Černá lilie - 6. Kapitola

6. Kapitola

Byly jsme v nějaké místnosti plné zlata, starožitnosti, obrazů, knih a další spousty věcí. Rozhlédla jsem se, abych našla Rebeccu. Stála za mnou a dívala se na jeden obraz. Byla na něm malá rudovláska, nějaký stejně starý kluk a její otec. Obě děti měl na klíně a tiskl tvář k té dívce. Ta se smála. Po Rebečině tváři stékala slza. Objala jsem jí okolo ramen.

"To je můj otec. Král Trevor Green II. Jeden z nejlepších králů. Vládl pět let, pak ho zabily a na jeho místo dosadily jednoho z Collinsů,"řekla pohrdlivě.

"Jste si podobní. Máš jeho oči,"řekla jsem. Oba měli nefritově zelené oči. Její otec měl zrzavé vlasy a ona rudé.

"Díky. No a teď proč tady jsme. Hledám zlatý medailon. Ve vnitř je obrázek a papír s kouzlem. To kouzlo by ti mohlo pomoct s vládcem zla. Táta ho tam schoval pro případ, že umře. Dal mi tohle,"ukázala mi obrázek s medailonkem s liškou, labutí a písmenem G. "Pomůžeš mi ho najít?"

"Proč ho prostě nepřivoláš?"zeptala jsem se jí.

"Slyšela jsi někdy pojem ‚ochranná kouzla‘?"zeptala se.

"Aha tak nic no.

"

"V dopise bylo, že je na sever od ruky Meriel. To byla moje babička,"řekla. Šli jsme na sever. Socha Bečiny babičky zabrala střed místnosti. Došli jsme na místo. "Půvab a krása bílé labutě tě ohromí. Další věc co mi psal. Až tu labuť najdeme, musíme ji zvednout a dát jí do díry v zemi."

Začali jsme hledat bílou labuť. Našla jí Rebecca. Byla ukrytá v hromadě zlata. Její otec byl chytrý. To zdědila po něm. Společně jsme jí postavily do díry ve tvaru labutích nohou. Byla to těžká soška.

"Ta krása labutě ohromující se ještě zvětší, až najdeš lišku jako tvé vlasy. Až jí najdeš, dej její ocas do otvoru ve zdi,"řekla Becca. Připadalo mi to, jako kdyby to četla. Tu lišku jsem našla já a naštěstí byla lehčí, tak jsem jí dala, kam jsem měla. Rebeka se na mě usmála.

"Náhrdelník pro ženy rodu Greenů, umísti mezi lišku a labuť,"řeka a udělala, co chtěl. "A na konec, krev mojí krev, krev míšence a čarodějky. Lili, dala bys mi trochu krve?"zeptala se a sledovala mou tvář.

"Co mám dělat?                                                                                                  

"Super. Buď to bude bolet, nebo budeš chvíli sjetá. Ale fakt asi pět minut,"řekla, protože viděla, jak se tvářím.

"A co ta krev míšence?"zeptala jsem se.

"Tu mám,"řeka a ukázala mi lahvičku s karmínově červenou tekutinou. Zamotala se mi hlava. "Klid je z krevní banky a se souhlasem samotné královny. Mám jí už padesát let, jen doufám, že bude fungovat."

"Dělej, ať už to máme z krku. Holky si o nás začnou dělat starosti,"řekla jsem a podala jí ruku.

"Bude to bolet jen chvíli,"řekla a úplně se změnila. Místo nefritově zelených očí měla krvavě rudé a dlouhé špičáky. Zvedla si mojí ruku k puse a kousla. Zamotala se mi hlava a myslela jsem, že upadnu. Pustila mojí ruku a přitiskla jí na kámen, pak vzala lahvičku, udělala to samé a nakonec udělala úplně stejnou věc se svojí rukou. Ještě pořád se mi motala hlava. Otevřely se tajné dveře. Rebecca šla dovnitř. Zalapala po dechu a vzala si nějaký medailon.

"Už můžeme jít,"řekla, když se vrátila. Na hrudníku se jí houpal velký zlatý medailon, stejný jako ten na obrázku. Zvedla jsem se ze země a zase se mi zamotala hlava. Chytla mě za ruku.

"Vrať nás zpět,"řekla a zavřela oči. Zase to zelené světlo. Objevily jsme se zase na těch záchodech. Podívala se na mě. "Do háje, já to asi přehnala."

"Asi jo." Můj hlas zněl unaveně a omámeně. Vedla mě do garáží. "Jak si poznala, že ten kluk v garážích je čaroděj?"      

"Možná jsem ti to už říkala, ale co. Každá bytost v obou světech voní jinak až na vampýry. Čarodějky voní jako květinách. On voněl jako kosatce. Ty voníš jako lilie - což se k tobě hodí-, a jako lekníny. Elizabeth voněla jako astra a fialky. A Laura jako fialky a něco, hnusného co nedokážu identifikovat,"řekla a šklebila se jako by kousla do citronu.

"Něco co nedokážeš identifikovat?"zvedla jsem obočí. Už mi bylo líp.

"Něco zlého. Jo a u tebe a Beth cítím ještě svěžest, jako u andělů. Je to úžasný,"řekla zasněně. Došli jsme k autu. Jane se tvářila jako vrah. Ashley seděla vedle ní a sledovala nás.

"Kde jste tak dlouho byly?"zeptala se Jane zamračeně s rukama na prsou.

"Trochu jsme se zdrželi,"řekla Becca. Nasedli jsme a vyjeli ke kinu. Strašně mě bolela hlava a zajímalo mě, jestli je to z toho kousnutí. Jane sledovala Rebeccu víc než silnici.

Když jsme dojeli ke kinu, koupili si místa a podobný věci, Jane si vzala Rebeccu stranou. Dohadovali se, Rebecca vypadala, že jí neposlouchá. To Jane nejspíš štvalo, protože jí popadla za ruku a vyžadovala Bečinu pozornost. Když konečně s hádkou skončily, začal film.

Pamatuju si, jak jsem došla k autu a poslouchala písničky v rádiu. Jak Jane mluvila o Joshovi a rozplývala se nad jejich rande. Pak jsem nejspíš usnula.

Ten sen se mi nelíbil. Ležela jsem v posteli a učila se, když vedle mě začala Lois prskat a syčet na okno. Připomnělo mi to ten první den tady, až na to že tehdy jsem si četla. Zvedla jsem se a šla se podívat s okna. Uviděla jsem Edwarda. Stál na našem trávníky. Díval se do mého okna. Okolo šel Jasper s kytkou v ruce. Zvedl oči a uviděl mě. S úsměvem mi zamával. Edward to viděl, skočil k němu a zlomil Jasperovi vas. S křikem jsem se probudila.

Jane prudce zastavila. Byla jsem zpocená a lapala jsem po dechu. Všechny tři se na mě podívaly a Rebecca se zeptala: "Jsi v pořádku?"

"Jo měla jsme noční můru,"řekla jsem potichu a otřela si čelo.

"Už jsme u vás. Uvidíme se zejtra. Ahoj." Rozloučily jsme se. Šla jsem domu.

"Ahoj,"pozdravila máma.           

"Čau." Podívala jsem se na hodinky. Málem mi vypadly oči z důlků, když jsem zjistila, že je půl dvanácté a pár minut. "Mami, proč už nespíš?"

"Měla jsem o tebe strach."

"Mami, myslíš, že se mi něco stane s upírkou?"

"To asi ne, ale nikdy nevíš,"řekla a objala mě.

"Pojď spát,"řekla jsem. V pokoji jsem si rovnou lehla. Usnula jsem během pár minut. Poprvé po dlouhé době se mi nic nezdálo. Byla jsem za to vděčná.

Ten hnusnej budík je prokletej. Pro boha je neděle. Zasténala jsem. Neochotně jsem otevřela oči. Je neděle 2. 2. Proč mě budíš tak brzo? Odpověď se dostavila v podobě mámy. Měla na sobě černé těhotenské šaty.

"Dobré ráno. Za chvíli musíme jet, tak se připrav." V tom mi to došlo. Dneska je Bethin pohřeb.

"Hned budu,"řekla jsem a vstala. Za pár minut jsem byla v kuchyni. Laura měla krásné šaty ke kolenům a černé boty na podpatku. Lauře slušela i v té smutné černé. Obě zvedly hlavu, když jsem přišla.

"Co chceš k snídani?"zeptala se máma.

"Nic,"odpověděla jsem. Bylo mi špatně. Dneska na Bethině pohřbu se objeví Livrey, já ho zabiju a tak jí pomstím. Ať už to mám s krku.                                                                                                                                                 

"Nemůžeš jít hladová,"namítla máma. Chystala se ještě něco říct, ale někdo zazvonil. Díky Bohu, alespoň nemusím poslouchat její přednášku o tom, jak je snídaně důležitá.

Otevřela jsem dveře. Čekala bych kohokoliv. Jane, Edwarda, Becca ale jeho ne. U dveří stál Jasper s kytkou karafiátů v obleku. Smutně se na mě usmál. Úsměv jsem mu oplatila.

"Ahoj,"řekl.

"Ahoj. Ty jdeš na pohřeb?"zeptala jsem se ho. Přikývl. "Jak víš kdy je?"          

"Včera jsem viděl parte. Vím, žes to slyšela snad stokrát, upřímnou soustrast." 

"Díky. Pojď dovnitř." Odstoupila jsem od dveří, aby mohl projít. Prošel okolo mě a smutně se usmál. Byla jsem uchvácená jeho očima, tak jsem si nevšimla, že přišla máma s Laurou. 

"Dobrý den, paní Meyerová, Lauro. Upřímnou soustrast,"řekl a usmál se.

"Mooreová. Děkuju a vy jste?"zeptala se máma.

"Mami, to je Jasper White. Včera si ho viděla,"řekla jsem. Laura se usmála.

"Můžu vás odvést?"zeptal se. Jestli má nějakou temnou stránku, tak jí přede mnou neukazuje. Vždycky je zdvořilý a milý a laskavý.

"Jo,"vypravila ze sebe. Vypadala trochu omámeně. Možná se jí líbí.

"Dojdu si pro kabelku,"řekla jsem a odešla do kuchyně. Slyšela jsem, že jde někdo za mnou. Otočila jsem se a uviděla Lauru.

"Ty se s ním přátelíš?"zeptala se.

"Jo,"odpověděla jsem.

"Je hezkej, milej, zdvořilej a laskavej. Úplně jinej, než Edward. Ne že by Edward nebyl k zahození, ale je až moc dokonalej. Je krásnej a milej, ale pěkně drzej a sobockej,"řekla Laura. "Jasper je lepší."

"Lauro, nech toho!"okřikla jsem jí. "Dneska má pohřeb tvoje sestra a ty myslíš na chlapy."

"Já vím,"řekla smutně "jsem hrozná."

"Ale nejsi. Seš prostě v pubertě. Pořád myslíš na kluky,"řekla jsem jí. "Mami, kde je ten lektvar proti Livreyovi?"

"Jo a ty jsi už dospělá dáma,"řekla Laura a šťouchla mě do ramene.                                                                                                                                       

"V lednici,"odpověděla máma. Vzala jsem ho a vrátila se k Jasperovi a mámě. Seděl na sedačce a čekal, až máma smál. Už dlouho jsem jí neviděla se od srdce smát. Usmála jsem se.

"A ještě je zábavnej,"poznamenala Laura. Dala jsem jí pohlavek.

"Co je tady tak vtipného?"zeptala jsem se.

"Jasper mi vypráví, jak byla jeho sestra šikovná,"řekla. Jasper se usmál. Něco mi říkalo, že není člověk.

"To je pořád tak nešikovná?"zeptala se ho.

"Ne. Teď studuje tanec,"řekl.

"Ty si upír, že jo?"zeptala se Laura z ničeho nic.

"No jsem vampýr,"řekl s povzdechem. Na něco čekal, ale já nevěděla na co.

"Tys to říkala,"řekla Laura a otočila se na mě. Proboha proč mám tak ukecanou sestru?

"Vážně? Jak si to poznala?"zeptal se překvapeně.

"Může to počkat? Měli bysme jet,"řekla jsem. Zvedli se a společně jsme odešli z domu, do zasněženého únorového dne v Seattlu ve státě Washington. Nasedly jsme do nového černého Mercedesu.

Jasper uměl řídit líp než já nebo Beth a to jsme dobré řidičky. Jel rychle, ale opatrně. Laura měla pravdu, lepšího chlapa bych si nemohla přát. Byl hezký, milý, vtipný, zdvořilý a otevřený. Prostě skvělý. Jen by mě zajímalo, jak to Rebecca myslela, že jsem ho okouzlila. Dojeli jsme ke kostelu a vešli.       

7. Kapitola                                   Rozcestník                                   5. Kapitola