."

Odešla jsem z tělocvičny a šla do ředitelny. Zajímalo mě, co po mě ředitel chce. Teď jsem se dozvěděla, že mi umřel mentor, kterého jsem měla ráda jako tátu. Už jsem byla v ředitelně v hlavní budově školy. Layla naše sekretářka stála u kopírky a kopírovala dokumenty.

"Dobrý den. Je tady ředitel?"

"Ahoj, Mio. Už tě očekává. Je mi líto co se stalo Bryanovi."

"Jo. Děkuju." Zaklepala jsem na dveře a čekala. Otevřeli se. Stál v nich Sam a málem mě porazil.

"Nemůžeš dávat pozor?"zeptala jsem se ho.

"Promiň."

"Pojď dál."

"Dobrý den,"pozdravila jsem ho. Seděl za stolem a prohlížel si karty.

"Mia Rosevaleová. Moje sestra mi o tobě vyprávěla,"řekl a usmál se na mě. Jeho černé oči na mě neměli takový vliv jako Williamovi. Možná že u Williama to způsoboval život.

"Vážně? A co vám říkala?"

"Že si milá, hodná a že chceš být lovec upírů nebo strážce. Jo a, že ovládáš všech pět živlů."

"Chci být buď to, nebo to a ovládám všech pět živlů,"řekla jsem.

"Bezva. Chci ti nabídnout, jestli nechceš, abych byl tvůj mentor. Pokud nechceš, nevadí, jestli jo jsem rád." To mě ohromilo. Skoro žádný učitel nechce dobrovolně dělat mentora, ale on se mi sám nabídl.

"Páni. Nevím, co na to říct. Asi jo."

"Super. Kdykoliv budeš cokoliv potřebovat, přijď za mnou. Jo, málem bych zapomněl. Musíš si zvolit nepovinný předmět, protože nikdo nechce učit to, na co si chodila ty. Tyhle papíry musíš vyplnit a já se postarám o zbytek. Večer se uvidíme na plese,"řekl. Podal mi nějaké papíry, usmál se a vrátil se k čtení.

"Jo."

"Chceš se na něco zeptat?"znovu se na mě podíval.

"Ne. Tak nashle večer,"řekla jsem. Zvedla jsem se a šla pryč.

"Mio,"zarazil mě.

"Ano?"

"Vyhýbej se Samovi Blackovi."

"Proč?"

"Zatím ještě nevím. Pro jistotu se okolo něj moc nemotej."

"Děkuju za radu. Nashle."

"Ahoj." To bylo divný. Jo Sam byl divný, ale ne tak, abych se před ním schovávala. Ale když mi řekl, ať se mu vyhýbám, má pro to důvod. Šla jsem rovnou na pokoj.

"Mio, jsem ráda, že si tady. Sam tě hledal. Málem mě zabil,"řekla Olívie, když jsem otevřela dveře. Bála se.

"Co? Není ti nic? A co mi chtěl?"

"Popovídat si. Řekla jsem mu, že tady nejsi. Začal zuřit. Adrian ho musel zkrotit s pomocí Williama. Pak ho odvedli do ředitelny. Vypadá to, že ho vyloučí. Mám z něj strach."

"Bude to dobrý. Nejspíš má špatné období. Asi bych měla zavolat Mie."

"Jo to bys měla. Co ti ředitel chtěl?"změnila téma.

"Je to můj nový mentor. Kdo je tvůj?"

"William White."

"Fakt? Co chceš vůbec dělat?"

"Chci malovat. Vždyť to víš ne?"

"Nemohla jsem si vzpomenout. Už ses rozhodla, jaký budeš mít nepovinný předmět?"

"Ani jsem se na to nekoukla. Sam mě rozhodil."

"Tak se jdeme podívat,"řekla jsem. Sedla jsem si na postel a začala si číst papíry.

Volitelný předmět.

Jméno: Mia

Příjmení: Rosevaleová

Datum narození: 19. 11. 5021

Ročník: 5200/5201 (poslední)

Typ studia: Speciální pro budoucí strážce 

Živly: všech pět

Mentor: Jasper White

To všechno bylo na prvním papíře. Na druhém byli informace o mojí rodině, zdravotním stavu, prospěch a pár dalších věcí. Na třetím byli předměty.

Hudební výchova a zpěv – William White, Isabelle Whiteová (pro studenty se studiem hudebního typu)

Literatura – Zoey Collinsová

Rozšířené studium tance a herectví – Isabelle Whitová, William White, Zoey Collinsová,Brandon Brown

Rozšířené jezdectví a chov koní – Mary Fallová

Evropské jazyky – Arnold Scott

Psaní – Zach Stevens, Sue Morganová 

Malování – William White (hlavně pro studenty se studiem výtvarného a sochařského typu)

Informatika – Aaron Steward

Rozšířené studium dějin – Liat Stevensová (pro budoucí archeology)

Rozšířené studium matematiky a geometrie – Jasper White

"Letos toho je nějak hodně ne?"zeptala jsem se Olívie.

"Jo."

"Co si vezmeš? Jako každoročně malování?"

"Nevím, asi jo a ty?"

"Asi herectví nebo jezdectví. Co je lepší?"

"Hele, co kdy jsme obě chodili na herectví a jako náhradní jezdectví nebo malování?"

"Jo. To bude dobrý." Poslední papír jsme museli vyplnit. Napsala jsem svoje volitelné předměty, všechno jsem to dala do obálky a zvedla se.

"Kam jdeš?"

"Podívat se za Melisou. Chceš jít se mnou?"zeptala jsem se jí.

"Jo. První tohle zanesu Williamovi,"řekla. Vzala se svetr a klíče od pokoje.

Společně jsme zašli do uměleckého pavilonu naší školy. Docela dlouho jsme hledali jeho kabinet. Nakonec jsme ho našli až na samém konci chodby, ale nebyl tam. Cestou jsem zahlédla kabinet jeho sestry, tak jsme se šli zeptat kde je.

"Mio, co se děje?"zeptala se, když otevřela.

"Nevíte, kde je váš bratr?"zeptala jsem se.

"Nejspíš někde, kde je klavír. Nebo si to tady prohlíží. Nikdy jsme tady v té škole nebyli,"řekla s úsměvem.

"Děkujeme. Nashle,"rozloučila jsem se s ní.

"Ahoj."

"Kde je tady klavír?"zeptala jsem se.

"Jeden je v posledním patře druhý v tělocvičně v nejmenší místnosti. Copak tys nikdy nebyla v hudebně?"

"Ne. Z hudebky jsem se ulejvala. Vždyť víš, jak nenávidím zpěv,"řekla jsem.

"Ani jednou si nebyla v hudebně? Děláš si ze mě srandu? Co si z hudebky dostávala?"

"Bryan to vždycky vyžehlil a já psala testy později,"řekla jsem. "A měla jsem dvojky nejhorší jedna pětka."

"Divím se, že ti nedala špatnou známku,"řekla Olívie potichu.

"Já taky." Naše učitelka na hudečku, zemřela letos o prázdninách spolu s Bryanem a ředitelkou.

Williama jsme v tady nenašli, tak jsme šli do tělocvičny. Z té nejmenší místnosti se ozývali tony klavíru. Byla to nádherná skladba. Nikdy jsem jí neslyšela, a že jsme slyšela hodně písniček. Tahle byla naprosto úžasná. Došli jsme k místnosti. William seděl u klavíru a hrál. Před sebou měl noty. Najednou přestal a něco napsal do not.

"Skládá,"zašeptala Olívie.

"Taky jsem si všimla,"poznamenala jsem. Pokračoval. Nebyl jsem si jistá, jestli ty dveře zaskřípou, až je otevřu a nechtěla jsem to riskovat a vyrušit ho.

"Čau, je tady White?"zeptal se někdo za námi. Otočila jsem se. Byla to Nora Collinsová. Adrianova nejmladší sestra.

"Jo."

"Super. Díky." Ani se neobtěžovala zaklapat. "Dobrý den."

"Ahoj. Co se děje?"zeptal se podrážděně. Nejspíš zapomněl to, co právě zahrál.

"Přinesla jsem vám ty papíry,"odpověděla.

"Díky." Olívie proklouzla dovnitř. Já zůstala venku.

"Tady máte, pane,"řekla a dala mu svoje papíry.

"Jestli si Mia chce ulehčit život, může je dát mě, já je dám tátovi,"řekl. Ani se neotočil a věděl, že tam stojím. No co byste chtěli, když ovládá život. Vešla jsem dovnitř.

"Dáte mu je dneska?"zeptala jsem se.

"Jo." Nejspíš chtěl říct něco jiného, proto se tak tvářil.

"Tak děkuju."

"Olívie, můžu si s tebou promluvit? Sama,"zeptala se Nora a střelila pohledem po mně.

"Nevadí ti to, že ne?"

"Ne."

"Budeš tady?" Přikývla jsem. Holky zmizeli. Já tady zůstala s Williamem sama.

"Co říkáš na tohle?"zeptal se a zahrál mi tu píseň, co teď složil. Celé byla nádherná. Možná konec trochu nedodělaný, ale jinak víc než úžasná.

"Nejsem žádný odborník, ale tohle se mi líbí."

"Ahoj, Williame,"pozdravil ho někdo. Zvedla jsem hlavu a překvapilo mě, koho vidím. Nicole. "Jé. Ahoj, Mio."

"Nazdar,"řekla jsem. Napětí mezi námi, by se dala krájet. Když mě byla navštívit, byla tam i její máma, tak si nic nedovolila, možná že i teď mě nechá být. William těkal očima z jedné na druhou.

"Co je, Nikki?"

"Přinesla jsem ti ty papíry,"řekla.

"Jo dej je na ty ostatní." Udělala, co chtěl. Dala mu pusu na tvář a zmizela.

"Co tady dělá?"zeptala jsem se.

"Loni propadla, letos si to opravuje. Co jste si udělali?"

"To je na dlouho,"odpověděla jsem. Zase mě rozbolela hlava, jako když u nás byl král s královnou a jejich dětmi. Nejspíš se mi hrabal v hlavě. "Hej nechte moje myšlenky na pokoji." Usmál se.

"Začni si zvykat. Tohle budu dělat často, až tě budu učit ovládat život,"řekl.

"Neměl byste učit jenom umělecký předměty?"

"Ne. Jak dobře ovládáš oheň?"

"Asi nejlíp. Proč? Taky ho budete učit?"

"To těžko. Já ovládám jenom život. Na oheň budeš mít tátu,"řekl.

"Jejda. Na co ještě?"

"Uvidíš."

"Tak dík. Už si to holky vyříkali? Já už chci jít za Melisou,"řekla jsem.

"Ještě si povídají. Musíš to semnou ještě vydržet. Co sis vybrala?"

"Jako hlavní herectví, vedlejší jezdectví nebo malování a sochařství. Už teď vám říkám, že na malování jsem antitalent, ale vyřezávání a podobný blbosti mi jdou,"řekla jsem.

"To já bych si uřízl prsty,"přiznal. Zasmála jsem se. Alespoň něco neumí. "U herectví a tance bude mít hlavní slovo Isabelle, takže byste si to měli pořádně rozmyslet. Určitě po vás bude chtít Romea a Julii a další Shakespearovi hry. A balet."

"Proboha. Můžu si to ještě rozmyslet?"

"V průběhu roku, se můžeš se svým mentorem a ředitelem domluvit, jestli bys nemohla chodit na něco jiného."

"Super."

"Už se dohádali,"řekl. Zvedla jsem obočí. "Olívie s Norou."

"Aha. Jak na tom Olívie je?"

"Dobře. Za chvíli je tady,"řekl. Olive se objevila asi minutu potom, co to řekl.

"Můžeme jít?"zeptala se.

"Jo." Rozloučili jsme se s Williamem a vyšli ke stájím. Byli daleko od hlavní budovy a kolejí. Když jsme k nim došli, venku stála Mary a hřebelcovala Lianu, Olíviinu klisnu.

"Holky, co se děje?"zeptala se.

"Přišli jsme se kouknout na Melisu a Lianu,"odpověděla jsem. Usmála se.

"Co jste si vybrali jako volitelný předmět?"

"Herectví, vedlejší jezdectví a malování."

"Mio, letos dostaneš Merlina. Melisa bude mít hříbě,"řekla Mary a usmála se.

"Vážně? Kdo je otec?"

"Ten kůň se jmenuje Andy, vlastní ho William White,"odpověděla. To mě zarazilo.

"Vždyť přijeli nedávno."

"Jo. Některý věci se stanou, ani nevíš jak,"řekla. Mary mám ráda, protože je jako starší sestra. Je s ní sranda. Je smůla, že ještě nemá děti. Je jí asi tři sta padesát.

"Já se na ní jdu kouknout a ty se zatím postarej o Lianu,"řekla jsem Olívii. Už u ní byla a potichu jí něco šeptala do ucha. Mary mě zavedla k poslednímu boxu, kde byla Melisa. Vedle ní mě sledoval nádherný černý hřebec.

"To je Andy?"zeptala jsem se.

"Ano. Krásný co?"

"Jo." Jako jeho majitel. "Whitei mají vždycky černý koně, že jo?"

"Nejsem si jistá. Collinsovi bílý, Brownovi hnědý a Greenovi flekatý. Hillům je to jedno,"řekla Mary a pohladila Andyho po hlavě. Zafuněl.

"Ahoj, Meliso. Letos ti dám pokoj, ale až se to narodí, tak si piš, že na tobě pojedu, jenom mě prosím tě neshoď jo,"řekla jsem jí.

Strčila do mě hlavou a podívala se na seno. Vzala jsem si hrst a podala jí ho. Spokojeně začala přežvykovat. Začala jsem jí česat její bílou hřívu. Celá byla bílá. Ve sněhu bych jí nepoznala. Měla nádherné velké modré oči a na pravé přední noze znamení školy.

"Nechám vás tady samotné. Půjdu pro Williama, ať se na něm projede. Nikoho k sobě nepustí. Nevíš kde William je?"

"V hudebním sálku v tělocvičně. Nebo alespoň před pár minutami tam byl."

"Díky. Pak ti ukážu Merlina." Odešla.

"Chtěla bych si tě nechat,"zašeptala jsem jí do ucha. Zařehtala na souhlas. "Taky chceš být semnou?"

"Určitě jo,"řekl někdo za mnou. Okamžitě jsem ten hlas poznala. Byl to Sam. Otočila jsem se. Usmíval se na mě. "Konečně jsme samy."

"Co tady děláš? Doris je v druhých stájích,"řekla jsem. Doris byla jeho klisna už od jeho padesátých narozenin. Žije dlouho co? Naším koním se dává speciální krmivo na zpomalení stárnutí.

"Chci být s tebou sám,"řekl a políbil mě.

"Nech toho. Každou chvíli se tady může někdo objevit,"řekla jsem mu. Nepřestal. Neměla jsem na něj náladu. Obzvlášť, když mi k smrti vyděsil kamarádku.

"Nikdo se tady neobjeví. Postaral jsem se o to. Olívie šla za Adrianem a učitelka za Whitem. Jsme samy,"řekl. Odstrčila jsem ho.

"Nech toho. Nemám na tebe náladu, a proč vůbec děsíš mojí kamarádku?"zeptala jsem se.

"Olívii? Nechtěla mi říct, kde jsi. Ty by ses taky naštvala,"řekl.

"Jo, ale nemuseli by mě krotit dva učitelé."

"Omyl. Jeden učitel a doktor,"opravil mě. Zase mě políbil a rozepnul mi mikinu. Znovu jsem ho odstrčila.

"Nech mě. Zdá se mi to, nebo jsi pil?"zeptala jsem se ho. Táhlo to z něj.

"Jenom jedno pivo,"řekl. Rozhodně to nebylo jedno piva, ale alespoň pět možná víc.

"To teda určitě. Běž se vyspat, pak s tebou budu mluvit." Chtěla jsem odejít, ale on mi v tom zabránil. Popadl mě za ruku a shodil do sena.

Když jsme spolu byli poprvé, byl hodnej a bylo to na mnohem příjemnějším místě. Přesněji v tělocvičně. Taky romantický, ale nikde jinde to nešlo. Jeho spolubydlící byl strašně vlezlý a pěkný úchyl. A Olívie zrovna byla po rozchodu s Adrianem - zase. Za týden se k sobě vrátili.

"Nech toho,"zaječela jsem na něj.

Ten výkřik vyprovokoval Andyho. Rozkopl dveře od svého boxu a vyřítil se do uličky. Nikdy jsem neviděla Sama tak vyděšeného. A já z toho koně měla taky strach. Tmavě hnědýma očima probodával Sama a připravoval se na skok.

"Klid,"řekl William, který se zrovna objevil. Poplácal Andyho po zádech. Ten se uklidnil, ale pořád Sama sledoval. "Nech ho. Mary, máš nový box?"

"Jo. Odveď ho tam sám. A ty, jdi do ředitelny. Zeptám se pana Whitea, jestli si tam byl."

"Pro jistotu byste mě tam měla odvést sama,"řekl Sam.

"Asi jo. Pojď." Zase jsme byli s Williamem sami. 

"Není ti nic?"zeptal se a natáhl ruku.

"Ne." Přijala jsem jí a vyškrábala se na nohy. Ani jsem si nevšimla, že se třesu. Sundal si bundu a podal mi jí. "Děkuju."

"Nemáš za co. Tohle je Melisa?"zeptal se a podíval se na ní.

"Jo. Zajímalo by mě, jak se dokázali tak rychle najít,"řekla jsem. Andy se okamžitě vrátil do svého boxu a natáhl se k Melise. Vypadali, jako by se objímali.

"To mě taky. Občas bych chtěl rozumět řeči zvířat jako někteří, co ovládají zemi. Ty to umíš?"

"Ne, já neumím skoro nic,"přiznala jsem.

"S tebou bude hodně práce,"poznamenal. Aniž bych chtěla, zasmála jsem se.

"Uvidíme se zítra,"řekla jsem Melise a pohladila jí po hlavě. "Všimla jsem si, že Andy má hodně síly. Nechtěla bych se dostat pod jeho kopyta."

"Jo. Než ho táta objevil, byl to závodní kůň. Vypadal hrozně. Táta ho koupil a já ho dostal k stoosmdesátým narozeninám. Měla ho dostat Rose, ale holky se ho bojí, tak jsem si ho vzal já."

"Jaký je mít dvě sestry a ještě k tomu když jste byli trojčata?"zeptala jsem se. Na pozemku nikdo nebyl. Všichni se připravovali na ples.

"Holky byli občas na zabití, hlavně když se hádali kvůli koupelně, ale jinak jsou skvělí. Po tom, co se Rose vdala a odstěhovala do Ruska, jsem jí neviděl. Těším se, až přijede na Vánoční ples, co pořádá teta se strejdou. A Isabelle je zlatá, pokud nemluví o klucích nebo o módě. Na tyhle dvě témata jsem alergický." Zasmála jsem se. Ozvalo se mňouknutí. Byl to hnědý kocourek.

"Ahoj, Césare,"pozdravil ho. Kocour mu vyskočil do náruče.

"Budu hádat, je váš?"zeptala jsem se.

"Jo."

"Proč jste ho pojmenoval César? Nic proti tomu jménu ale mě se moc nelíbí."

"Je z útulku. Vybírala ho Nina."

"Nina?"

"Nevlastní sestra. Je slavná. Zpívá v opeře v Missu,"řekl. Pak jsem si vzpomněla, že Jasper adoptoval malou holku, když se seznámil s Lili.

"No jo. Já zapomněla, že váš otec adoptoval holčičku z Crystal, když se seznámil s vaší matkou,"řekla jsem. Usmál se.

"Už není tak malá, jak bývala." Byl zábavný. Většina královských, jsou nudní politici, ale on a jeho teta a král Blake mi připadají fajn.

"Tak uvidíme se potom, na plese,"řekl. Ani jsem si nevšimla, že jsme u mojí koleje.

"Zatím,"řekla jsem. Usmál se, poklonil se a odešel. Moje srdce bušilo jako splašené.

Kapitola pátá                                                Rozcestník                                                Kapitola třetí