Dobrý den, vážení návštěvníci,
jmenuji se Mikky a tenhle blog jsem založila, abych měla místo, kam zveřeňovat svoje příběhy, což také dělám a abych dala i jiným šanci představit se. Na začátku můj blog vážně žil, ale po mé pouze už to tak slavné není, takže všem co sem zabloudili děkuji a vítejte v mém světě. :)
V případě dotazu, prozby nebo čehokoliv jiného mě kontaktujte na můj e-mail.
Adresa: mikky97@seznam.cz
Černá lilie - 4. Kapitola
4. Kapitola
Jasper mi pomohl vstát. Odešli jsme z hospody. Máma rozbila přemisťovací lektvar a zmizela, stejně tak i Laura.
"Slečno Meyerová!"zavolala na mě hosteska.
"Ano?"
"Kam máme poslat ty tašky?"zeptala se. Dala jsem jí naší adresu. Jasper na mě potichu čekal.
"Je mi to líto,"řekla.
"Děkuju,"zamumlala jsem a rozbila lektvar. A byla jsem doma. Jasper se objevil vedle mě. Tašky s nákupem už tam byli. Mamu ani Lauru jsem neviděla.
"Já už půjdu,"zašeptal Jasper.
"Ahoj,"řekla jsem. Zmizel. Vzala jsem si svoje tašky a odešla jsem do pokoje. Vytáhla jsem klec s chocholkami a zavolala Lauru.
"Co je?"zeptala se mě.
"To jsem ti koupila,"řekla jsem a podala jí chocholíky, klec a jídlo. Vzala si růžovou. Lehla jsem si do postele a zavřela oči. Chtěla jsem spát. Chtěla jsem, aby dnešek byl jen zlý sen. Chtěla jsem, abychom se sem nikdy nepřestěhovali. Ale když bychom se sem nepřestěhovali, asi bych nepoznala Rebeccu, Jane, ostatní Johnsonovy a Jaspera. Po tvářích se mi začali valit slzy.
0pt;line-height:115%"> Usnula jsem. Zdál se mi sen. Byli jsme na Elizabethině pohřbu. Zničeho nic se tam objevil Livrey, zmrazila jsem kostel a hodila po něm lektvar. Livrey shořel a zbyl po něm prach. Probudila jsem se. Vstala jsem a oblékla se. Když jsem sešla dolů na snídani, byla tam kromě mojí rodiny i Jane. Seděla u stolu a dívala se na mámu.
"Ahoj,"řekla máma.
"Čau,"pozdravila, Jane.
"Ahoj. Co tady děláš?"zeptala jsem se jí.
"Pojedete se mnou do školy?"zeptala se.
"Jo. Nemám auto,"řekla jsem. "Mami, uvař lektvar proti Livreyovi."
"Měla si sen?"zeptala se.
"Ano. Že ho zničím,"řekla jsem. V duchu se mi přehrál celý můj sen.
"Chceš do školy?"zeptala se mě.
"Jo. Nechci zameškat a chci vědět, co mám z testu,"řekla jsem.
"Pojedeme?"zeptala se, Jane, když jsem dojedla.
"Jo,"řekla máma. Jela s námi, oznámit že Beth zemřela. Laura zůstala doma v posteli.
Když jsme dojeli do školy, máma šla do kanceláře a já na španělštinu. Došla jsem na do třídy a sedla si na místo vedle Jennifer Williamsové. Vypadalo to, že ta holčina, vedle které jsem seděla minule, přešla na jinou školu.
"Ahoj, Lili,"pozdravila Jennifer.
"Ahoj,"oplatila jsem jí smutný pozdrav.
"Co se stalo?"zeptala se.
"To je jedno. Předpokládám, že to ředitel vyhlásí,"řekla jsem.
"Hele... ehm... Ty chodíš s Edwardem Johnsonem?"zeptala se.
"Ne,"řekla jsem.
"A chtěla bys s ním chodit?"zeptala se nadšeně.
"A ty?"
"Jo. Neznám holku, která by ho nechtěla. Kromě jeho rodiny,"řekla s úsměvem.
"Taky si myslíš, že jsou divní?"zeptala jsem se jí.
"Jo trochu,"přiznala Jennifer.
"Co ti na nich vadí?"zeptala jsem se. Teď poslouchejte.
"Ne že by mi vadili, ale jsou jiní. Vem si Rebeku a Johna, chodí spolu, mají se brát a bydlí spolu. Edward, chtěla jsem s ním na rande a on cituji: ,Jennifer, jsi hezká, ale já čekám na tu pravou.‘ Dost to otřáslo mým sebevědomým. A Jane, nebaví se s nikým jiným kromě Rebeccy, Johna, Edwarda a tebe. Jsou zvláštní. Někdy mi připadá, že mi Jane a Edward, vidí do hlavy,"řekla Jennifer. Usmála jsem se. Kdyby věděla, jakou má pravdu.
"Tys chtěla s Edwardem na rande?"zeptala jsem se s nepatrným úsměvem.
"Jo. Ale tys mi neodpověděla. Chtěla bys s ním chodit?"zeptala se znovu.
"Upřímně řečeno ne,"řekla jsem. Nadechla se, aby něco řekla, ale zazvonilo. Když konečně skočila první hodina, šla jsem na biologii. Sedla jsem si na svoje místo a připravila si na hodinu.
"Nevíš, jestli přijde Jane?"zeptal se Josh.
"Měla by,"řekla jsem. Jane, kde jsi? Jane vešla do dveří, připravila si na hodinu a šla k nám. Sedla si na židli před náma.
"Chceš v sobotu ven?"zeptala se.
"Jo. Potřebuju se odreagovat. Půjde i Rebecca?"
"Asi jo. Takže ve dvanáct"
"Jo." Začala hodina a učitel nám rozdal testy, co jsme psali.
"Co máš?"zeptal se Josh.
"Áčko. A ty?"
"O stupeň horší. Měl jsem špatně 1 a 8,"řekl.
"Co budeš dělat o víkendu?"zeptala jsem se.
"Nevím. Možná někoho pozvu na rande, nebo pojedu pryč,"řekl Josh.
"A koho?"
"Jessicu Foxovou nebo nevím." Když skončila hodina tak šel k Jane. Chvíli s ní mluvil. Okolo nich šla Jennifer a zírala na ně, jakoby nevěřila svým očím. Šla jsem na francouzštinu. Sedla jsem si vedle Johna.
"Ahoj. Ty se budeš ženit?"zeptala jsem se ho.
"Jo."
"Kdy máte svatbu?"
"Chtěli jsme ji 14. 2. ale když Beth umřela, tak ji odložíme,"řekl John.
"Když tam budou jen vaši přátelé,"řekla jsem.
"Ano. Jen naši přátelé, takže i ty,"řekl John. Zarazilo mě to.
"Já?"zeptala jsem se nejistě.
"Ano. Ty,"řekl znovu.
"Díky. Kvůli mně ji nemusíte odkládat,"řekla jsem.
"Jo musíme. Za chvíli začne hodina."
Jak John řekl, za chvilku začala hodina. Probírali jsme látku z minulé hodiny. Celou dobu jsem poslouchala učitele – spíš jsem se snažila- ale stejně mi něco vrtalo hlavou. Když konečně hodina skončila, šla jsem na angličtinu, ale učitel mě zastavil.
"Slečno Meyerová, můžu si s vámi promluvit?"zeptal se.
"Ano pane?"zeptala jsem se a šla k němu.
"Proč jste tenhle týden nebyla ve škole?"zeptal se pan učitel.
"Byla jsem v nemocnici,"řekla jsem.
"Aha. Elizabeth a Laura tu nejsou proč?"zeptal se.
"Beth měla včera nehodu a Laura zůstala doma,"řekla jsme smutně. S mámou jsme se domluvily, že řekneme že Beth, měla nehodu.
"Je v pořádku?"zeptal se.
"Beth?"
"Jo Beth,"řekl.
"No ona...,"nechtělo se mi to říct. Do očí se mi nahrnuli slzy.
Asi to pochopil, protože se zeptal: "Umřela?"
"Jo,"řekla jsem potichu.
"To je mi líto,"řekl smutně.
"Děkuju. Můžu jít na další hodinu?"zeptala jsem se. Přikývl a já odešla na angličtinu. Cestou jsem potkala Jane a Joshe. O něčem si povídali.
"Ahoj,"pozdravila jsem je.
"Čau,"řekl a odešel.
"Ahoj,"řekla a tvářila se zaraženě.
"Co mu je?"zeptala jsem se.
"Nic,"řekla, ale lhala.
"Lžeš,"řekla jsem jí. I já jsem lepší lhářka. Co se děje? Když jsem neměla náladu, mluvila jsem s ní takhle.
"Pozval mě na rande,"řekla. Zastavila jsem se a podívala se na ní.
"Fakt?! Jane, to je skvělý. Jdeš?"zeptala jsem se jí.
"Ještě nevím,"přiznala se.
"A na kdy?"
"Dneska. Nebo příští týden."
"Běž a bav se. Kdy jsi byla naposledy na rande?"zeptala jsem se jí.
"Upřímně, ani nevím,"řekla Jane.
"To si ze mě děláš srandu!"vypískla jsem. Zavrtěla hlavou. Ty potřebuješ rande jako sůl. Dneska přijď k nám a dělej, za chvíli začne hodina. Ráda bych přišla včas. Zasmála se mým myšlenkám. Došly jsme do třídy, těsně před zvoněním.
Po hodině jsme šli na oběd. Vzala jsem si jenom jablko. Seděla jsem u stolu Johnsonových. Rebeccu na jedné straně a Edwarda na druhé. Edward si měřil svou sestru zkoumavým pohledem.
"Jane Mary Johnsonová Cooperová, co se děje?"zeptal se jí.
"Nic,"zalhala mu.
"Vím, že lžeš,"řekl zamračeně.
"Starej se o sebe,"řekla, zvedla se a odešla z jídelny. Edward jí jen sledoval a tvářil se, jako by jí chtěl dát pár facek. Zvedla jsem se stejně jako Rebecca a společně jsme se šli po ní podívat.
"Zajímalo by mě, co jí přelítlo přes nos,"zamumlala Rebecca zamračeně. Našli jsme jí na chodbě daleko od jídelny.
"Co to byla?"zeptala se jí Rebecca hned.
"To je jedno,"řekla a podívala se z okna.
"Mluv!"řekla Rebecca.
"Dobře. Mám rande s Joshem Rossem,"řekla jako v tranzu.
"To je ten, co s tebou chodí na biologii? Ten vysoký a má hnědý vlasy a zelený oči?"zeptala se. Jane přikývla. "Musím uznat, že je docela hezký. Spíš by mě zajímalo, co bude říkat Edward."
"To mě taky. Snažte se na to nemyslet,"poprosila Jane. Obě jsme přikývli. "Díky."
"To je jasný. Josh by taky mohl přijít k úrazu,"řekla Rebecca s úsměvem.
"Nebo o život,"poznamenala Jane. Dostala jsem strach.
"Musíme jít na hodinu,"řekla Rebecca. Šla jsem na matiku. V polovině hodiny se rozezněl rozhlas. Ředitel nejspíš oznámit, co se stalo Beth. Povzdechla jsem si a schoulila se na židli.
"Omlouvám se za vyrušení z hodiny, ale musím vám oznámit smutnou zprávu. Včera 30. 1. zemřela vaše nová spolužačka Elizabeth Amanda Meyerová, při autonehodě,"na chvíli se odmlčel. "Její matka chtěla, aby lidi co jí znali, přišli na její nedělní pohřeb na místním hřbitově. Upřímnou soustrast Elizabethiným sestrám, Lili a Lauře. Elizabethinu panátku uctíme minutou ticha." Minutu všichni mlčeli a pak mi začali říkat, jak je ji to líto. Po hodině jsem letěla na chemii. Cestou jsem potkala Joshe. Jak mě uviděl, posmutněl a zastavil mě.
"Co máš?"zeptal se.
"Chemii. A ty?"
"Taky. Je mi líto to, co stalo Beth. Byla milá. Kdybych ti mohl s něčím pomoc?" Přerušila jsem ho. "Lili, říkala ti Jane, o co jsem jí požádal?"
"Jo."
"A co říkala?"zeptal se nadšeně.
"Vyřiď si to s ní,"řekla jsem.
"Jasně,"řekl a usmál se. Došli jsme na hodinu.
Konečně jsem šla na poslední hodinu. Měla jsem tělák. Nevadil mi. Před tělocvičnou byla jen malá skupinka holek. Pár z nich jsem poznávala, ale jména si nepamatuju. Opatrně jsem se k nim přiblížila.
"...fakt. Slyšela jsem, že jde zítra s Johnsonovou vem,"řekla vysoká blondýnka.
"Musím říct, že jí trochu závidím. Když se kamarádí s Jane nebo Rebeccou, má snadnější cestu k Edwardovi. Ta Lili se má"řekla jiná. Už jsem jí viděla na chemii. Seděla vedle Johna. Jmenovala se Ashley Flowersová nebo tak nějak.
"Já slyšela, že se jí nelíbí,"řekla nějaká černovláska.
"Hej! Já neřekla, že se jí nelíbí. Jen ho nechce,"řekla Jennifer Williamsová.
"Není na holky?"zeptala se ta první.
"To bych neřekla. Jednou jsem jí viděla s jedním klukem a když jsem bydlela v LA, chodila se třemi kluky po sobě,"řekla další. Malá bruneta s šedýma očima.
"Včera jsem se rozešla s Tylerem,"oznámila Ashley.
"Fakt a jak to vzal?"zeptala se ta bruneta.
"Pohádali jsme se, ujely mu nervy a vrazil mi facku. Strašně ho to mrzelo. Vlastně se mu nedivím, když by si začal s mojí nejlepší kamarádkou, asi bych mu jí taky dala,"řekla Ashley.
"Hajzl,"řekla jiná. Středně velká zrzka. "Vrátila si mu jí?"
"Ne. Nejsem jako ty Brooke,nemlátím kluky, když mě naštvou,"řekla Ashley.
"Měla bys bejt,"řekla potichu Brooke. Jedna z jejích kamarádek vypadala, že chce roznášet drby. Už se mi je nechtělo poslouchat, tak jsem šla o kousek dál. O pár minut později, nás postili do tělocvičny. Když jsem se převlékla, šla jsem za Ashley.
"Ashley Flowersová, že jo?"zeptala jsem se jí.
"Jo. Co je?"
"Nechtěla jsem poslouchat, ale zaslechla jsem, že by ses ráda seznámila s Jane a Rebekou, tak mě napadlo jestli bys nechtěla jít s náma nakupovat,"řekla jsem jí. Chvíli na mě ohromeně zírala
"Jo. Jasně. Kdy?"
"V soboru. Víš co, přijď k nám. Nebo mě odvez domu,"řekla jsem. "Mám rozbitý auto a nemám odvoz."
"Jasně. Tak po hodině,"řekla Ashley a usmála se. Přikývla jsem a šla na hodinu.
Dneska jsme hráli tenis. Hrála jsem s Mikem proti Jessice Foxové a Joshovi. Jessica byla šikovná jako poleno. Nejen že bouchla sebe, ale i Josh. Bouchla ho přesně mezi lopatky a chvíli to vypadalo, že už nebude hrát, ale zvládl to. Jessica se vymluvila a učitel jí poslal na ošetřovnu.
Místo ní nastoupila Amélie Petrovová. Byla to jedno z nejhezčích holek na škole, ale i nejuzavřenějíšich. Měla krásné dlouhé zrzavé vlnité vlasy a smaragdové oči. Chvíli si mě prohlížela jako Edward ten první den.
Když začala hrát ona, naše skóre se srovnala. Měla pěknou ráno což jsem poznala na vlastní kůži. Strefila se mi do nohy a strašně to bolelo. Něco na mě zavolala nejspíš omluvu, ale nerozuměla jsem jí, protože nemluvila anglicky. Nakonec jsme vyhráli mi.
"Skvěle hraješ,"řekl Mike a pak se zeptal "Kdy uděláme ten článek?"
"No já nemám čas,"řekla jsem po pravdě.
"V pondělí je uzávěrka, ale Jason řekl že ho můžeme zařadit do dalšího čísla, takže ho můžeme napsat příští týden,"řekl a usmál se.
"Jo jo. Já už musím jít. Napíšeme ho příští týden. Ahoj,"řekla jsem.
Vyšla jsem z tělocvičny a hledala Ashley. Zapáleně se bavila s nějakým klukem. Okolo mě prošla Amélie. Zastavila se a rozhlédla se. Řekla něco co znělo jako nadávka, otočila se na mě a řekla: "Ještě jednou se omlouvám. Nechtěla jsem tě strefit. Já jsem Amélie Petrovová." Natáhla ke mně ruku.
"Lili Meyerová,"potřásla jsem jí s rukou. Na pravé ruce měla zlatý prsten s červeným kamenem. Na kamenu byl obrázek draka.
"Já vím. Jinde jsi slavná,"řekla a odešla. Zírala jsem na ní. Než jsem se vzpamatovala, nasedala do auta. Připadalo mi, že ví moje tajemství.
"Ta holka je divná,"ozval se za mnou Mikeův hlas. Lekla jsem se až jsem nadskočila. Otočila jsem se na něj.
"Trochu,"řekla jsem.
"Lidi se jí bojí a dělají si srandu, že je upírka. Jeden chlap jí pořád pozoruje a střeží jako by byla poklad. Je z východní Evropy. Je to blázen. Nikdy se nesměje, nikdy se s nikým nebaví, a když přišla do školy, každej jí zval na rande, ale každého odmítla, dokonce i Edwarda Johnsona. Párkrát si povídala s Rebeccou Greenovou, ale s nikým jiným ne,"řekl.
"Tak když se jí bojí, proč jí pomlouvají?"zeptala jsem se. Nepřipadala mi jako upírka. "A navíc upíři nesnesou přímé slunce a kříže a ona měla křížek."Ani nevím, proč jsem to řekla. Podíval se na ně.
"Jak to víš?"zeptal se a stále na mě zíral.
"Mýty,"řekla jsem rychle. Věděla jsem to z nejspolehlivějšího zdroje. Od člověka, který se o ně staral jako o svojí dceru. Od svého strejdy Marcuse.
"Aha. Uvidíme se v neděli. Ahoj,"řekl a odešel. Já jsem ale kráva pitomá, že jsme něco říkala. Položila jsem si hlavu do dlaní. Pomalu jsem šla k autu. Když mě Ashley viděla, rozloučila se s tím klukem a mi odjeli. Navigovala jsem jí k nám.
"Co dělá tvoje máma?"zeptala se zničeho nic.
"Nic, je doma,"řekla jsme.
"A táta?"
"Umřel, když jsem byla malá. A tvoji rodiče?"
"Máma pracuje v advokátní kanceláři Tylerova otce a táta jako kuchař v italské restauraci v centru. Táta je Ital. S mámou se seznámili v Itálii když byla na dovolený. Jsou skvělí. Jo je mi líto že Beth umřela. Měli jsme spolu španělštinu a biologii,"řekla Ashley. Zastavila.
"Tak a jsme tady,"řekla jsem. Ashley vyvalila oči.
"To je starý dům pana Mg Gradyho,"řekla a dodala "jednoho z nejbohatších lidí v téhle časti města. Páni! Ten dům je krásnej."
"Díky,"řekla jsem, když jsme byly ve vnitř. Moje kočičko Lois skočila na stůl. "Lois dolu. Mami, vedu návštěvu!"Máma se objevila za dveřmi kuchyně. Lois s mrzutým mňouknutím seskočila ze stolu a odešla do jídelny.
"Ahoj. Máte hlad?"zeptala se nás. Přikývly jsme, šli za ní. V kuchyni seděla Laura a nějaký kluk. Myslím že jsem ho viděla ve škole.
"Lili, tohle je Ben Cameron. Bene, to je moje sestra,"přestavila nás Laura. Něco mi na něm vadilo. Něco magického. Ben měl oči jen pro Ashley.
"Čau, Ash,"řekl a usmál se na ní.
"Nazdar,"pozdravila ho jedovatě. "Lili, já půjdu, abych nepřekážela."
"Mami, můžeme si vzít jídlo vedle?"zeptala jsem se. Přikývla, protože stejně jako já, cítila to napětí mezi Ashley a Benem. Odešli jsme do obýváku a začali jíst.
"Nemáš Bena ráda,"nebyla to otázka, ale Ashley přikývla. "Můžu se zeptat proč?"
"Chvíli jsme s nim chodila, ale pak když přišla Amélie Petrovová, rozešel se mnou,"řekla. "Možná nevíš kdo to je. Je to ta zrzka, se zele..."
"Znám jí?"přerušila jsme jí. "Proto ho nesnášíš?" Přikývla. Vzpomněla jsem si na včerejšek. No přesněji na hřbitov, nevím proč a nemohla jsem si vzpomenout na Janeino jméno, když jí Edward oslovoval. Připadalo mi že to spolu souvisí. Podívala jsem se na Ashley.
"Ashley, nevíš jak se jmenuje Jane celým jménem?"zeptala jsem se jí. Měla plnou pusu, takže mi nemohl odpovědět.
"Jane Mary Cooperová Johnsová,"opověděla Ashley. No jasně! Jane je možná Jasperova mrtvá snoubenka, kdyby jí nesrazily. Možná byla těhotná. Je upírka díky Carlosovi a Carlos je doktor a Edward je Janein bratr. Asi bych jí měla říct nebo ne? A Jasperovi taky. Vypadá to, že jsme měla s Jasperem pravdu. Zasténala jsem. Ashley se na mě podívala.
"Co je?"
"Nic s čím by sis musela lámat hlavu,"řekla jsem jí. Ty si s tím nemusíš lámat hlavu, ale já jo. Podle toho jak o ní mluvil, jí pořád měl rád. Nevím proč mi z toho bylo smutno. S Jasperem Whitem jsem se setkala dvakrát v životě. Proč jsem z toho, že se dva lidi kteří se milovali našli, tak smutná? Nebo snad žárlím? Ptala jsem se sama sebe.
"Co budeme dělat?"zeptala se Ashley.
"Pustíme si film,"navrhla jsem. Stejně ho nebudu sledovat. Začali jsme se hrabat ve velké krabici. Nakonec jsme zvolily Titanic. Na konci jsme obě brečeli.
"Já už musím. V kolik mám přijet?"zeptala se.
"Můžu ti zavolat?"zeptala jsem.
"Jasně. Na, to je moje číslo,"řekla Ashley a napsala na kousek papíru číslo. Rozloučily jsme se a já šla zavolat Jane.
"Mami, zítra jdu s Jane, Rebeccou a Ashley nakupovat,"oznámila jsem cestou.
"Ok. Jdeš jí zavolat?"zeptala se. Přikývla jsme. Došla jsme k telefonu a vytočila jsme Jane. Chvíli to zvonilo, ale pak to vzala.
"Ahoj Lili. Co se děje? Chceš se domluvit na zítra?"zeptala se.
"Jo. Pozvala jsem i Ashley Flowersovou, nevadí?"
"Mě je to jedno, klidně pozvi ďábla, když ti to udělá radost,"řekla. Zasmála jsem se.
"V kolik přijedete?"
"Přijedu s Beccou v jednu, takže zavolej Ashley a řekni jí to. Na opozdilce nečekáme,"řekla. "Princezna si chce koupit nové šaty. A ty určitě taky."
"Princezna?"zeptala jsem se nejistě.
"Jo jo. Korunní princezna Rebecca Alice Greenová. Dcera jednoho z pět vampýrských královských rodů,"řekla Jane. Slyšela jsem tichý smích.
"Kam půjdeme?"
"Do svatebního salonu, podíváme se na kytky a ještě někam,"řekla Jane.
"Jo. Pozdravuj rodinu. Čau,"zavěsila jsem. Vytočila jsme Ashley a vše jí řekla. Když jsem skončila, všimla jsme si mámy, jak vrtí hlavou a usmívá se.
"To budou účty za telefon,"poznamenala, když jsem kolem ní procházela. Cestou jsem jí dala pusu na tvář. Pohladila mě po tváři. Šla jsme si lehnou a cestou jsem si vzala Lois.
V pokoji jsem se schoulila pod deku a cítila jsem smutek. Nevěděla jsem, jestli to mám Jane a Jasperovi říct, nebo si to mám nechat pro sebe. Kdybych se mohla někoho zeptat, kohokoli. Živého nebo mrtvého. A vtom mi to došlo.
"Hej duchu kde si?"zeptala jsem se do pokoje. Připadala jsem si jako úplný debil. Zjevil se mi během minuty.
"Ahoj,"řekl a usmál se.
"Nazdar. Potřebuju pomoc,"řekla jsem.
"Ano. Jsem jedno ucho,"řekl. Usmála jsem se na něj.
"Dobře. Když by si věděl na něco, co se týká minulosti jednoho člověka, co by si udělal?" zeptala jsem se ho. Zvedl obočí. "Příklad. Tvoje kamarádka je upírka a nic si nepamatuje a já jsem poznala jejího kluka. Co mám dělat?"
"Nejsem psycholog,"řekl. Zpražila jsem ho pohledem a dodal "to zaleží na tobě. Chceš jim to říct nebo ne?"
"Ne,"řekla jsem po pravdě. Nevím proč jsem jí to nechtěla říct. V Jasperových očích bylo něco, co mě fascinovalo. "Díky." Přikývl a zmizel. Lehla jsme si a zavřela očí. Zdál se mi jeden z mých věšteckých snů. Byla jsem ve škole a povídala jsme si s Edwardem. Občas slyším i slova, ale dnes ne. Najednou mě popadl za ruku a začal na mě ječet, jako blázen. Probudila mě rána. Otevřela jsem oči a uviděla Lois na skříni a rozbitou vázu na zemi.
"Lois, proč nespíš? Kvůli tobě je vzhůru celý dům. Pojď sem,"vzala jsem si jí do náruče. Lois se hned začala tulit a já jí hladit. Její předení mě uklidňovalo. "Zlatíčko moje, kdybys věděla co se mi zdálo,"zašeptala jsem jí do ouška.
"Co se ti zdálo?"zeptala se náš duch. Podívala jsem se na něj. Vznášel se a usmíval se.
"Nic pro tebe. Můžu se zeptat kdo vůbec jsi?"
"Daniel Wolf jméno mé. Jsi krásná když spíš,"řekl a usmál se na ně.
"Co! Ty..."nenašla jsme vhodný výraz. "To že jsi mrtvý, ti nedává právo sledovat jiný lidi při spánku."
"Promiň,"řekl Daniel.
"Chci jít spát, tak vypadni,"řekla jsme ostře. S podivným výrazem zmizel. Lehla jsem si na gauč. "V jednom městě nás málem zabili upíři a v druhým straší. To je úžasný, co?" Lois s tím zřejmě souhlasila. Zapnula jsem si televizi. Po hodině jsem usnula.
Druhý sen co se mi té noci zdál, byl o mě a o Jasperovi. Jasper seděl na posteli a sledoval jak chodím sem tam, jako magor. Pak se zvedl, vstoupil mi do cesty, klek si, vytáhl malou černou krabičku a zeptal: "Lilian Gabriel Kate Meyerová, vezmeš si mě?" Vzbudila jsem se.
Rvali se ve mně dva pocity. Hrůza a uspokojený. Uvědomila jsem si, že mě Jasper, ten co přišel o snoubenku, i když jen ve snu, ale přesto požádal o ruku. Nedokážu si představit, že si někdo vybere mě a ne Jane.
Podívala jsem se na hodinky, bylo deset. Vyšla jsme z pokoje a šla rovnou do koupelny. Když jsme se vykoupala, nejmíň půl hodiny jsem sledovala svůj odraz. Měla jsem hnědo zeleno modré oči a hnědé dlouhé vlasy. Víc než tátovi, jsem podobná Marcusovi. Byla jsem hezká, ale ne tak jako Jane nebo Laura. Naposledy jsem se na sebe podívala a pak jsem odešla do obýváku. Máma se dívala na pořad o medvědech. Asi mě neslyšela přicházet, protože se lekla když jsem řekla ‚ahoj.‘
"Ahoj, Lili. Já jsem se tě lekla,"řekla kriticky.
"Promiň. Kde je Laura?"
"Šla ven s Benem. Líbí se mi. Kolik přijedou holky?"zeptala se.
"Co se týče mě, tak se mi nelíbí. Jo, a holky přijedou v jednu,"odpověděla jsem jí.
"Proč se ti nelíbí?"
"Něco mi na něm vadí. Vzpomínáš si na strejdu Marcuse? Vždycky říkal, až věřím svým instinktům a ty mi radí, ať Benovi nevěřím,"řekla jsem.
"Co tě trápí?"zeptala se, protože poznala že jsem divná. Smutná. Neodpověděla jsem.
5. Kapitola Rozcestník 3. Kapitola