Píseň pro Miu - Kapitola devátá

Kapitola devátá

Našla jsem popsaný notový papír. Nevěděla jsem od koho je, ale měla jsem tušení, nebo jsem možná doufala, že to je od něj. Nemohla jsem si to zahrát, protože jsem neuměla na žádný hudební nástroj, proto jsem čekala na Nicole. Hned jak přišla, zeptala jsem se jí.

"Bohužel neumím. Na hudbu je spíš Brandon. Můžeme jít za Williamem,"nabídla.

"Ne!"vyhrkla jsem okamžitě. Zvedla obočí. "Nebudeme ho zatěžovat. Kdo jiný umí hrát na klavír?"

"Strejda, táta, myslím, že i Mary a sestřenka Isabelle hraje na flétnu."

"To je výběr. Skosíme Mary, jestli ti to nevadí,"řekla jsem.

"Co chceš dělat za pár let?"zeptala se Nicole cestou k Mary.

"Nevím, nejspíš budu lovit upíry,"řekla jsem jí. "Co ty?"

"Nejspíš politika. Jsem korunní princezna, takže musím být v radě a až táta předá vládu, bude mít spoustu času na Claire. Potřebovala bych někoho v mém věku."

"Jak to tam vůbec funguje?"

"Byla jsem tam jednou na návštěvě. Vepředu na trůně sedí král nebo královna, vedle jeho partner, naproti nim deset korunních princů nebo princezen. Ty mají hlavní slovo. Za nimi sedí ostatní členi rady. To jsou politici, učitelé a další."

"Nejvyšší slovo má král, pak princové a princezny, pak ti poslední,"zopakovala jsem potichu.

"Jo. Proč se ptáš?"

"Nejspíš z toho budeme psát. Loni na konci mám, to slíbila,"řekla jsem.

"Aha."

Došli jsme až ke stájím. Mary stála vedle Andyho a hřebelcovala ho. Docela se bránil, ale hned jak jsem přišla, uklidnil se a podíval se mi do očí. Melisa si stoupla a natáhla se ke mně. Okamžitě jsem k ní přišla.

"Ahoj. Bohužel, dneska nic nemám,"řekla jsem jí. "Dobrý den."

"Copak se děje, holky?"zeptala se a vrátila se k teď už klidnému Andymu.

"No. Mia se vás chtěla zeptat, jestli byste í tohle nezahrála. Já jsem na hudbu naprostý antitalent. Všechno nadání zdědili sourozenci a bratránek se sestřenkami,"řekla Nicole.

"Aha. Tak proč nejdeš za Williamem nebo Isabelle? Oni jsou stokrát lepší než já,"řekla Mary.

"Nebudu je zatěžovat,"odpověděla jsem.

"Dobře. Ukažte mi to,"řekla Mary. Podala jsem jí papír. Ona si to chvíli prohlížela, ale pak se na mě podívala. "Je mi líto, ale toho nedokážu zahrát. Jdete za Jasperem. Ten je o něco horší než William s Belle, ale tohle zvládne."

"Jo jasně. Děkujeme za pomoc,"řekla jsem. Odešli jsme a šli a ředitelem.

"Mám takový divný pocit, že s ní strejda něco má,"řekla najednou Nicole.

"S Mary?"

"Ne s veverkou. Jasně, že s Mary,"řekla trochu naštvaně. Usmála jsem se.

"To je dobře ne? Alespoň se nebude trápit,"řekla jsem.

"Jo ale... Můžeš hádat, co na to řekne prababička Clarrisa. Znáš to ne? Hillové chtějí jenom královské,"řekla Nicole a zašklebila se.      

"Lili taky nebyla královská a navíc čarodějka. To jí nevadilo?"

"Byla bohatá a pod srdcem nosila trojčata,"odpověděla.

"Aha. To mi nedošlo,"řekla jsem. Nicole se usmála.

"Tati!"

"Ehm?"nechápavě jsem se na ní podívala, ale ona se dívala před sebe s úsměvem od ucha k uchu. Podívala jsem se před sebe. Král stál před hlavní budovou s ředitelem a povídali si.

"Ahoj,"pozdravil nás. Uklonila jsem se. "Co se děje, že ještě nejste ve městě?"

"Tady slečna něco chce,"řekla Nicole.

"Co?"zeptal se mě.

"Nic důležitého,"odpověděla jsem. Nicole po mě střelila pohledem. Došlo mi, že stejně zjistí, co chci. "Potřebovala bych něco zahrát."

"Na klavír?"

"V nejlepším."

"Tak to si vem na starost ty, já jdu pracovat,"řekl král. Ředitel povzdechl.

"Ukaž mi to,"řekl. Podala jsem mu papír a čekala na jeho reakci. Chvíli se na to koukal, pak se podíval na mě. "Kdes to vzala?"

"To je jedno. Zahrajete mi to?"

"Jo. Vy dva si zatím popovídejte,"řekl ředitel. Společně jsme odešli do uměleckého pavilonu. "Řekni mi, kde si jí vzala."

"Našla jsem jí,"odpověděla jsem.

"Aha. Tak, jak se těšíš na školu?"

"To je snad ten nejblbější dotaz, co mi kdo kdy položil,"řekla jsem bez váhání.

"Už ti někdo řekl, že si pěkně drzá?"

"Jo. Několikrát,"odpověděla jsem s úsměvem. Najednou se ozvala rána. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. Ředitel si okamžitě stoupl přede mě.

"Já ještě neskončila!"ozval se Isabellin hlas. Ředitel si povzdechl.

"Ale já jo,"tentokrát William.

"Williame White, okamžitě se vrať!"

"Jinak co?" Pak jsem je uviděla. Nikdy jsem ani jednoho neviděla tak naštvaného.

"Snažím se ti ukázat..."

"Do háje Isabelle, přestaň se mi plést do života! Pokud sis nevšimla, jsem dospělý a starší než ty. Nech mě bejt!"

"Táhni k čertu, ty nevděčný parchante,"řekla nasupeně.

"Fajn." Otočil se ani se na nás nepodíval. Zato Isabelle jo. Podívala se na svého otce.

"Co se stalo?"zeptal se.

"Nic."

"Zase si mu udělala přednášku?"

"Jo."

"Vždyť víš, že s tím neskončí,"řekl ředitel.

"Měl by. A proč jsi zase na jeho straně?"zeptala se. Já se začala vzdalovat. Nechtěla jsem zase vyslechnout nějakou hádku.

Docela dlouho jsem jen tak bez cílně bloudila po areálu, až jsem uslyšela cákání vody. Pokud si dobře vzpomínám, jediné jezírko je u hlavní budovy. A jedno na druhém konci školy. Tohle bylo v lese. Někde za poslední budkou pro strážce. A někdo u něj seděl. Podle vlasů a mého srdce to byl William. Chtěla jsem ho nechat o samotě, ale poznal, že tam sem.

"Je mi líto, žes musela slyšet naší hádku,"řekl, aniž by se otočil. Nevěděla jsem, co odpovědět. Došla jsem k němu a sedla si na kámen.

"Proč jste se hádali?"

"Kvůli jejím přednáškám,"odpověděl. Až pak jsem si všimla, že vedle něj je kravička cigaret, popel a skicák.

"Vy kouříte?"

"Jeden z mých zlozvyků. Musím nějak potlačit šílenství z života,"řekl. Pak se na mě podíval. "Co děláš ty?"

"Já?" Přikývl. "Mlátím do pytle. Proč to taky nezkusíte?"

"Co bys řekla?"

"Že si nechcete zlámat prstíky,"odpověděla jsem s úsměvem. Usmál se.

"Klidně bych si je zlomil. Moje ochranka mě nenechá."

"Aha. To mě taky napadlo,"řekla jsem. "Kde vůbec jsou?"

"Ani nevím. Vypařil jsem se."

"Ach jo. Vždyť se vám, může něco stát,"řekla jsem.

"Ještě ty začínej,"zamumlal.

"Co malujete?"

"Tohle,"ukázal před sebe.

Vážně tam bylo nádherně. Malý vodopád, les, louka a noční obloha. Měsíc byl v úplňku, takže pozítří bude večírek. V dálce bylo vidět město. Teď si nepamatuju název. Až ten obraz domaluje, určitě to bude nádhera.

"Je zajímaví, že tuhle školu znám tak dobře, ale nikdy jsem neobjevila tohle místo a vy jste tady pár týdnů a už ho malujete,"poznamenala jsem. Usmál se ještě víc.

"Když víš tam chodit, máš všechno jednoduší,"odpověděl mi.

"Kde je souhvězdí lva?"zeptala jsem se. Okamžitě se podíval na nebe a hledal. Já a astronomie ne.

"Tamhle,"řekl. Ukazoval kamsi, kde jsem nic neviděla. Jenom si povzdychl a přitáhl si mě k sobě. Pak jsem ho uviděla. Vypadal úplně stejně jako na jejich prstenu a řetízcích. Byl tak krásný.

"A páv?"

"Na druhý straně. Není vidět."

"Štír?" Ukázal nad nás. "Jaký znamení jste vy?"

"Váhy. Kdy ses narodila?"

"19. 11. 5021. Vy?"

"23. října 5010,"odpověděl.

"Jeden den a byl byste štír,"řekla jsem. Na to neodpověděl. Až teď - když bylo ticho, - jsem si uvědomila, jak blízko u sebe sedíme. On měl ještě ruku na mém boku. Nejspíš si to ani neuvědomoval.

"Seď klidně,"řekl najednou. Zvedla jsem obočí.

Popadl skicák a začal kreslit. Chvíli jsem tam jen tak seděla a mě maloval, pak ho odložil a otočil mě k sobě. Seděli jsme naproti sobě a dívali se do očí. Nemohla jsem si pomoct. Jeho oči mě tak fascinovali. Byli jako onyxy.             

Čím díl jsme se na sebe dívali, tím to zvláštní napětí sílilo. Nikdy jsem to necítila. Bylo to nádherné. Věděla jsem, že tohle skončí buď zklamáním, nebo uspokojením. To druhé se mi líbilo víc.

"Víš, že jsi ta nejhezčí žena, kterou jsem kdy maloval,"pošeptal. Srdce mi začalo bít ještě rychleji.

"Tohle mi ještě nikdy nikdo neřekl,"odpověděla jsem mu.

"Vážně? To mě překvapuje,"poznamenal. Naklonil se ke mně. Všechna nejistota byla pryč. On to nejspíš poznal, protože mě políbil.

Náš první polibek byl nádherný, ale tenhle byl ještě lepší. Dal do něj strašně moc. Cítila jsem něco, co se mi nelíbilo. Smutek? Strach? A touhu. Pak jsem si uvědomila, že tohle může být naposled. Možná se nevrátí. Nebo já ne. Chtěla jsem víc, ale nemohla jsem. Ne dokud nejsem dospělá. Odtáhla jsem se.

"Co se děje?"zeptal se.

"Nemůžeme,"řekla jsem. Smutně se usmál a přikývl.

"Uvidíme se zítra. Dávej na sebe pozor,"řekl mi. Bál se o mě.

"Budu. Vy taky." On se zvedl a odešel.

Snažila jsem se nebrečet, ale nešlo to. Právě jsem odmítla nejlepšího chlapa, který o mě stál. Cítila jsem se hrozně. Potřebovala jsem někoho, kdo mě má rád. Kamarádku, které bych se mohla vyzpovídat. Možná bych mohla zajít do kostela.

Bůhví, jak dlouho jsem tam seděla. Začínala mi být zima, ale nemohla jsem se zvednout a ani jsem nechtěla. Chtěla jsem tam ještě zůstat a kochat se krajinou. Najednou mi zazvonil mobil.

"Halo?"

"Ahoj Mio. Proboha kde jsi? Za chvíli je večerka, už se rozhlížej, komu dají trest," z druhé strany se ozval Nicolin hlas.

"Už jdu. Jenom jsem se zamyslela,"řekla jsem.

"Na celej den? Na co si přišla?"

"To ti povím potom. Možná."

"Možná? No tak. Vždyť spolu bydlíme."

"Pokud mi teď dáš pokoj, tak se ti možná svěřím,"řekla jsem.

"Jo. Žádný problém." Zavěsila.

Konečně jsem se vymotala z toho pitomého lesa a běžela jsme ke koleji. Cestou jsem se stavila ve stájích za Melisou, ale hned jsem toho litovala. Ředitel stál naproti Mary a držel jí za ruce. Bylo to jako vstřižené z filmu. Chyběl měsíc a zahrada u zámečku. Vycouvala jsem ze dveří a co nejrychleji se vydala ke koleji.

"No to je dost, že jdeš,"pustila se do mě Nicole hned, jak jsem přišla.

"Já vím. Promiň, ale zamyslela jsem se,"omluvila jsem se jí, za ty nákupy.

"To je v pohodě. Měla jsem o tebe strach."

"Byli tady učitelé?"

"Ještě ne."

"Super. Jdu se osprchovat."

Cítila jsem na zádech její pohled. Povzdechla jsem si a otočila se, abych na ní viděla. Seděla na posteli a sledovala mě.

"Co je?"

"Nic. Jenom přemýšlím, co ti zabralo celej den. Přišla jsem jenom na jednu věc,"oznámila Nicole.

"A to?"

"Muži,"odpověděla. Ta mě má přečtenou.

"Aha. Pojď spát."

"Dobrou." Zase jsem se vrátila ke svému přemýšlení. Už dlouho jsem se někoho chtěla zeptat na to, co cítím.

"Nicole."

"Ano?"

"Měla si někdy v přítomnosti jiného člověka zvláštní pocity?"

"Ehm?"

"Kdykoliv jsem z jedním mužem, nedokážu se na něj vynadívat. Když se políbíme, je to jako bych měla v břiše motýly a když jsem s ním..."

"Srdce ti bije jako splašené,"dopověděla to za mě.

"Jo."

"Přesně to samý jsem cítila s Mattem, než se semnou rozešel,"řekla Nicole smutně.

"Je mi líto, že se s tebou rozešel."

"Najdu si někoho jinýho. Jsem hezká a navíc princezna. Chlapy se na mě budou lepit jak vosy na med,"řekla. Najednou to byla stejná holka, se kterou jsem se v létě seznámila.

"To nejspíš budou."

"Zpátky k tobě. Kdo to je?"

"To ti neřeknu,"odpověděla jsem jí.

"Proč?"

"Protože nechci."

"No tak. Prosím. Kvůli tobě nebudu moct spát,"přemlouvala mě Nicole. Klidně bych jí to i řekla, kdyby se nejednalo o jejího bratránka a kdyby William nebyl učitel.

"Nemůžu,"řekla jsem.

"Proč?"

"Je to jedno. Pojď spát,"řekla jsem jí. Doslova zakňučela, ale už neotravovala. Za chvíli jsem usnula.

Seděla jsem na posteli a přemýšlela. Pak někdo vešel. K mému překvapení William. Na tváři ten nenádhernější úsměv v ruce tác se snídaní. Položil ho přede mě a sedl si vedle.

"Jak ses vyspala?"zeptal se.

"Skvěle,"odpověděla jsem automaticky.

"Měla bys sebou hodit. Za chvíli je tady Olívie s Adrianem,"řekl William. Zvedl se a zase někam zmizel. Začala jsem se přehrabovat ve skříni. Našla jsem si džíny a svetr. V tom se dveře zase otevřeli. S úsměvem jsem se otočila, ale úsměv mě zase přešel.

Naproti mně stál Sam. Samolibě se usmíval  prohlížel si mě. Pak se ke mně začal přibližovat a já instinktivně uhnula. Zacouvala jsem, co nejdál to šlo, ale narazila jsem na překážku v podobě zdi.      

"Co chceš?"zeptala jsem se ho.

"Co bych asi mohl chtít? Vidíš tady někoho jinýho než tebe?"

"Bohužel ne,"odpověděla jsem. Stál naproti mně. Snažil se mě políbit, ale já pokaždé uhnula.

"No tak, Mio. Nebuď tak krutá. Já tě miluju,"řekl. I když neochotně, stejně jsem se zasmála.

"Jo? Tak proč ses tahal s Nicole a Elou?"

"Protože jsem si neuvědomil, co mám, než jsem to ztratil,"řekl.

"Dost. Nemám náladu tohle poslouchat. Nech mě v klidu snít,"řekla jsem mu a odstrčila ho.

"Fajn. Jak chceš, ale budeš toho litovat,"řekl.

Pak se jeho obličej úplně změnil. Místo jeho očí, se na mě dívali krvavě rudé upírské oči. Měl odhalené ostré zuby. A tvář? Tak nádherná a zároveň děsivá. Toho upíra jsem po chvilce poznala. Snažil se mě zabít, když umřela moje máma s Alexem. V očích mě začali pálit slzy.   

Upír mě napadl. Nedokázala jsem se ani bránit. Všechno z té noci se mi v rychlosti přehrálo v hlavě. Ačkoliv jsem se tak strašně chtěla probudit, nešlo mi to. Nejspíš jsem sebou strašně házela, jak jsem se snažila se dostat z jeho sevření. On se přiblížil k mému hrdlu. Čekala jsem, že mě kousne, ale nic se nestalo.

Kapitola desátá                                                Rozcestník                                                Kapitola osmá