14. Kapitola
Došli jsme k tomu obchodu. Když jsem tady byla s mámou a holkami a potkala jsem se s Jasperem, ani jsme se tady nezastavili. Naštěstí měli otevřeno. Když do toho obchodu vešli, muž za pultem zbystřil.
"Vaše Veličenstvo, co vás přivádí do mého obchodu?"zeptal se jí.
"Chci hůlku tady pro slečnu,"řekla a ukázala na mě.
"Jistě,"řekl, poškrábal se na bradě a zahleděl se na mě. "Lilian Meyerová."
"Dobrý den,"řekla jsem.
"Pamatuji, když si tu bratři Meyerovi před lety kupovali hůlky. Jejich matka chtěla Williamovi dát hůlku po jeho dědovi,"řekl. Zmizel v zadu. Po chvilce se vrátil. Podal mi černou hůlky s malými písmeny na rukojeti. Hned jak jsem si jí vzala, vrátila jsem mu jí, protože mě začala pálit ruky.
"Tu ne,"řekla jsem. Obrátil se ke skříni a hledal další. Ani ta, ani dalších deset mi nesedla.
"Asi jí budete muset vyrobit co?"zeptala se královna.
"Mám tu ještě jednu hůlku, kterou bych Vám mohl dát, ale bojím se, že to bude ta pravá."
"Jakou"zeptala jsem se.
"Postupně ji vystřídal Stefan, Elena, April, Evelin a Váš strýc Marcus,"začal vysvětlovat.
"Proč se bojíte mi jí dát?"zeptala jsem se.
"Protože každý kdo jí měl, buď zemřel, nebo se z něj stala nějaká potvora,"řekla Jane.
"Ano. Stefan s ní bojoval proti upírovi, ta hůlka ho neuchránila a on se stal upírem. Elenu zabila démonka, Evelin její sestra touhle hůlkou. Marcus s ní bojoval a pokousal ho vlkodlak. Ta hůlka je prokletá,"řekl hrozivě. Já byla přesto klidná.
"Dejte mi jí."
"Můžu Vám vyrobit novou,"navrhl.
"Slibuju, že až se vrátím, tuhle vám dám a vezmu si tu druhou. Teď jí ale potřebuju."
"Jste si jistá, že se vrátíte?"
"Ano. Určitě se vrátím,"řekla jsem jistě. Ve skutečnosti jsem si tak jistá nebyla. Může se stát cokoliv. Může mě zabít Richelle nebo mě napadnou vlkodlaci nebo upíři. Může se toho stát spousta.
"Dobře,"řekl neochotně. Měl o mě strach, což od něj bylo milé. Zmizel pod pultem. Chvíli se tam přehraboval a pak se vrátil do vzpřímené polohy s černou krabičkou v ruce.
Otevřel jí a podal mi hůlku. Dívala jsem se na ni toužebným pohledem, protože jsem věděla, že ke mně patří. Když jsem si jí vzala do ruky, ucítila jsem, jak se naše moc spojuje. Okolo mě objevili bílé světlo a v hlavě mi začali poletovat písmenka, která se později změnila na slova.
Byla to kouzla. Některá v latině jiná ve francouzštině ale i v angličtině. Většina jich byla v angličtině. Ještě chvíli jsem stálo, ponořená do moci mojí nově hůlky, pak to ale opadlo a já uviděla královninu starostlivou tvář.
"Lili, jsi v pořádku?"zeptala se mě.
"Jo."
"Na chvíli jsi v transu a zalilo tě bílí světlo,"řekl John.
"To bylo spojení hůlky a jejího majitele. Za svou sedmi sed letou praxi jsem se s takovým mocným spojením setkal jen párkrát v životě. Všichni, u kterých jsem to viděl, byli významné osobnosti."
"Hmm. Zajímavé."
"No to jistě je, ale já bych ráda vyrazila. Mýmu příteli hrozí smrtelný nebezpečí a vy tady debatujete o mojí moci,"řekla jsem podrážděně.
"Máš pravdu. Půjdeme. Co za ní chcete?"zeptala se královna.
"Nic. Až za tu novou."
"Děkujeme. Nashledanou." Odešli jsme z obchodu.
Začali jsme se tlačit ven z města. Bylo to těžší než se dostat do města. Bylo tu dvakrát tolik lidí. Zrovna byl nějaký průvod, či co. Nechtěně jsem vrazila do nějakého tlustého a malého muže. Podrážděně se na mě otočil. "Hej!"
"Promiňte. Já nechtěla."
"V pořádku. Nejsi ty Lilian Meyerová?"
"Ano."
"Já jsem Brad Duck."
"Těší mě, ale už bude muset jít,"řekla jsem.
Otočila jsem se a začala se vymotávat z toho houfu lidí. Když jsem se konečně dostalo z města, sedla jsem si na pařez a čekala, než mně ostatní najdou. Celou dobu jsem si prohlížela svou hůlku. Na rukojeti byli, vyryty symboly.
Nevím, jak jsem se ocitla ve stanu, ale ležela jsem pod tlustou dekou s polštářem pod hlavou. Ve satanu se mou spala ještě královna. Co nejtišeji jsem se vyplížila ven. Venku spala Jane, John a Weasley. Po Davisovi nebylo nikde ani památky.
Uslyšela jsem téct vodu, protože jsem měla žízeň, šla jsem za ní. Nenašla jsem jenom tu studánku ale i Davise. Seděl na kameni a prohlížel si stádo jelenů. Co nejtišeji jsem si sedla vedle něj.
"Krásná zvířata co?"zeptal se potichoučku.
"Jo."
"Ty s Jasperem chodíš?"
"Ano?"
"Máš ho ráda?"
"Ano mám."
"Miluješ ho?"
"Jo miluju." Byla to pravda. Když jsem s ním, jsem šťastná, klidná, málo co mě rozhodí. Ale teď když jsem byla sama, mi bylo smutno a začínala jsem mít depresi.
"Pamatuju si, když před lety přišel s tím, že se zamiloval do Jane. Královna z toho nebyla moc nadšená."
"Co jí vadilo?"zeptala jsem se.
"No, že byla Jane čarodějka."
"Aha. U mě jí to nevadí?"
"Těžko říct. Spíš ne. Víš co, Jasper je už starší a moudřejší. Každé své rozhodnutí si pořádně promyslí. Bla. Bla. Bla."
"Hmm." Vůbec nevím, jak jsem se ocitla ve vodě, ale podle toho jak se Davis řehtal, jsem usoudila, že mě tak strčil on. "Ty idiote!"
"Promiň." Natáhl ruku, aby mi pomohl nahoru. Vzala jsem ho za ní a stáhla ho k sobě. I když byl v dost nestabilní pozici, stálo mě hodně síly, než jsem ho zatáhla do vody.
"To máš za to,"řekla jsem mu, když se potopil.
"Ještě jednou promiň,"řekl a usmál se.
V tu chvíli mě něco bodlo ze zadu na krku. "Au." Podívala jsem se Davisovi do očí. Měl je modré, jako letní nebe. Nic pro mě neexistovalo, jenom on.
Naklonil se ke mně a políbil. Nejdřív váhavě ale pak vášnivě. Moje srdce bušilo jako o závod, aby taky ne, když jsem v ledové vodě a líbáte se chlapem, jako je on. Věděla jsem, že ho nesmím líbat, ale jaksi jsem si nevzpomínala proč.
Opřel mě o skálu. Chytil mi ruce a držel mi je nad vodou. Volnou rukou mě hladil po celém těle. Sjel rty z mých úst na můj krk. Chvilku mě tam líbal, ale přestal. Pak se zase vrátil k líbaní. Najednou mě kousl. S výkřikem - který musel vyplašit snad každé zvíře v lese,- jsem si vzpomněla, proč ho nesmím líbat.
Jasper!
On a moje city k němu.
"Pomoc,"zašeptala jsem. Nedokázala jsem mluvit, protože mi škrtil.
Nemohla jsem se ani hnout a čím víc krve si ze mě bral, tím víc jsem se ztrácela. Z lesa se vynořili dvě obří monstra s člověkem v závěsu. Byli to vlkodlaci. Ti dva ode mě Davise odtrhli. Já upadla na hladinu a ztratila vědomí.
Ve snu jsem viděla Jaspera, jak se na mě usmívá. Byl tak krásný a milí. Pro Boha, jak se mu dokážu podívat do očí, po tom co jsem provedla? Pomalu jsem se začala probouzet. Strašně mě bolela hlava. Slyšela jsem tiché hlasy a kroky.
"Marku, jak jí je?"zeptal se někdo.
"Nevím. Doufám, že dobře,"odpověděl první. Ten hlas jsem už slyšela. Jako dítě. Že by to byl strejda Marcus?
"Co uděláme s tím upírem?"
"Nejradši bych ho zabil,"přiznal ten druhý.
"Tak pojď, Marcusi,"vyzval ho. Byl to Marcus.
"Ne!"vyštěkl strejda. "Králova se s ním vypořádá sama." Něco zvedl za stolku a místa, kde mě Davis kousl. "Přines mi obvaz a čistí kapesník."
"Jasně,"řekl ten první a odešel.
"Lili, ty mě přivedeš do hrobu,"zamumlal strejda. To bych se ani nedivila.
"Můžu dál?"zeptala se královna.
"Claire, sedni si,"řekl Marcus.
"Jak jí je?"
"Nevím. Zeptej se spíš Jane."
"Kdy jí to řekneš?"
"Nevím." Otevřely se dveře a ozvali se tiché ladné kroky.
"Pane Meyere, tady máte ty věci,"řekla Jane.
"Děkuju, ale příště klepej,"řekl strejda.
"Další kdo mi to říká,"poznamenala potichu. "Nechcete si jít lehnout?"
"Ne!" Někdo mi něco přiložil na krk.
"Já bych šla, stejně se probouzí." Slyšela jsem, že se usmívá.
"Jak dlouho?"zeptali se společně královna s Marcusem.
"Chvíli. Asi od doby, kdy Aaron odešel." Hmm. Díky, Jane, chtěla jsem se ještě něco dozvědět. Otevřela jsem oči.
"Lili,"zašeptal Marcus a objal mě.
"Ahoj,"pozdravila Jane.
"Ráda tě zase vidím, s otevřenýma očima,"řekla královna.
"Já vás taky,"odpověděla jsem.
"Máš hlad?"zeptal se Marcus.
"Jo." Pomalu jsem vstal. Trochu se mi zamotala hlava. Odvedli mě do kuchyně.
U plotny stála žena se zlatými vlasy, staženými do culíku. To co vařila, vonělo nádherně. Marcus k ní potichu přišel a objal jí okolo pasu.
"Ahoj."
"Marku, jak to, že nejsi u Lili?"zeptala se. Ten hlas jsem hned poznala. Byla to ta holka, co jsem jí viděla ze strejdou v té hospodě, když jsem byla v Crystal. Otočila se a já jí uviděla. Byla krásná. Vypadala jako anděl.
"Ty musíš být Lilian, že jo?"
"Jo. A vy jste Maggie." Marcus zvedl obočí.
"Jak víš..."
"Potom,"řekla jsem. Přikývl.
"Zlato, dáš Lili něco k jídlu?"zeptal se strejda.
"Jasně. Co si dáš?"zeptala se mě.
"To je jedno." Už jsem chtěla být na cestě.
"Lili, až budeš mít čas, uvař ten lektvar proti Richelle a Vertelovi. V osm vyrážíme,"řekl Marcus.
"Vyrážíme?"zeptala jsem se. Maggie se na něj taky podívala.
"Jo vyrážíme. Jdu s vámi."
"Ne nejdeš."
"Ale jdu. Jsem tvůj strýc a už dlouho jsem dospělý. Já prostě jdu. Ať se ti to líbí nebo ne."
"Dobře, ale půjdeš se podívat k nám, ozveš se Juliusovi a navštívíš Juliuse,"řekla jsem svoje ultimáta.
"Fajn,"odpověděl. Překvapilo mě to.
"Fajn?"zeptala jsem se.
"Ano. Půjdu k vám a navštívím Juliuse,"řekl strejda.
"Fakt?"
"Jo. Juliuse jsem neviděl už pár let. Měl jsem v plánu se za ním stavit. A tys mi dala důvod,"řekla strejda a usmál se. Myslel to vážně.
"Maggie, vám to nevadí?"zeptala jsem se jí.
"Myslíš si, že mě poslouchá?" podívala se na mě. "Má vlastní hlavu."
"Hmm. Dobře, ale..."
"Ale co?"zeptal se. Byla jsem nahraná. Co bych mu mohla zakázat? Jak Maggie řekla, má svojí hlavu.
"Ale nevím."
"Skvěle. Vyrážíme v osm." Jeho nadšení z toho, že nejspíš bude bojovat, mě udivovalo.
"Maggie, ty vaříš?"zeptal se někdo od dveří. Byl to nějaký kluk, nejspíš vlkodlak.
"Ano, ale ne pro tebe, Aarone,"odpověděla Maggie.
"Ale no tak, Maggie. Přece bys nebyla tak zlá na někoho, kdo je skoro jako tvůj syn,"řekl a vrhl na ní okouzlující úsměv.
"Aarone, drž hubu,"ozvalo se z venku.
"Paule, chceš se rvát?" Aaron přešel k oknu a podíval se ven.
"Klidně. Stejně tě ..."
"Dost!"zařval Marcus.
"Sorry šéfe. Já jdu na lov."
"Pro Boha. Už se těším, až to tady předám někomu mladšímu,"zamumlal strejda.
"Veselá kopa?"zeptala jsem se.
"Občas jsou nesnesitelní,"řekl Marcus a koukal se přímo na Aarona.
"Hej, já jsem pořád tady,"řekl.
"Jé. Lilie se probudila."
"Co?"zvedla jsem obočí. Nezmátlo mě, že věděl, že jsem vzhůru, když u mě strávil asi tolik času jako Marcus. Spíš mě vyvedlo v míry to oslovení.
"Jmenuješ se Lilian ne?"zeptal se. Přikývla jsem. "Tak já ti budu říkat Lilie. Hodí se to k tobě."
"Aarone, ona má vážný vztah s Jasperem Ryanem Whitem. Ta o vlkodlaka nestojí,"řekla Jane. Aaron se zašklebil. Do háje. Proč u všech chlapů vzbuzuju takový myšlenky? Jane zvedla ramena.
"Já jsem Aaron,"představil se. Maggie přede mě postavila talíř. "A já nic?"
"Máš chodit včas na snídani. Ta je v osm. Máš smůlu,"řekla Maggie nekompromisně. Marcus na ní mohl oči nechat.
"Jane, jdeš na lov?"zeptal se jí. Vypadala zaraženě.
"No, tak dobře,"odpověděla. Podívala jsem se na ní. "Co?"
Josh!
"Lili,"řekla s povzdechem.
Máš Joshe ne? Zavrtěla hlavou a odešla ven. Aaron šel za ní. Před odchodem se královně uklonil. Alespoň někdo se umí chovat.
"No já si asi taky zajdu něco ulovit, když vám to nebude vadit,"řekla královna a odešla.
Zbyli jsme tady jenom já a strejda s Maggie. Maggie si vzala koš na prádlo, políbila strejdu a zmizela ve dveřích. Zbyl tu jen Marcus a já.
"Jak se má máma?"zeptal se po pár minutách ticha.
"No, bylo jí i líp. Před pár týdny jí zemřel manžel, bude mít dvojčata a Laura se chová jako kráva. A ještě Beth umřela. Tenhle rok pro ni byl hroznej."
"Jo to byl,"řekl smutně. "Měl jsem být s vámi."
"Co?"zeptala jsem se.
"Vím, že Elizabeth už bylo osmnáct, ale měl jsem se o ní starat i potom. Víš vůbec, že jsem za vámi často chodil na návštěvy?"
"Ani ne. Pamatuju si jen před pár lety, jak si přišel podívat se. Máma s Denisem vzali. Přijel si, zrovna když odjeli a svatební cestu. Celej ten týden si nás hlídal a komandoval. Když si odjel, Beth uspořádala večírek. Když máma viděla barák vzhůru nohama, málem nás zabila. Za trest jsme strávili prázdniny u babičky. Teda u Denisovi matky. Spíš než trest, to byl dárek."
"Já vaší prababičku nenáviděl. Neustále nás cpala těmi jejími výtvory. Kolikrát jsme měli alergické reakce. Třeba váš táta jednou ochutnal její lektvar lásky a první se osypal, pak ho to přešlo, ale holky se na něj lepili. Nebo Julius vypil uspávací lektvar a spal skoro celej měsíc." Rozesmála jsem se.
"Celej měsíc? Jak jedl a pil?"
"Kouzla. Když se probudil, vypadal hrozně."
"A co se stalo tobě?"
"Ehm. No to bych si radši nechal pro sebe."
"No tak. Prosím,"poprosila jsem ho. Nasadila jsem ten pohled, co mámu vždycky obměkčí. Strejda na něj nereagoval.
"Jsi pěkná potvora,"informoval mě.
"Hmm. Dík,"řekla jsem. "A řekneš mi to."
"Možná až budeš starší,"řekl. Vyprskla jsem smíchy.
"Pro Pána! Marcusi, mě je osmnáct. Mě můžeš říct všechno."
"Jednou ti to určitě řeknu, teď se pojď projít po vesnici."
"Dobře."
Zvedla jsem se a společně jsme vyšli ven. Jejich dvůr byl obrovský. Byla tam spousta lidí a těch velkých hnusných monster, která mezi sebou bojovala. Zrovna dva se rvali u dveří. Jeden z nich klopýtl a málem spadl. Ten druhý ho chytil.
"Sakra! Nemůžete dávat pozor?!"zařval strejda.
Jeden z těch dvou zmizel. O několik vteřin později se objevil jako člověk. Stejně jako Aaron, byl strašně mladý. Zajímalo by mě, kdo je proměňuje, že jich je tady tolik. Byl vyšší než strejda, měl zelené oči a hnědé vlasy. Do lesa se hodil skvěle, protože byl tmavý.
"Sorry,"řekl.
"Nechtěl si jít na lov?"zeptal se Marcus.
"Jo, ale Aaron mě vyhnal,"odpověděl ten kluk.
"Vyhnal?"zeptala jsem se zděšeně.
"Jo. A ty jsi?"
"To je moje neteř Lili. Lili, tohle je Paul. Jeden z vlkodlaků."
"To jsem si všimla,"poznamenala jsem.
"Proč tě vyhnal?"zeptal se zamyšleně strejda.
"Chtěl bejt s tou upírkou sám,"odpověděl Paul.
"S Jane?"
"Ano s Jane."
"Lili, vydržíš bez prohlídky ještě tak dvě hodiny?"zeptal se mě Marcus.
"Já jí tu provedu,"nabídl se Paul.
"Dobře,"řekl strejda. Přešel k Paulovi, něco mu pošeptal a zmizel v lese. Paul se na mě usmál.
"Kde začneme?"zeptala jsem se.
"První ti ukážu dům, pak zahradu a zbytek pozemku a nakonec vesnici. Jo?"
"Skvěle."
Ukázal mi celý ten dům. Byl krásný, i když trochu sešlý a rozhodně starý. Řekl mi o něm i pár informací, jako by se mi ho snažil prodat. Prý ho jeden čas vlastnil i král vampýrů a upírů. Pak ho koupil ten, co strejdu pokousal, předal Marcusovi vedení a odešel do lidského světa.
Po prohlídce domu, následovala prohlídka zahrady a vedlejších budov. V hlavní budově žil strejda s Maggie, Aaron, Paul a většina dětí, co tady bydleli se svými rodiči. Ve vedlejších budovách ostatní vlkodlaci se svými ženami, dětmi staršími patnácti let a domácí mazlíčci.
Paul se ještě zmínil o tom, že většinu dětí, radši odjede do vzdálených škol, aby nemuseli strašit na pozemku, který je plný lidí. Některé rodiny taky bydlí v okolí statku.
"Lili, jaký je to chodit s vampýrem?"zeptal se z ničeho nic.
"Skvělí,"odpověděla jsem.
"Jdeme se podívat na zbytek vesnice?"
"Jasně." Vedl mě k dvířkům u sadu. Byli zamčené.
"Nelekni se,"řekl.
"Co?"zeptala jsem se, ale už bylo pozdě. Zvedl mě do náručí a položil mě na nohy, když jsem byla za plotem.
"Příště se zeptej,"poznamenala jsem, když ten plot přeskakoval.
"Prosím tě, lili,"protočil oči.
Neřešila jsem to a šla dál. Vesnička byla na můj vkus moc malá. Největší dům vlastnil strejda. Byli tu jenom tři obchody. První se zbraněmi, druhý s knihami a potřebami do školy a poslední měl nápis ve francouzštině, takže jsem mu nerozuměla. Je to hrůza, už od dětství se učím Francouzky a umím dát dohromady jenom pozdravy. Ale Španělsky umím skvěle.
"Paule, můžu se tě na něco zeptat?"
"Už ses zeptala,"poznamenal.
"No tak na pár věcí,"štěkla jsem.
"Nebuď tak podrážděná. Na co se chceš zeptat?"usmál se. S ním bych nevydržela bydlet ani den.
"Co lovíte?"
"Zvířata. Teda většina. Naše smečka se snaží lidi chránit,"odpověděl.
"Před kým?"
"Před upíry, zlými vampýry a někteří jako Marcus i před démony,"odpověděl. Procházeli jsme okolo staré vrby u jezera uprostřed vesnice. Zrovna v tu chvíli se tam objevil démon. Nepoznala jsem ho, ale věděla jsem, že je to ten nejobyčejnější, proti kterému mám lektvar vždy u sebe.
"Hej!"zavolala jsem ho. Otočil se.
"Ty čarodějky jsou snad všude,"zamumlal si pod nos. Chtěl po mě vypálit, ale já hodila lektvar dřív. Shořel.
"Ty seš blázen!"řekl Paul.
"Proč?"zeptala jsem se ho.
"Protože ho ještě zavoláš,"řekl. "Máš štěstí, že to nebyl Marcusův informátor."
"Informátor? Vy máte v pekle špehy?"zeptala jsem se nevěřícně.
"Jo."
"Jak se vám je podařilo přesvědčit?"zeptala jsem se.
"To Marcus. Je to skvělej manipulátor,"řekl Paul.
"Na to se ho zeptám."
"Jo to se zeptej. Nás to taky zajímá, ale nikdo nemá odvahu se ptát."
"Proč?"
"Protože se s ním musíme prát, aby nám to řekl. Nikdo ho ještě neporazil. Je to vůdce. A na to, že je relativně mladej, pěkně silnej."
"Hmm. Zajímavý. Se mou se asi nebude rvát, že ne?"
"Nevím. Asi ne."
"Asi?"
"Uvidíme."
"Co je támhle to za obchod?"zeptala jsem se.
"Byli tam uniformy do škol, ale teď to je obchod s černou magií,"odpověděl.
"Co tady dělá obchod s černou magií?"zeptala jsem se zaraženě.
"Mají ho chránění,"odpověděl.
"Kouzlem?"zvedla jsem obočí.
"Jo kouzlem."
"Proč jste tomu nezabránili?"
"My zabíjíme upíry."
"Chodí tam někdo?"
"Občas."
"Vážně?"zeptala jsem se s úsměvem.
Prokoukl mě, protože řekl: "Lili, ty nikoho zabíjet nebudeš."
"Oni můžou? Víš, kolik lidí už zemřelo rukou démonů? Tisíce. V každé válce jak lidského tak Magického světa se do nich zapojili démoni. I když nebyli tak nápadní. Oni tady nemají co dělat. Ne ve vesnici, kde bydlí čaroděj z rodu Meyerů!" byla jsem na něj naštvaná. I na strejdu. Jak mohl dovolit, aby v jeho vesnici bydleli démoni a ještě si tady otevřeli obchod?
"Půjdeme domů,"řekl.
"Fajn."
Když jsme se vrátili na statek, zastavila nás nějaká dívka. Byla hezká a pěkně naštvaná. Probodla mě vražedným pohledem a pak se otočila na Paula. Vypadal, jako by si na něco vzpomněl.
"Jak to, že jsi nepřišel na naší schůzku!?"
"Prováděl jsem Lili po vesnici."
"Váženě? Neslíbils mi náhodou, že půjdeme k vodopádům!"
"Já mu to nařídil,"vložil se do toho Marcus.
"Vážně?"zeptala se.
"Jo. Přesně jak strejda řekl,"odpověděla jsem za Paula. Nechtěla jsem, aby měl problémy, jenom kvůli tomu, že mě provedl po vesnici a domě. To bych si neodpustila. Paul přikývl.
"Aha."
"Můžeme jít teď,"řekl Paul.
"Fajn."
Paul se na nás podíval s děkovným pohledem. Vzal tu dívku za ruku a odešel s ní pryč. Strejda se na mě usmál.
"Jak se ti líbila prohlídka?"
"Zajímavá. Hlavně mám jeden dotaz. No vlastně dva. První, co tady dělá obchod s černou magií a druhý, jak se ti povedlo mít z démona informátora?"
"V tomhle domě se nic neutají,"zamumlal. "To s tím obchodem ti řeknu ve vnitř a to druhý ti nepovím vůbec."
"Ne? Paul se mi zmínil, že když tě někdo porazí, že to řekneš,"řekla jsem.
"Lili, ať tě to ani nenapadne,"řekl. Věděl, co mám za lubem.
"Hej! Lidi, pojďte sem!"zavolala jsem na všechny přítomné. Okamžitě se otočili a šli k nám. Bylo vidět, že jsou zvědavý. "Tak co? Řekneš mi to?"
"Mojí odpověď znáš, Lilian,"řekl podrážděně.
"Fajn. Bude boj,"řekla jsem s úsměvem.
"Nechci tě zranit."
"Spíš já tebe,"zamumlala jsem pro sebe. "Drazí přítomní, všichni se nejspíš ptáte co ta malá holka chce. Odpověď je jednoduchá. Chci se něco dozvědět, tady o vašeho vůdce, jenže ten mi to nechce povědět a proto, jsem se rozhodla, že bude boj,"řekla jsem. Davem se ozvalo vzrušené šeptání a všichni si mě měřili zkoumavým pohledem.
"Moc se jim to nelíbí. Když mě porazíš, budou si připadat jako úplní a neschopní idioti,"řekl strejda a usmál se.
"Já mám jednu výhodu, jsem skoro jako tvoje dcera. A nemám alergii na stříbro."
"To jsou dvě. Já zase jsem starší a mám s bojem víc zkušeností. Bude to vyrovnaný, lilie,"řekl. Použil přezdívku, kterou mi vymyslel Aaron.
"A tím to bude zajímavější. Kdo nás bude soudit?"
"Já se toho ujmu,"řekla Maggie. Nesouhlasně pozorovala naše přípravy.
"Lilian Meyerová, jsi blázen,"řekl Aaron. Pomáhal mi, se připravit.
"Já vím, ale chci to vědět."
"Až budete bojovat, drž se dál od jeho zubů a drápů. A tohle si vem,"podal mi krabičku a ucukla. Otevřela jsem jí a naskytl se mi pohled na stříbrný řetízek.
"Díky." Připnula jsem si ho na krk. Podívala jsem se na strejdu. Zamyšleně si mě měřil. Někdo mu něco řekl, on přikývl a proměnil se.
"Hodně štěstí."
"Budu ho potřebovat." Nemyslela jsem, že je strejda tak velký a mohutný. Začínala jsem se bát. Vzala jsem si velkou tyč a šla doprostřed.
"Pravidla jsou jasná. Marku, ty jí nebudeš kousat. Lili, magii použiješ jen v případě nouze. Zápas končí, až se jeden vzdá, nebo mu začne téct krev. Nepočítá se odřenina. Hodně štěstí,"řekla Maggie. Pohladila svého vlkodlaka po tváři a otočila se na mě. "Dávej si pozor." Podala mi cosi, dotkla se mého ramene a odešla do bezpečí.
Podívala jsem se na tu věc. Byl to docela velký stříbrný křížek. Na rubu jsem něco ucítila. Byli to dva iniciály S. M. a M. M. pověsila sem si ho na krk a podívala se na Marcuse. Sledoval mě jako ostříž. Nejspíš se učil moje pohyby.
"Můžete začít!"zavolala Maggie.
Marcus začal obcházek okolo mě, jako vlk. Připravila jsem svojí zbraň. Zaútočil jako první, ale já měla výhodu, že jsem tak malá. Padla jsem na zem, takže mě přeskočil. Vyskočit jsem stačila rychleji než on, tak jsem toho využila a snažila se, ho dotknou křížkem od Maggie
Nejspíš se mi to povedlo, protože ucukl a zavrčel. Strejda se snažil vyhnout i té tyči i tomu stříbru, co jsem měla na krku. Bylo vidět, že má co dělat, že aby to uhlídal. A nedivte se, bojuje se svojí neteří, nejspíš se bojí, aby jí neublížil, a k tomu se musí vyhýbat stříbru. Měl spoustu práce.
Najednou jsem byla na zemi. Ani nevím jak. Ležela jsem na blátě a strejda se s vyceněnými zuby blížil. Věděla jsem, že je to k ničemu, ale přesto jsem se pokusila ho zmrazit. Všichni ohromně vydechli. Podívala jsem se. Okolo mě byl štít, jaký okolo sebe dokáže udělat Laura. Nevěděla jsem jak je to možné a dost mě to překvapilo. Na vlkodlakově tváři jsem uviděla cosi, co mi připomnělo úsměv. Zmizel.