Černá lilie - 13. Kapitola

13. kapitola

"Narodila jsem se 25. 4. 1931. Naši rodiče se věčně hádali. Jednou když se hádali, tak jsem poslouchala za dveřmi. Hádali se kvůli mně.

‚Paule, měli bysme jí to říct,‘řekla moje máma.

‚Mary, ty ses snad zbláznila. Proč bychom jí to měli říct? Proč bychom jí měli říkat, že je čarodějnice?‘zeptal se jí táta. Dost mě ta jeho poznámka zarazila a myslela jsem, že mluví o někom jiným, ale táta pak dodal ‚Jane se nikdy nesmí dozvědět, že je čarodějnice.‘"

"Počkat, ty jsi čarodějka?"zeptala jsem se jí.

"Jo. Můžu pokračovat?"

"Jasně."

"‚Ona je čarodějka,‘řekla máma. ‚Čarodějka, rozumíš?‘

‚Jaký j rozdíl mezi čarodějnicí a čarodějkou?‘

‚Jaký je rozdíl mezi čarodějkou a čarodějnicí. Děláš si legraci? Čarodějnice jsou zlé, čarodějky dobré. Když sis mě bral, věděl si, že naše dcera bude jako já,‘řekla moje máma. V naší rodině se schopnosti čarodějky dědili z matky na dceru,"vysvětlila, Jane. Protože viděla můj výraz.

"Aha.

"

"‚Stejně v tom nevidím rozdíl," řekl otec a šel rovnou ke dveřím, za kterýma jsem stála. Otevřel je a uviděl mě. Netvářil se moc nadšeně. Už jako dítě jsem uměla číst v lidech.

‚Jane, co tady děláš?‘zeptal se mě táta.

‚Jdu si pro vodu,‘řekla jsem okamžitě. Připravila jsem si to už předtím, kdyby mě náhodou načapali.

‚Co si slyšela?‘zeptala se máma.

‚Nic, jen že jsem čarodějka,‘odpověděla jsem jim.

‚Vysvětlíme ti to,‘řekla máma.

‚Já to pochopila. Táta nechce dceru čarodějku. Smířila jsem se s tím,‘řekla jsem jim.

‚To není pravda. Já jen nechci, abyste odešli a nechali mě tady s Edwardem samotného,‘bránil se táta.

‚Tak pojď s námi. Bude se ti tam líbit. Najdeš si přátelé. Začneš noví život. Budeš se svou ženou a dcerou. Copak tady chceš být sám?"zeptala se máma.                               

‚Chci, ale ne někde, kde to neznám,‘odpověděl táta. Byl to hroznej idiot,"řekla Jane. Vůbec mi nedocházelo, proč jí její otec nechtěl. Zrovna mi patlala něco na obličej.

"Co to je?"zeptala jsem se jí.

"To první byl čistič pleti a tohle je můj výtvor. Směs vody z jezera života, květ štěstí a pár dalších věcí,"řekla Jane.

"Doufám, že nebudu mít alergii,"poznamenala jsem potichu. Holky se zasmáli a Jane se zatvářila uraženě. "Co si pamatuješ dál?"

"Máma mě odvedla do pokoje a zabalila mi. Odešli jsme do města v Magickém světě. Já nastoupila na velkou akademii pro vampýry a čarodějky.

Další co si je, že jsem šla po chodbě. Všimla jsem si jednoho naprosto úžasného kluka. Šel po chodbě s partou kamarádu a se svojí holkou. Byl naprosto úžasnej. Měl černý vlasy i oči a byl krásnej. Ne, že by jeho kamarádi nebyli k zahození, ale on byl nejúžasnější..."

"Prosím tě, přestaň básnit o mém bratrovi. Já vím, že je skvělý, ale nemusím to slyšet každý den,"řekla Annabelle s úsměvem.

"To promiň. Měli jsme spolu lektvary a on seděl vedle mě. Ke svýmu vzhledu, byl i chytrý, což u kluků byla vzácnosti. Byl o... o kolik byl starší?"

"Tobě bylo patnáct, že jo,"zeptala se Annabelle. Jane přikývla. "Jasperovi bylo, něco okolo sedmnácti. Byl ještě mladý."

"Tím chceš říct, že je starý?"zeptala jsem se jí.       

"Ne. Chci říct, že byl hodně mladý. V tý době chodil s Evou Brownovou. Její máma byla dvorní dámou, než se jí narodila Hannah."

"Můžu pokračovat?"zeptala se Jane.

"Jo."

"Bezva. Na lektvarech jsme zrovna vařili lektvar lásky. Spíš já jsem ho vařila, on se staral o teplotu. Když skončila hodina, Jasperem jsme si povídali. Byl to nejhezčí vampýr na škole. No a pořád je. Pak se odstěhovali do Crystal, já myslela, že ho už nikdy neuvidím a pak jsem ho objevila na východním pobřeží, na univerzitě. Vypadal skoro stejně. Byl stejně vznětlivej, milej a hodnej.

Chvíli jsme spolu chodili, poté jsem otěhotněla. Když jsme se s Edwardem vraceli domů, srazilo nás auto. Oba jsme se stali upíry. To je asi všechno,"dokončila svůj příběh. Byl smutný. Pro oba účastníky. Hlavně pro Jaspera.

"No konec byl smutný, ale jinak docela dobrý,"řekla Annabelle.                                

"Když si byla hlavním svědkem, jejich života. Tobě to přijde normální,"řekla Rebecca.

"Ale co Lili, mluvím o svém životě, s jejím miláčkem. Nevadí ti to doufám. Že ne?"zeptala se.

"Ne. Ráda se dozvím něco, co o Jasperovi nevím,"řekla jsem.

"Super,"řekla. "Teď ty Annabelle. Řekni nám něco."

"Co byste chtěli slyšet?"zeptala se.

"Nevím. Cokoli."

"Když jsem poprvé obula taneční botičky, bylo mi padesát. Ve škole jsme měli velké představení, na které se přišli podívat snad všichni ve městě, co jejich děti chodili do naší školy. Bylo to poprvé, co jsem tancovala před lidmi a s Ivanem. Pokazila jsem to a všichni na mě byli naštvaní. Se slzami v očích jsem utekla na záchody, kde mě potom našel Blake. V té době se s Jasperem neměli moc rádi. Přemluvil mě, ať se vztyčenou hlavou jdu na menší večírek. Na druhém představení, jsem byla hvězda. Poprvé, kdy mi byli všichni vděční."

"Máš i něco jinýho?"zeptala se Jane.

"Když bych měla převyprávět celý svůj život, byli bysme tady dlouho,"řekla Annabelle.         

"Tak ještě jednu nebo dvě věci. Prosím, teto,"řekla Nina. Seděla vedle ní a usmála se na ní. Bylo jasný, že jí Annabelle neodolá.

"Dobře. Moje první rande. Byl to děs. Kluk, se kterým jsem šla, byl Brian Collins, Blakeův vzdálenej  bratranec..."

"Brian Collins? Ten idiot?"zeptala se Rebecca nevěřícně.

"Bejval sladkej. Až po tom co jsem se s ním rozešla, se začal chovat jako idiot. Zpátky k tomu rande. Vzal mě do tý Italský restaurace, vedle obchodu Antonia Diaze. Už po deseti minutách, mě to s ním přestalo bavit. Hlavně proto že nezavřel pusu. Neustále mlel o tom jeho jedu pro koně, jaký má složení, k čemu je a podobně."

"Jed pro koně?"zeptala jsem se.

"Mělo to být něco na posílení jejich výdrže, ale koně začali umírat. Málem jsme byli bez vzácných královniných koní. Byl by to konec velkého a slavného rodu koní. Což by byla hrůza. Máma jakmile uviděla všechny ty koně mrtvé, poručila, ať už to nedostávají.  No to je jedno.

Nepustil mě ke slovu, tak dlouho dokud jsem se nezvedla a nechtěla jsem jít pryč. Zeptal se mě, co dělám, já mu odpověděla, že jdu pryč a on se naštval. Kdybych tam tenkrát neměla Weasleyho, tak by mě asi zabil. Když mě Weasley odváděl, srazila jsem se s číšníkem a moje milovaný šaty jsem mohla vyhodit. Bylo to moje nejhorší rande ze všech. Už ho nikdy nechci zažít,"oklepala se Annabelle. Zasmáli jsme se.                                                        

"To mi připomíná včerejší večeři s Johnem,"řekla Rebecca. "Seděli jsme v jedné francouzské restauraci v centru. Sedíme a povídáme si, když někdo zapne televizi a jako na potvoru dávají fotbal. Místo toho aby se koukal na ně, sledoval televizi. V tu chvíli jsem chtěla ovládat oheň nebo vodu, abych jí zničila. Bohužel, ovládám život."

"Hele. Co já bych kolikrát dala za ovládání života, klidně i duši,"řekla Annabelle se smutkem v očích.

"Zase myslíš na Lexii?"zeptala se Becca

"Lexie umřela před mýma očima, když jí byl rok a půl. Ty si myslíš, že na ní zapomenu?" zeptala se Annabelle. Zvědavě jsem se podívala na Jane. Bylo jasný, že ví, o kom mluví.

"Jo ale už je to... kolik to je vlastně let?"zeptala se Rebecca.

"Je mi sto devadesát dva let a Lexie umřela, když mi bylo sedmdesát. Ten kdo jí zabil, ovládal oheň. Já to mohla zastavit, ale neudělala jsem to..."

"Nevěděla si jak. Bylo to rok po tom, co si od svého bratra převzala moc. Jediný kdo je za to zodpovědný, je ta chůva co vás hlídala. Ona to měla zastavit a né se slunit a úplně vás ignorovat. Když by Jasper nepřišel, bylo by to pro Lexii, ještě horší." Rebečina slova byla pro Annabelle muka.

"Tak dost. Nevím, kdo byla ta Lexie, ale nemohli byste se bavit o něčem jiném? Annabelle se kvůli tomu trápí,"vložila jsem se do toho.

"Jo bavme se o něčem jiným. O něčem zábavným nebo o něčem nudným, ale ne o malé Lexie. Kdyby tady byla, řekla by něco, co by se vám nelíbilo. Doufám,"řekla Jane.

"To nejspíš jo. Lili, teď ty,"řekla Annabelle.

"Já?"zeptala jsem se zmateně.

"Jo ty,"přikývla Jane.

"Dáte mi chvilku času?"

"Ne."

"Řekni cokoli."

"Třeba něco, co o bráškovi nevím,"usmála se Annabelle.

"Když jsme byli s Jasperem poprvé v Crystal, dotkla jsem se naší původní knihy kouzel. Před očima se mi začali ukazovat vzpomínky. Jedna mi nejde do hlavy. Moje máma, když ještě byla anděl, se objevila u jednoho domu a odložila tam nějaký miminko. Nevím, čí dítě to bylo, ale vím, že to byl kluk,"řekla jsem jednu, která mě napadla.                                  

"Co? Tvoje máma odkládala dítě?"zeptala se nevěřícně Annabelle.

"Proč? Vždyť je jedna z milujících matek, která se klidně vzdá svojí práce, aby se postarala o svoje děti. Proč by pro všechno na světě, odkládala dítě?"zeptala se stejným tónem Jane.

"Já nevím,"řekla jsem.

"Možná protože není tvého otce. Nebo se jeho skutečná matka bála, že zjistí, co udělala,"řekla pomalu Becca.

"A čí by teda byl?"zeptala jsem se.

"To já nevím,"řekla Becca.

"Nemůžeš jí zapátrat v mysli?"zeptala se Jane.

"Zapátrat v mysli?"zvedla jsem obočí.

"Jo. Jedna ze schopností vampýrů, co ovládají život,"vysvětlila Jane.

"Mohla bych. Pokud bude, Lili souhlasit,"řekla Rebecca.

"Nestane se jí nic, že ne?"

"Bude zmatená, možná trochu dezorientovaná a bude jí zle,"řekla Rebecca.

"Víš co, necháme to, až nebude těhotná,"řekla jsem. I když jsem byla zvědavá, čí to bylo miminko, nechtěla jsem nic riskovat. "Jaký další schopnosti máš?"

"Kromě ovládání, uzdravovaní a pátrání umí ještě rozeznat nemoci, jestli budeš mít dceru nebo syna a ovládám faunu. To je asi všechno,"řekla Becca. "No a i pár zlých věcí, jako zabíjet a přivolat nemoci a podobně. Prostě temnota."

"No super. To abych tě nenaštvala,"poznamenala jsem.

"To ne,"usmála se Rebecca temně.

"No tak nestraš jí,"řekla Jane.

"Jo, nestraš mě,"řekla jsem podrážděně.

"Kdo další bude vyprávět?"zeptala se Annabelle, aby změnila téma.

"Nino? Co kdybys teď mluvila ty?"zeptala jsem se jí. Za celou dobu co jsme tady, skoro nepromluvila.

"Musím?"zeptala se.

"Všechny jsme něco řekli, tak ty taky,"řekla Becca. Nina měla trochu otupělý výraz.   

"Rebecco Greenová, co to pro všechny svatý vyvádíš?"zeptala se jí Jane. Podle toho, co mi Jasper vyprávěl o jeho domově, tak v Magickém světe berou Boha, duchy a svaté dost vážně.  Proto si nejspíš vysloužila od Annabelle ten přísnej pohled. Jane jen obrátila oči v sloup.

"Nechcete náhodou vědět, co se jí v domově stalo?"zeptala se, ale nespouštěla Ninu z očí.

"Jo, ale až nám to řekne sama,"řekla jsem.

"To se nestane. Bojí se,"řekla Becca.

"Jak to víš?"zeptala jsem se.

"Další možnost života. Copak jsem před chvilkou neříkala, že můžu pátrat v mysli?"

"Jo to si říkala. Tak proč se jí nepodíváš do vzpomínek? Nemusíš jí ovlivňovat."

"Vidět vzpomínky umí jenom málo lidí. Neměla jsem se to od koho naučit,"řekla Becca. "Nino, řekni nám všechno, co se ti tenhle týden stalo v domově."

"Když jsme měli zpěv, slečna Woodsová si mě zavolala a zase mě začala strašit, že se na mě vykašlete a že mě nebudete chtít a podobně. Začala jsem se jí vzpírat. Ale ona to opakovala pořád do kola a do kola. Rozzuřila jsem se a zapálila jsem jí kancelář." Čím díl mluvila, tím víc se mi zdálo, že se rozbrečí.

"Nech jí,"řekla jsem Rebecce. Ta ale nepřestala. "Nech jí!"

"Becco, Lili má pravdu, nech Ninu být. Ubližuješ jí,"řekla Annabelle. Nina mluvila víc a víc. Rebecca ale neskončila.

"Rebecco!"zaječela jsem na ní. Pokusila jsem se jí od Niny odstrčit, ale nešlo to. Byla moc těžká. "Do háje, tak mi pomožte!"

Povedlo se nám Rebeccu odstrčit. Jane jí odtáhla do kuchyně, kde s ní zůstala. Já s Annabelle jsme se snažili utišit Ninu. Ta plakala.

"Možná bysme jí měli odvést k Jasperovi,"řekla jsem. "Tem jí uklidní."

"Ne. To je dobrý,"řekla Nina.

"Nechceš jít spát?"zeptala jsem se jí. Přikývla.

"Jane kde má Nina spát?"zavolala Annabelle do kuchyně.

"V mým pokoji. První dveře vedle schodů,"odpověděla Jane. Odvedla jsem Ninu do pokoje.

"Co se princezně Rebecce stalo?"zeptala se mě, když jsem jí přikrývala.

"Nevím. Nemám tady zůstat?"zeptala jsem se jí. Zavrtěla hlavou. Přiznám se, že bych v tom pokoji moc dlouho nevydržela, protože všude byla růžová a červená.           

Nato jak malý ten pokoj byl, tu měla spoustu věcí. Knihy, dvě velký skříně na oblečení, televizi, pohovku, spoustu polštářků, pár kytek, obrazy a poličku s přísadami do lektvarů. Moc mě to překvapit nemělo, ale přesto překvapilo. Měla tu věci, ke kterým jsem se ještě nedostala. Třeba stříbro, rozmletý topas (topasy jsou skoro stejně účinný jako různý přísady do lektvarů lásky). A další věc co mě překvapila, byla krev jednorožce.

Tomu se moc často nedostanete. Je to vzácnost. Používá se hlavně proti vlkodlakům a upírům. Je to krev z nejčistějšího zvířete. Jak jsem se tak koukala okolo sebe, zjistila jsem, že tu má hodně věcí proti vlkodlakům. Stříbro, krev jednorožce, zapalovač, upíří jed. Co by se stalo, kdyby si potkala s Marcusem?

Vrátila jsem se do obýváku. Rebecca seděla zabalená do deky a stočená do klubíčka. Viděla jsem, že je smutná, hodně smutná. Sedla jsem si vedle Jane. Podívala jsem se Rebecce do očí.

"Co to bylo?"zeptala jsem se jí.

"Vedlejší účinek života,"řekla Annabelle. "Stejně jako vampýři co ovládají oheň i život má vedlejší účinek."

"Že nechala trpět malou holčičku?"

"Ne. Že se přestala ovládat a nezvládla se od ní odtrhnout,"opravila mě Jane.

"Nemám moc pevnou vůli, když jsem to takhle zvorala,"řekla Rebecca.

"Ale prosím tě. Jednou si nezvládla svojí moc. Stane se ti to ještě párkrát. To mi věř,"řekla Annabelle.

"Asi jo."

"Jaký vedlejší účinky mají ostatní živly?"zeptala jsem se.

"Všimla sis někdy, jak se dokáže Jasper z ničeho nic naštvat?"zeptala se Annabelle. Přikývla jsem. "Výbušnost a vztek u ohně, voda strašnej klid. Třeba jednou jsem viděla, jak hoří dům a vampýr co ovládal vodu, seděl a popíjel kafe. U země je to taky výbušnost a krutost. Vzduch to ani nevím."

"U vzduchu je to hodně těžký určit,"řekla Jane. "Protože se pořád chovají stejně."

"Blake,"řekla z ničeho nic Annabelle.

"Blake? Proč sem teď pleteš Blakea?"zeptala se Jane.

"Blake ovládá život. Mohla by ses od něj učit, Rebecco,"vysvětlila Annabelle.   

"A nechal by mě?"zeptala se Becca.

"Určitě. Je strašně hodnej,"řekla Annabelle.                                                     

"Nerozplyň se,"zamumlala Jane.

"Nezblázni se." Začala debata. Jane s Annabelle se dohadovali o tom, jak je Blake skvělý. Jaký má dobrý stránky a jaký špatný. Byla sranda je poslouchat. Ve dvanáct nás vyrušila Anastázie, když přišla z práce.

"Nechtěli byste jít spát? Vím, že je pátek, ale na zítra připravuju večírek a chci od vás dvou pomoct,"řekla, než jsme šli spát.   Jane mi ustlala u sebe v pokoji na pohovce. Nebylo, to Bůh ví jak příjemný, ale alespoň že nespím na zemi.

Ráno jsem se probudila vedle Niny. Ještě spala, tak jsem se co nejtišeji zvedla a odešla do kuchyně. Překvapilo mě, když jsem u stolu uviděla sedět Johna. Měl být na horách nebo u jezera nebo někde v přírodě. A když tady byl on, znamenalo to, že tu je i Edward a Carlos. To je teda radost.

"Ahoj. Co tady děláš?"zeptala jsem se ho.

"Vrátili jsme se dřív, když nám Jane zavolala a pověděla nám, co se včera stalo. Jak je na tom Nina?"

"Spí,"odpověděla jsem. Z ničeho nic se mi udělalo špatně, tak jsem utekla na záchod a vyzvracela se.

"Pro Boha, je ti dobře?"zeptala se Becca.

"Jo. Je mi jen trochu špatně,"odpověděla jsem.

"Zajeď pro Carlose a řekni, ať sebou hodí,"zavolala Rebecca na někoho, kdo šel okolo. "A ty si pojď lehnout."

"Jo jasně,"řekla jsem. Lehla jsem si na sedačku. Po chvíli jsem usnula. No ne že bych se snažila usnout, ale spíš jsem omdlela.

"Lili, vzbuď se,"řekla někdo. Nejspíš Rebecca. Okolo mě stáli snad všichni Johnsnovi. Becca si mě zamyšleně prohlížela. Anastázie úzkostlivě. John jednou rukou objímal Rebeccu a druhou si obíral hlavu. Jane s Edwardem vyjeveně zírali na Rebaccu.

Někdo mi stisk ruku. Byl to Jasper. Klečel u pohovku a koukal se na mě. Buď přemýšlel nebo se zlobil, těžko říct, protože se mračil. Když se mračí, znamená to, že je naštvaný nebo zamýšlený. Tohle vypadalo spíš na zamyšlení. Ani jsem neslyšela, že ostatní odešli. Zůstali tady jenom dvojčata a já s Jasperem.

"Jane, prosím,"řekl a prosebně se na ní podíval.

"Pojď, Edwarde,"řekla a popadla ho za ruku. Ani s ním nehnula.Jasperův obličej se začal měnit. Zrudli mu oči. Pomalu se zvedl a řekl: "Běž sám ne ti pomůžu." Měla jsem strach, že se poperou.

"Já se tě nebojím, White,"řekl Edward.

"Edwarde, doporučuju ti abys šel sám. Jsem víc jak o padesát let starší než ty a prošel jsem výcvikem pro strážce. Prosím tě, zmiz."

"Já jsem zase upír. O dost silnější než vampýr,"odpověděl Edward.

"Dost!"vyštěkla jsem na ně.

Zvedla jsem se, ale zamotala se mi hlava, tak jsem zase odpadla.  Jasper si klekl vedle mě. Edward toho využil a skočil po Jasperovi. Ten se otočil a zastavil Edwarda přímo před sebou. Edward vykulil oči.

"Říkal jsem ti ať jdeš,"zamumlal Jasper. Odstoupil od Edwarda a mě se naskytl pohled na Edwardovo tělo. S břicha mu trčel kolík.

"Jaspere, odveď Lili. Já se o zbytek postarám,"řekla Jane. Jasper přikývl. Pomohl mi vstát a celou cestu mě podpíral. Nebyla jsem schopná slova, takže když se nás ostatní ptali co se stalo, Jasper ukázal na obývák.

Byli jsme v půlce cesty domů, když nám do cesty vstoupila žena. Aby jí nezabil, prudce zatočil a já se bouchla do hlavy.

"Au!"zasténala jsem.

"V pořádku?"zeptal se.

"Jo. Jenom jsem se bouchla do hlavy,"odpověděla jsem.

Žena si Jaspera prohlížela, jako by ho chtěla. A v tom jsem jí poznala. Byla to Richelle. Vedle ní se objevili ještě dva démoni.

"Do háje,"řekl Jasper. Podívala jsem se na něj.

Najednou jsem nemohla dýchat. Položila jsem si ruku na krk a lapala po dechu. Ti démoni Jaspera popadli. On se jim bránil. Jeden z nich mu vrazil kolík do břicha. Vydala jsem cosi, co mělo být Jaspere. Pomálu jsem se začala topit v temnotě. Čím díl mě škrtila, tím víc jsem omdlévala. Až jsem na dobro ztratila vědomí.

Nevím jak jsem se ocitla doma. Ležela jsem na pohovce v obýváku. Vedle mě seděla máma s Laurou a Jamesem a dívali se na mě.

"Já jí zabiju,"řekla jsem okamžitě.                                                          

"Lili, počkej! Co se stalo?"chtěla vědět máma.

"Zaprvé: ráno mi bylo zle a omdlela jsem. Zadruhé: Jasper asi zabil Edwarda. Zatřetí: Richelle unesla Jaspera. Snad jsem nic nevynechala!"řekla jsem. Těžko říct jestli jsem se víc bála nebo jsem byla naštvaná. Nejspíš obojí. Začala jsem si brát přípravy do lektvarů.

"Jak ho mohli unést?"zeptala se Laura.

"Vrazili mu kolík do břicha. Mami, zavolej Jane a řekni jí, jestli by nebyla tak laskavá a nedoprovodila mě do toho lesa. Řekni jí, jestli by sebou nemohla vzít i Johna, když bude chtít,"poprosila jsem mámu.

"Jo dej mi její číslo,"řekla máma. Bylo vidět, že si myslí, že nemá cenu mě přemlouvat, abych nechodila. Nadiktovala jsem jí číslo. Pak jsem zase začala poletovat po pokoji.

Přede mnou se objevila postava v černém plášti. Byla vysoká asi jako já a byla to žena. Leknutím jsem upustila tašku. Ta žena jí chytla. Pohybovala se tak rychle a ladně jako kočka. Takovou eleganci jsem občas vídávala v Jasperových pohybech. Královna Claire.

"Dobrý den, Vaše Veličenstvo. Co tady děláte?"zeptala jsem se jí a vzala si od ní tašku.

"Hledám tě,"řekla. Sundala si kapuci. Když jsem uviděla ty její černé oči, chtělo se mi brečet. "Lili, můžeš mi říct, kde je můj syn?"

"To bych taky ráda věděla,"řekla jsem.

"Já věděla kde byl Jasperův otec, i když jsme nebyli spolu,"poznamenala královna.

"Jo ale jeho otce neunesli."

"Co prosím?"zeptala se zděšeně.

"Unesla ho démonka jménem Richelle."

"Vy jste královna Claire? Jasperova matka?"zeptala se máma.

"Ano. Vy jistě budete Gabriel Meyerová že."

"Moorová. Ráda vás poznávám."

"Já vás taky. Vaše dcera je vítečná čarodějka. A krásně voní. Julius ani váš manžel tak krásně nevonili. Marcuse jsem bohužel ještě nepoznala..."

"Hele! Popovídat si můžete kdykoli jindy. Královno, zavolejte si svoje strážce, ať vás hlídají po dobu co budete tady. Mami, zavola..."

"Počkat! Já jdu s tebou,"přerušila mě Královna.

"Ne. Nejdete."                                                                                        

"Ale jdu. Jak by ses zachovala ty, kdyby ti někdo unesl syna? Navíc jsem starší než ty, takže rozkazuju já,"řekla královna. Chvíli jsem si jí prohlížela a přemýšlela, jestli je to dobrý nápad.

"Dobře, ale když mě Jasper sprdne, že jsem vás vzala sebou, řeknu, že jste mi to přikázala,"oznámila jsem jí.

"Klidně,"řekla. Zamumlala cosi Francouzky. Objevili se její strážci. Oba mě a královnu Megan doprovázeli do knihovny. Ten starší byl Weasley a ten druhý Davis.

"Pánově seznamte se z Lilian, Laurou a Gabriel Meyerovými."

"Dobrý den, dámy,"pozdravil Davis.

"Mlč!"štěkla královna. "Paní Meyerová, zavolejte té dívce." Máma odešla dolů a královna pokračovala v rozkazování. "Pánové, máte zkušenosti se záchrannými akcemi?" Královna se jich na něco ptala, tak jsem šla opisovat kouzlo.

"Co to děláš?"zeptal se mě Davis.

"Přepisuju kouzlo,"odpověděla jsem.

"A na co?!"zeptal se.

"Tak si to přečti,"řekla jsem podrážděně. Znám ho teprve pár minut a už mi leze na nervi.

Máma se vrátila a řekla, že Jane přijede za pár minut. Když to máma dořekla, Jane se objevila ve dveřích s batohem na zádech. John se objevil minutku po ní. Taky měl batoh o dost větší, než měla Jane.

"Co se děje?"zeptal se.

"Učila vás máma klepat?"zeptala se máma.

"Jo,"odpověděla Jane.

"A zdravit?"

"Jo to taky. A vás učila máma odpovídat?"

"Mlč!"okřikla jsem jí. Jane se na mě podrážděně podívala. "Jaspera unesli."

"Co?"zeptala se Jane s Davisem najednou.

"Ptát se můžete později. Lili, máš všechno, co na lektvar potřebuješ?"zeptala se mě královna. Přikývla jsem. "Vy dva máte lektvary, tak běžte a vy tři mi dejte ruku."

Podali jsme jí ruku. V jednu chvíli jsme byli doma, v druhou v lese u té vesnice nebo spíš města, kde jsme bydleli a kde jsme se ocitli, když jsme poprvé po dlouhé době ocitli v Magickém světě.                                                                                   

Šli jsme lesem až k bráně města. Ve městě bylo živo. Všude byla výzdoba, většina obchodů byla zavřená, čarodějky a čarodějové byli buď ve zlaté, bílé nebo černé. Vampýři byli v bílých, nefritově zelených, hnědých, tmavě modrých a černých barvách. Byl tu nějaký svátek.

"Pro pána! Co se to děje?"zeptala jsem se.

"Třetí ze tří státních svátků v tomhle týdnu. Děti mají prázdniny."

"Co se slaví?"zeptala jsem se.

"Zabití nejstaršího démona nebo spíš svržení do vyhnanství, odkaď se dostane, jen když vymře přímá linie všech pěti vampýrských královských rodů. Přesněji linie možných králů nebo královen. Což je moje linie, Blakeova u Collinsů, Rebečina a Masonavo u Greenů a dvě linie u Brownů a Hillů ale ty stejně neznáš."

"Copak jich je víc?"

"Ani nevím kolik. Můj Bůh ví, kolikrát pradědeček William se chtěl nejmocnějšímu démonovi své doby jménem Balgair pomstít zato, že mu unesl jeho nejmladší dceru mojí několikrát prababičku Corinne. Spojil se s ostatními královskými rody. No spíš s těmi, kteří měli odvahu se jemu a jeho synovi Benjaminovi postavit. Bylo jich přesně pět. Každý zastupoval jeden živel. Umíš si představit kdo kterej, že jo?"zeptala se. Přikývla jsem. "Spojili se a vyvolali pomyslný kruh. Jedna čarodějka z vaší rodiny-jmenovala se Lyra-si stoupila do středu a nasála do sebe moc všech živlů. Společně s vampýry zahnala Balgaira do pekla. Jeho syn ho tak trochu zachránil, protože pronesl kouzlo, které Balgairovi dalo možnost se vrátit, pokud vymřou všechny ty linie nebo se obrátí na stranu zla. Od té doby se Benjamin snaží, přetáhnou vampýry na svojí stranu nebo je zabít. Upřímně je pro dobro lepší když ten, koho si vybral, umře, než aby se stal zlým krvežíznivcem. Já bych si vybrala smrt."

"No. Zajímavé."

"Královno, na něco jste zapomněla,"řekl Davis.

"Jo. William se snažil Benjaminovi zabránit v jeho kouzle, tak se dotkl temnoty, nebylo mu to nic platné, protože Benjamin byl silnější. Tak se William rozhodl, že propadne temnotě. Celé jeho linii se změnila barva očí ze světle hnědé ne černou. Když někdo z naší linie nemá černé oči, znamená to, že je víc jako jeho matka po případě otec. A nebo se to děje když máte dvojčata či trojčata."

"Vy byste měla učit na škole dějiny,"poznamenala jsem.

"Tady, že jsem je za svého mladí učila a taky magii. Když se mi narodil Jasper, s učením jsem přestala a začala jsem se věnovat synovi. Po šedesáti čtyřech letech se mi narodil Annabelle. O pár let později se měl jejich otec vrátit z války, ale nevrátil se. V té době jsem nastupovala na trůn."                                                                          

"Je mi líto co se mu stalo."

"Už jsou to roky. Jasper je naprosto stejný jako jeho otec, teda až na tu jeho výbušnost, kterou způsobuje oheň a na černé oči. A samozřejmě druh. Ryan byl upír, kdežto Jasper je vampýr."
"Ještě na jednu odlišnost jste zapomněla, madam. Ryan byl knihomol, kdykoli měl volno a nebyl s Vámi, byl zavřený v knihovně a četl. Za rok měl přečtenou většinu knih. Ne že by princ nečetl, ale rozhodně ne tak jako jeho otec."

"Jasper je spíš na hudbu a sporty,"řekla jsem.

"Jo to je. Hlavně kvůli Ryanovi. Když nebyl s knihami nebo se mnou, něco hrál nebo cvičil.  A na vysoké vydržel jeden semestr, než ho to přestalo bavit."  

"To Jasper jich má ani nevím kolik."

"No to je jedno. Musíme jít do knihkupectví, koupit mapy."

Došli jsme do knihkupectví, a královna řekla, co chce. Prodavač si ze začátku nevšiml, s kým mluví. Zareagoval až na příkré pohledy královniných strážců.

"Pro pána. Vaše Veličenstvo, já jsem si vás nevšiml. Omluvte prosím mou nezdvořilost. Dneska nemáme žádnou tržbu,"vysvětloval prodavač.

"To je v pořádku. Ty knihy." došel pro knížky. Zaplatila a odešli jsme. "Lili, kup si hůlku."

"Co?"

"Jsi jediná, kdo umí čarovat." Jane si odkašlala. "Co je?"

"Já jsem taky čarodějka."

"Máš hůlku?"

"Ano." Ukázala nám světlou klacík s ornamenty na rukojeti.

"Hmm. Kouzelná vrba a dračí šupiny. Dobrá volba."

"Děkuju."

"Lili, pojď za mnou,"řekla mi královna. Vzala mě za ruku a táhla mě k obchodu v poslední ulici.

14. Kapitola                                 Rozcestník                                 12. Kapitola