Černá lilie - 8. Kapitola

8. Kapitola

Probudila jsem se až doma. Ležela jsem na pohovce s mokrým ručníkem na čele a s polštářem pod hlavou. Otevřela jsem oči a uviděla Jaspera, jak úzkostně hledí na mou tvář.

"Jak ti je?"zeptal se.

"Dobře,"řekla jsem po pravdě. Podívala jsem se na něco, co držel. Vypadalo to jako voda, ale páchlo to jako lektvar. Napila jsem se, protože jsem měla žízeň. Hned jak jsem ochutnala, poznala jsem posilovací lektvar.

"To vařila máma?"zeptala jsem se.

"Ne já,"řekl.

"Vážně? Díky,"řekla jsem a políbila ho na tvář. Bylo to zbrklá a jeho to zaskočilo. Ale co? Jak jinak člověku, který mě střeží jako oko v hlavě poděkovat?

"Nemáš za co,"řekl zaraženě. "To by udělal každý. Nechceš tu večeři odvolat?"

"Ne,"řekla jsem bez váhání. "Přijedeš pro mě v ..."zarazila jsem se. Jsem drzá jako opice.

"V osm,"dořekl to za mě s úsměvem.

"Jo. Super. Do háje."

"Nemáš čas?"

"Já mám času.

Rebecca chtěla, abych jí udělala posilovací lektvar. Nevíš, jestli nějaký je?"zeptala jsem se ho.

"Je jich spousta. Spíš mi řekni, na co ho chce."

"Je těhotná,"řekla jsem.

"Vážně? Posilovací lektvar pro těhotná je. Nemáte ho náhodou v knize?"zeptal se. Zvedla jsem ramena. "No já už budu muset."

"Do práce?"

"Jo. Ahoj večer,"řekl a usmál se.

"Ahoj." A byla jsem sama. No vlastně se mnou byla Lois, ale ta si vlezla na křeslo a spala. Ta kočka pořád spí. Zapnula jsem si televizi. Lois se na mě podívala pohledem, který jasně říkal "vypni to, já chci spát." Nevypnula jsem to. Lois uraženě odkráčela pryč.                  

"Abys nepraskla,"řekla jsem jí, než zmizela na schodech. Občas jsem chtěla být obyčejná osmnáctiletá holky, která umře stářím a ne čarodějka, kterou každý týden ohrožují démoni a podobný potvory. I když miluju magii, kouzla, lektvary a ostatní věci, občas mě to napadne. Ještě chvíli jsem si lehla. Když asi o dvě hodiny později přišla máma a Laura, byla jsem čilá, jako kdybych spala dna dny v kuse.

"Jak ti je?"zeptala se máma.

"Proč se mě na to všichni ptají? Je mi dobře. Jo a mimochodem, večer jdu na rande,"řekla jsem jí.

"Vážně?"zvedla obočí. "A říct mi to si jaksi zapomněla co?"          

"Prosím,"podívala jsem se na ní pohledem, kterému neodolala. Přikývla. "Díky, mami."Objala jsem jí. Už ani nevím, kdy jsem to udělala naposledy. To, že mámu dokážu přesvědčit pohledem, mi sestry záviděly.

"Fajn. Můžeš mě pustit. Co si vezmeš na sebe?"zeptala se.

"Lauřiny šaty,"odpověděla jsem.

"Mám je přinést?"zeptala se moje sestřička. Máma přikývla. Laura odešla.      

"Přijdeš domů?"zeptala se máma. Zarazilo mě to.

"Proč bych neměla?"zeptala jsem se.

"No nevíš, kam tě vezme. Nebo jste se domluvily?"

"Ne. A co ty? Máš někoho?" Podívala se na mě, jako na blázna.

"Nezbláznila ses?"

"No dovol, mami. Chybí ti Denis?"

"Jo. I váš otec,"řekla smutně.

"Mě taky,"odpověděla jsem smutně. Když jsem byla malá, toužila jsem po rodině, jakou měli všechny holky, ale když si máma vzala Denise, měla jsem otce, i když jenom nevlastního.

"Já si jdu lehnout,"řekla máma.

"Dobře,"řekla jsem. Přála jsem si, ať je alespoň šest, ať se můžu jít připravit.

"Kde je máma?"zeptala se Laura, když se vrátila.

"Šla si lehnout,"odpověděla jsem zamyšleně.

"Škoda. Ještě jsem jí neřekla, že jdu ven s Benem,"oznámila.

"A kdy jí to řekneš?"zeptala jsem se Laury. Štvalo mě, že vždycky mámě všechno říkala na poslední chvíli.

"Až se probudí. Ty letos končíš, že jo?"

"To bys měla vědět,"poznamenala jsem. Laura se na mě zašklebila.

"No a já budu chodit ještě dva roky,"řekla Laura podrážděně.

"Já půjdu na magickou univerzitu. Spolu s Rebeccou a Johnem,"řekla jsem. "Musím s mámou a Beccou, probrat na kterou. Bude to těžký výběr."

Laura obrátila oči v sloup a zeptala se "Máš šaty na maturiťák?"

"Jo a ty?"

"Ne. Ale líbí se mi jedny modrý. Jsou ke kol..."

"Dost. Pro mám pocit, že na ně nemáš?"zeptala jsem se jí.

"Dobrej odhad. Nemám."

"Intuice. Chceš půjčit?"zeptala jsem se jí.

"Chytrá holka,"usmála se.

"Pojď se mnou." Odvedla jsem jí k sobě.

Šla jsem ke skříni a vytáhla zlatou truhličku s diamanty, kterou mi dal strejda Marcus, než ho pokousal vlkodlak. Když jsem byla mála, nahradil nám tátu, pak ho pokousali a já ho už neviděla. Chybí mi. A stejně tak Julius.

Otevřela jsem tu krásnou truhličku. Měla jsem v ní všechno. Šperky, peníze, deníček, pár kouzel, první hůlku, ozdoby do vlasů, pár mrňavých knížek, spoustu dopisů od strýčků, fotky a obrázky celé rodiny. Fotky s mámou, tátu a Laurou jako mimino. Žádné fotky z mého a Bethina dětství, nebyli s mámou.

Musela nás opustit, protože čarodějky a čarodějové, nesmí mít poměr s andělem jak temnot, tak světla. Když by nás neopustila, šly bychom do jiné rodiny a s anděla se stane člověk, jako z mámy. Když porodila Beth, zachránil jí Marcus. Stal se jejím opatrovníkem. Za dva roky jsem se narodila já. Marcus chtěl udělat to samé, ale nedovolily mu to, jelikož byl Bethin opatrovník a mohl si vzít jen jednu. Julius se nechtěl vázat, tak si mě nevzal. Štěstí bylo, že rodiny Meyerových, je velmi vážená a že Julius byl v radě. Většinu členů přesvědčil, ať mě nechají tam, kde jsem, a rada andělů dala mámě důtku, dostala jinou rodinu a řekli jí, že jestli se to bude opakovat, přijde o křídla a o nezranitelnost. A to se stalo. S Laurou skončila ochrana tří bratrů a po třech letech i tátův život. Jeho bratři to nesli špatně. Marcuse pokousali a Julius se vrátil z Dračích hor jako upír. Marcus zůstal v lesích a Julius odešel do upířího města s debilním názvem "Bloodyville."

Laura viděla můj zamyšlený výraz, a tak se zeptala "nad čím dumáš?"

"Co se stalo s Marcusem a Juliusem,"řekla jsem pořád zamyšlená.

"Kdo to je?"zeptala se Laura. Podívala jsem se na ní.

Ukázala jsem jí jednu fotky s bratry a ukázala jsem na prvního muže "Marcus," na druhého "Julius." Na třetího "táta." Všichni tři si byly strašně podobní a zároveň jiní. Marcus -stejně jako já,- má hnědé vlasy a hnědo zelené oči. Julius hnědý vlasy, ale ne tak, jako já a Marcus. Táta byl blonďák se zelenýma očima. Laura je blondýna po obou rodičích a zelenooká po tátovi.

"Můžu si jí nechat?"zeptala se mě. Toužebně hleděla na tátu.

"Jasně. Klidně si jich vem víc,"řekla jsem jí.

"Marcus, Julius a William. Všimla sis, jaká jména jim babička dala? Výjimečný. Jako u nás. Elizabeth, Lilian a Lauren,"řekla Laura. Její celé jméno se jí nelíbilo.

"Nechci být hnusná, ale tvoje jména moc výjimečný není. A Lauren se chodí pro démonku." Ušklíbla se. 

"Ty máš na všechno odpověď, co?" Usmála jsem se na ní.

"To jsem prý zdědila po Marcusovi,"řekla jsem.

Laura se podívala na dopisy od Marcuse a Juliuse a řekla: "ty od strýčků dostáváš dopisy?"

"Jo. Beth je taky dostávala. Copak ty ne?"

"Ne."

"Můžeme si o tom promluvit jindy? Musím se připravit,"řekla jsem. Za dvě hodiny musím jít a ještě nejsem ani vykoupaná. Ještě abych to nestihla.

Odešla jsem do koupelny. Koupel ani čištění zubů netrvalo moc dlouho, zato mytí, česání, foukání atd., bylo něco jinýho. Líčení taky nebylo nic těžkého, ale vybírání šperků mi zabralo dost času. Nevěděla jsem, jestli si vzít perly po babičce, nebo řetízek s růží od Beth k Vánocům. Nakonec jsem si vzala ty černé perly.

Najednou něco zabušilo na okno. Lekla jsem se tak, že jsem málem přetrhla nit, na které byli perly navlečené. Byl to malý výr. V zobáčku měl obálku. Sovy a jiní ptáci a byli jediné spojený mezi Lidským a Magickým světem.

"Teď ne,"řekla jsem si pro sebe. Otevřela jsem obálku a vzala si obálku. Poznala jsem skoro nečitelný rukopis Juliuse Meyera. Nepsal jako prase jako já, ale psal strašně malá písmena.

Drahá Lilian,           

je mi líto, že jsem se tak dlouho neozval, ale tady u nás se nic neděje. No vlastně, před pár dny jsem se oženil a moje žena čeká dítě. Zval jsem vás na svatbu, ale dopis přišel zpět. Pak mi tvoje máma poslala dopis, ve kterém mi oznámila, že jste se přestěhovaly. Jak se ti v Seattlu líbí? A co přátele, máš nějaké? Doufám, že ano. Mám v plánu, vás navštívit. Už se těším. Přijedu i s manželkou a dítětem. Je mi líto, že jste nebyly na svatbě. Měl jsem v plánu ti někoho představit. Ani můj vlastní bratr nepřijel. Jestli náhodou Marcuse uvidíš nebo mu budeš psát, řekni mu, ať se u mě zastaví. Donesli se ke mně zvěsti, že tvá sestra Elizabeth umřela. Je to pravda? Doufám že ne. Ani nevíš, jak budu rád, až vás uvidím.

                                                                                    S láskou Julius Meyer.

Trvalo mi dlouho přečíst jeho mrňavý písmo. Popadla jsem čistý papír a začala psát:

Strejdo,

nevybral sis zrovna nejlepší chvíli na dopis. Za chvíli mám rande s jedním vampýrem. Možná ho budeš znát. Je to Jasper White. Kamarádím se s princeznou Rebeccou Greenovou. Bude mít dítě.

Těším se na vaší návštěvu. A bohužel ti musím oznámit, že Beth umřela. No spíš jí zabili. Toho démona už jsem vyřídila. Až mi strejda Marcus napíše, řeknu mu, že ho chceš vidět. Omlouvám se za svůj rukopis, ale píšu to ve spěchu. Zítra ti napíšu. Ahoj.

                                                                                                                    Lili Meyerová    

Dopsala jsem, vzala obálku a dala jí sově. Výr odletěl a já si oblékla šaty. Za necelou půl hodinu má přijet Jasper a já nejsem oblečená. Naposledy jsem se podívala do zrcadla. Nestihla jsem si zamaskovat kruhy pod očima.

"Lauro!"zavolala jsem sestru. Okamžitě přišla.

"Co je?"zeptala jsem se. Ukázala jsem na svoje kruhy. "Sedni si."

"Bude ti to trvat dlouho?"zeptala jsem se jí.

"Alespoň deset minut." Začala pracovat.

Za pár minut byla hotová. Poděkovala jsem a běžela dolu. Zrovna jsem seskočila z posledního schodu, když někdo zazvonil. Pomalu jsem šla otevřít.  U dveří jsem se zhluboka nadechla. Otevřela jsem. Stál v nich a usmíval se. Jeho černé oči si mě prohlédly.

"Sluší ti to,"řekl a usmál se ještě víc.

"Díky." Udržela jsem se a neřekla mu, ‚tobě taky.‘ měl na sobě sako, košili a džíny. Jak by asi vypadal v obleku?

Rozloučila jsem se s mámou a Laurou. Šly jsme k autu. Otevřel mi dveře. A ještě galantní. Vážně dokonalý. Většina kluků mě ani nebrala do restaurace. Většinou jsme skončily v nějakém bistru nebo u stánku s hot dogy. Ble. Jednou výjimkou byl Peter. Bral mě do restaurace a platil. Ale Jasper. Otevřel mi dveře, pral se za mě jako lev a bůh ví co ještě.

Dojely jsme k jaké si drahé restauraci v centru. Zastavil u vchodu. Zaměstnanec mi otevřel a pomohl mi vystoupit. Od Jaspera dostal klíčky a stovku. Otevřel dveře. Zavedl mě k hostesce.

"Jasper White,"ohlásil se.

"Dobrý večer. Pojďte za mnou." Zavedla nás ke stolu pro dva v rohu. Byl tam klid, i když bylo narváno. Hrála tam tichá klasická hudba a vše osvětlovaly svíčky. Byla to dokonalá romantická restaurace.

"Děkujeme. Lili, já ti toho o sobě řekl docela dost, tak co kdybys mi teď ty řekla něco o sobě,"navrhl.

"Dobře. Jsem čarodějka, zabíjím démony, čarodějnice a podobný potvory..."

"To vím, já myslel něco osobního,"řekl.

"K tomu bych se dostala,"poznamenala jsem. Usmál se. "Tak, ráda vařím, peču, pečuju o kytky, čtu, čaruju, pomáhám mámě a to je asi tak všechno. A co ty?"

"Já?" Přikývla jsem. "No vařím, čtu, hraju na klavír a kytaru, lyžuju nejradši v Alpách, ale tam jezdíme ob rok. Dál bruslím, hraju fotbal a baseball,"řekl. Zírala jsem na něj. "Co?"

"Nesportuješ nějak moc?"

"Dobrý večer. Co si dáte?"zeptala se číšnice, která právě přišla. Objednal lasagne, lahev červeného vína a kolu.

"Rodiče mě nutily sportovat už od dětství. No nemuseli mně moc nutit,"řekl a usmál se.

"Už od dětství sportovat. Že tě to baví"

"Co jinýho můžu dělat, když budu žít ještě přes pět set let. To se unudím,"řekl s povzdechem.

"Až poznáš tu pravou, budeš mít dost starostí,"řekla jsem. Usmál se jako by chtěl říct, že už jí poznal.

"Letos jedeme do Alp, chceš jet s náma?"zeptal se z ničeho nic. Do Alp? Nejdál co jsem byla, bylo Mexiko, protože se tam Denis s mámou brali.

"Já bych jela moc ráda, ale nevím, co řekne máma. Znáš matky, strašně se o nás bojí,"řekla jsem s úšklebkem.                                                                                                                        

"Ty budeš stejná,"poznamenal.

"Nejspíš jo."

"Já si myslím, že ti nebude bránit a když jo, poprosíš Rebeccu, ať jí donutí, aby tě pustila," řekl Jasper.

"Jak by to dokázala?"zeptala jsem se.

"Možná že to v knize máte, ale stejně ti to řeknu. Každý..."přišla ta číšnice a postavila před nás jídlo. "Každý vampýr ovládá jeden živel. Někdy i víc. Já a většina Whiteů ovládá oheň. Princeznička Rebecca ovládá život. Její bratr Mason zemi. Jeden můj kamarád ovládá vodu a jeho bratr vzduch. Oheň, vodu, země, vzduch a život. Život dokáže léčit, oživovat, ovlivňovat, ale i zabít i ublížit. Doporučuju ti, ať se s Rebeccou nedostaneš do konfliktu,"řekl vážně.

"No nazdar."

"Věř mi, že je to skvělá schopnost ale občas děsná,"řekl podrážděně.

"Mluvíš jako bys to zažil,"řekla jsem s úsměvem.

"Taky že jo."

"A kdy?"

"Před šedesáti lety jsem žil v Evropě. Žil jsem u jednoho bohatého rodu. Nejmladší dcera Chanel se do mě zamilovala,"řekl Jasper a pousmál se.

"Zamilovala?"zeptala jsem se.

"Jo, ale nebyla můj typ. Mám radši hnědovlásky." Usmál se.

"A ona byla?"

"Zrzka." Asi to byla pravda, protože Jane je bruneta nebo to řekl jen proto, že já mám hnědé vlasy. "Takže zpátky k Chanel a ovládání magie. Často mě ovládala. Většinou jen v malých dávkách ale jednou mě ovládla tak, že si do teď nic nepamatuju. Probral mě její otec ledovou sprchou,"řekl a oklepal se. Zasmála jsem se. "Víš jaký to je, když tvoje tělní teplota je něco přes 39C° a někdo na tebe pošle vodu s teplotou okolo 0C°. Brrr. Hned jsem se vrátil domů."

"To teda nevím,"pořád jsem se chechtala.

"Aha jo. Můžu se tě na něco zeptat?"zeptal se.

"Jo ptej se."

"Jakou schopnost máš? Kromě zmrazování."

"Čas od času se mi zdají věštecký sny. Proč se ptáš?"

"Jenom mě to zajímá. Včera jsi zmrazila ten kostel, že jo?"

"Jo. Jak si poznal?"

"Nevím, cítil jsem to. Jsem vampýr, některý věci vnímám líp, než jiný. Třeba nebezpečí vnímám rychleji než ostatní vampýři a věci okolo magie vnímám líp než upíři,"řekl a usmál se. Zvedla jsem obočí. "Můj otec byl upír."

"Jak se vůbec jmenují tvoji rodiče?"

"Claire Whiteová a Ryan Geller."

"Oni nebyli manželé?"

"Ne. Za jejich mladí byla jiná doba. Upír se nemohl na vampýrku z vyšších kruhů ani podívat."

"Aha. To musela být hrůza." Radši jsem změnila téma. "Kde všude si byl. Vím, že jezdíš do Alp ale jinak nic jinýho."

"Tak to bude na dlouho,"řekl. "Ve Francii, když jedeme do Alp, jezdíme většinou do Rakouska, Německa nebo do Švýcarska, dál a pár dnů v České Republice, Slovensku, Itálie, Španělsko, Anglie, Čína, Rusko, Thajsko, Malajsie, Havaj, jezdily jsme po státech, část Brazílie a Mexiko. A to je jenom lidský svět." Zírala jsem na něj.

"Ty si procestoval polovinu světa?"zeptala jsem se zaraženě.

"Trochu uber. Kde jsi byla ty?"

"V Mexiku. Na pár dní."

"V létě plánuju cestu do Afriky. Nechceš jet se mnou?"zeptal se. Zjevně chtěl, abych jela a já taky.

"Jo." Nevěřila jsem, co říkám. Ty jeho krásný černý oči mě uchvacovaly. Měl je o pár odstínů světlejší než vlasy. No tak, Lili, vrať se na zem. Vypadal překvapeně.

"Co? Žádný musím se zeptat máma? Nebo máma mě nepustí?"

"Už mi bylo osmnáct. Můžu si dělat, co chci,"řekla jsem trochu uraženě.

"Kdy ses narodila?"

"19. Ledna 1992 v Los Angeles. A ty?"

"20. Června 1751 na rodinném sídle Whiteů. Je mi 259. Letos slavím 260 narozeniny. Zase bude nějaká velká oslava,"řekl a ušklíbl se.

"Vaše rodina je bohatá, co?"

"Jo. Vaše taky."

"Vážně? To ani nevím,"řekla jsem s úsměvem. "Kolik je tvojí sestře?"

"2. září 225,"odpověděl potichu. Pokud jsem dobře počítala, narodila se roku 1785                                                                                                  

"No teda."řekla jsem udiveně. "Kde bydlí tvoji rodiče?"zeptala jsem se.

"Máma ve městě Crystal a tátu zabily, když mi bylo sto třicet dva a mojí sestře šedesáté devět. Byla ještě malá,"odpověděl.

"To je mi líto,"řekla jsem a dotkla se jeho ruky. Vzal mě za ní. Chtěla jsem ho políbit a on nejspíš taky.

Naklonil se ke mně. Moje srdce začalo bušit jako splašené. Okolo šel muž se sklenicí vína v ruce. Zakopl o stůl, málem spadl a vylil na mě sklenici. Seděla jsem jako opařená. Veškerá romantika byla v tahu. Muž se mi začal omlouvat a říkal, že čistírnu zaplatí. Jasper zaplatil a odvedl mě k autu. Celou cestu musel poslouchat moje nadávání.

"Odvezu tě k sobě. Dám ti něco suchého a čistého,"řekl Jasper. Ztichla jsem. Líbila se mi myšlenka, že půjdu k němu.

Dojeli jsme k velkému domu v centru. Otevřel mi dveře a zavedl mě k výtahu. Na zdech chodby byli obrázky města a dalších věcí. Zavedl mě k poslednímu bytu v předposledním patře.

"Páni to je pěkný,"řekla jsem, když jsme byli vevnitř.

"Líbí?"

"Jo." Poslouchala jsem zvuky v bytě. Zdálo se, že jsme samy. "Kde máš sestru?"

"Nevím. Je venku. Sedni si,"řekl a zmizel v horním patře.

Sedla jsem si na sedačku, čekala a prohlížela si místnost. Byla to velká místnost s plovoucí podlahou a světle hnědými zdmi. Záclony v oknech byly trochu žluté, zajímalo by mě, jak dlouho je tu mají. Velká televize byla přímo před sedačkou a stolkem. Na zdi měli pověšené obrazy a fotka. Zvedla jsem se a šla k nim.

Na obou byl Jasper pokaždé s jinou ženou. Jednou z nich byla Jane, druhou jsem neznala. Byla mu podobná. Nemohla jsem určit jakou barvu jejích vlnitých vlasů ani očí, protože fotka nebyla barevná.

Nevím, kdy přišel, ale najednou řekl: "to je má sestra." Lekla jsem se, až jsem nadskočila. "Promiň."

"Nemusíš se omlouvat. Tvoje sestra je hezká."

"Jo je. Mám pro tebe dárek,"řekl a usmál se. Zarazilo mě to.

"Dárek?"zeptala jsem se nejistě. "Pro mě?"

"Ano, pro tebe,"přikývl a zmizel.

Šla jsem k veliké knihovně mezi okny. Měli spoustu knížek hlavně starších.  Některé jsem znala, jiné ne. Vzala jsem si Romea a Julii. Tu knížku doslova miluju. Začala jsem si číst, takže když přišel, jsem se lekla.

"Co děláš?"zeptal se.

"Čtu si."

"Dobře." Zaklapla jsem knížku a podívala se na něj. Seděl vedle mě a nad něčím přemýšlel.

"Nad čím přemýšlíš?"

"Kdy budu mít čas a půjdu navštívit matku,"řekl.

"Vážně?"

"Jo. Chceš jít se mnou?"podíval se na mně a usmál se.

"Podle toho kdy."

"Jo, rozbal si dárek,"řekl. Na zemi u jeho nohou ležela velká bílá krabice s černou mašlí. Rozvázala jsem jí a zvedla víko. Uvnitř byla zlatá klec. Jasper pískl a ozval se tlukot křídel. Z vedlejší místnosti vyletěla krásná černá sova, co jsem jí viděla ve městě.

"Páni. Máma mě zabije,"řekla jsem. Usmál se.

"Ještě tam je něco,"řekl. Vytáhl klec a já uviděla o dost menší a černou krabičku. Otevřela jsem jí. Uvnitř byl řetízek s černou lilií.

Objala jsem ho. Přejížděl mi rukama po zádech a moje srdce poskočilo. O kousek jsem se poodtáhla abych mu viděla do tváře. Pomalu sklonil hlavu, aby mě políbil. Stála jsem klidně, jen dech se mi zrychlil a srdce mi bušilo jako splašené. Když mě konečně políbil, myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi.

"Tu es belle,"řekl a díval se mi do očí.

"Nešlo by to anglicky. Mě fran...."přerušil mě v půlce slova polibkem.

"Jsi krásná." Překvapilo mě to.

"Děkuju,"usmála jsem se. Stoupla jsem si na špičky a začala ho líbat. Sjela jsem rukama z jeho krku na hruď a začala jsem mu rozepínat košili. Nevím jak, jsme se ocitli v druhém patře, ale stáli jsme v pokoji. Nepřestávali jsme se líbat, když se mi povedlo mu tu košili sundat. Zvedl mě do náruče a odnesl do postele.

Druhý den ráno jsem se probudila dřív než obvykle. Pamatovala jsem si všechno ze včerejší noci. Každý dotyk, každý polibek, každé slovo. Zvedla jsem hlavu, ale nebyl tam.

"Jaspere!"zavolala jsem.

Sedla jsem si a zabalila se do deky, aby mi nebyla zima. Měli tady strašnou zimu. Rozhlédla jsem se po místnosti. Uviděla jsem dopis a kytici černých lilií. Nikdy jsem černé lilie neviděla, ale byli krásné. Vzala jsem si dopis a přečetla si ho.

  Lili,

omlouvám se, že jsem odešel bez rozloučení, ale nechtěl jsem budit. Šel jsem do práce a vrátím se v šest. Jestli chceš, tak potom přijď sem. Vem si moje auto.

                                                                                                                       Jasper

Povzdychla jsem si. Vstala jsem. Oblékla jsem si košili, co ležela na zemi a šla do koupelny. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem děsně. Měla jsem rozcuchané vlasy, kruhy pod očima, rozmazaný make-up a ta košile mi byla až moc velká. Ty vlasy v životě nerozčešu.

Jasper mi připravil další překvápko. Hromádku oblečení, věci na koupání, hřeben, ručník a další lilii. Osprchovala jsem se, vyčistila si zuby a rozčesala si to vrabčí hnízdo, co jsem měla na hlavě. A na konec jsem se oblékla. Dal mi černé triko a džíny.

Šla jsem do kuchyně. Šla jsem nějak zasněně, tak jsem si nevšimla démona, který se objevil. Chtěla jsem se vyhnout kouli, kterou na mě poslal, a přepadla jsem přes zábradlí. Padala jsem a věděla, že to poslední co uvidím, bude démon. Dopadla jsem na něco pevného, ale docela měkkého. Bolely mě lopatky a stehna.

"Lili, jsi v pořádku?"zeptal se vyděšeně Jasper. Podívala jsem se na něj.

"Jo,"odpověděla jsem. Jasper obrátil na démona a ten vzplanul. Objevila se démonka. Vypálila kouli. Jasper mě strhl do bezpečí na poslední chvíli. Hodil lektvar. Ocitli jsme se na sluncem zalité louce.

"Kde to jsme?"zeptala jsem se.            

9. Kapitola                                 Rozcestník                                 7. Kapitola