Černá lilie - 1. Kapitola

1. Kapitola

Stěhuji se svou těhotnou matkou, se svými sestrami z Los Angeles do Seattlu. Důvodem našeho stěhování je smrt mámina nového manžela, který se zabil při autonehodě loni na podzim.

U téhle nehody jsem byla i já. Jely jsme od jeho matky, u které jsme byly, abychom jí oznámily, že bude babičku a Denis usnul, když řídil a vrazil do stromu. Já jsem se zachránila tím, že jsem použila kouzlo. Jsem napůl čarodějka, napůl anděl. Andělskou půlku jsem zdědila po mámě Gabrielle, magickou po otci Williamovi.

Všichni z našeho rodu mají magickou moc. Já umím zmrazovat a mám věštecké sny. Má starší sestra Elizabeth, se kterou se nemusíme kvůli tomu, že jsem jí přebrala kluka, umí hýbat s věcmi. Má mladší sestra Laura je úžasná. Dokáže okolo sebe udělat obal, který odráží útoky. Laura nikdy nepoznala našeho otce, protože zemřel rok po tom, co se narodila. Máma jí o něm každou noc vyprávěla, jen proto, aby věděla, jaký byl.

"Lili, pojď dolů,"zavolala máma.

"Už jdu,"zavolala jsem zpátky. Zabalila jsem si už včera, tak jsem jen popadla tašky a odešla před dům. Dala jsem svoje kufry do auta a naposledy jsem se podívala na náš dům.

"Bude mi to tu chybět," povzdychla jsem si.

Máma mě objala okolo ramen a zašeptala "mě taky".

"Budu řídit,"oznámila Beth. Přikývla máma. Nasedly jsme do auta a vyjely. Cestou jsme poslouchaly rádio.

Po dvou hodinách cesty jsme zastavily u benzínky, natankovat a koupit něco k jídlu. Zatím co Beth tankovala, já šla do budovy. Uvnitř byl mladý muž a potichu se dohadoval s obsluhou. Ten muž byl hezký. Měl černé oči ještě tmavější než delší černé vlasy.

"Dobrý den," pozdravila jsem. Oba se na mě podívaly. Ten muž zkoumavě, obsluhující muž zdvořile.

"Dobrý den co si budete přát?" zeptal se kluk od obsluhy.                                                       

"Já počkám," řekla jsem.

"Dámy mají přednost," usmál se ten muž. Byla jsem uchvácena jeho černýma očima, takže jsem nevnímala.

"Jo děkuju,"řekla jsem a otočila se na toho kluka "čtyři coly a bagety. To auto je vaše?" zeptala jsem se a ukázala na krásný černý mercedes.

"Jo,"odpověděl. "Já jsem Jasper White,"řekl a usmál se, takže jsem řekla své jméno.

"Lili Meyerová,"vypadlo ze mě.

"Slečno, to červený je vaše?"zeptal se prodavač.

"Jo,"odpověděla jsem.

"Takže bude to 41,11 dolarů,"oznámil prodavač. Dala jsem mu peníze a vrátila se k autu. Hned jak jsem nasedla, Laura se do mě pustila.

"Kdo to byl?"zeptala se.

"Kdo?"zvedla jsem obočí.

"Ten chlap co jsi s ním mluvila,"objasnila mi to.

"Co ti o něm mam říct?"

"No tak Lili, povídali jste si, tak řekni, co víš," řekla Laura.

Povzdychla jsem si a odpověděla jsem jí "Jmenuje se Jasper White."

"Mami, máme v knize něco o upírech?" zeptala jsem se po další hodině cesty.

"Jo proč?" zeptala se mě máma.

"Jen myslím si, že ten co jsem s ním mluvila..."

"Jasper," skočila mi do řeči Laura.

"Ano že Jasper je upír," řekla jsem.

"Proč si to myslíš?" zeptala se mě máma.

"Jo to by mě zajímalo," řekla Beth výsměšným tonem.

"Zaprvé byl nadpozemsky krásný, zadruhé měl jizvy na rukách," řekla jsem jí.

"Hezkej může bejt a tak ho pokousal pes," řekla Beth.         

Máma se vmísila do našeho rozhovoru "dost obě můžete mít pravdu. Na noc si pronajmeme pokoj."

Když se začalo stmívat Beth zastavila u motelu s názvem "Flowers". Zatím co Beth platila, Laura vzala tašku s knihou a vzala jí do pokoje. Pokoj se mi nelíbil. Vše bylo fialové. Manželská postel měla fialové pokrývky dětské postele to samé.

Vzala jsem knihu a začala jsem číst nahlas:

Vampýři a Upíři

Upírem se člověk stane tím, že ho nikdo promění. Proměna je velmi bolestivá a musíte zemřít. Upír vás musí pokousat a pak musíte zemřít. Druhým způsobem je to, že si s upírem vyměníte krev a pak zemřete.

Upíři žijí věčně, pokud je nikdo nezabije. Domácí zvířata upíry nenávidí.

Vampýři se dožijí okolo sedmi set let, někdy i vyššího věku. Vampýři musí alespoň jednou za týden lidskou krev. Na rozdíl od upírů, vampýři mohou mít děti, mezi sebou ale i s upíry a lidmi. Upíří muž může mít děti s kýmkoliv. Těhotenství s vampýrem trvá rok. S upírem jen tři měsíce

Vampýři používají magii živlů. Zemi, oheň, život, vzduch a vodu.

Vampýři žijící v Rusku mají jeden královský rod, na rozdíl od nás, mi jich máme pět. Rody u nás se postupně střídají v přesném pořadí.                 

           Stefan Meyer

Dočetla jsem a podívala se na mámu.

"Jak se upíři poznají?" zeptala jsem se.

"Nevím, Lili," odpověděla.

Hlodalo mi to v mysli do doby, než jsem usnula. Zdál se mi jeden z mích věšteckých snů: Šla jsem po školní chodbě a dívala jsem se do rozvrhu, takže jsem si nevšimla dívky, co šla naproti mně a vrazila jsem do ní. Knihy co měla v ruce, jí vypadly a ona se pro ně shýbala. Když vstala, uviděla jsem její tvář. Byla krásná. Měla hnědé vlasy a oči.

Ráno jsem se probudila trochu dezorientovaná. Hned jak jsem si uvědomila kde, přemýšlela jsem o tom snu. Zajímalo mě, zda tu dívku poznám. Většinou, když se mi něco zdá, tak se to i vyplní.

"Ahoj mami," pozdravila jsem mámu, která seděla na židli a listovala knihou.

"Ahoj," vzhlédla a usmála se.

"Kde jsou holky?" zeptala jsem se.

"Beth šla koupit něco k jídlu a Laura spí," odpověděla když Beth otevřela dveře.

"Čau," usmála se Elizabeth. Kývla jsem na pozdrav abych nezbudila Lauru. Hodila mi pytlík s koblihami a já začala jíst.

Asi o hodinu později když jsem seděla na lavičce před motelem, si vedle mě sedla Beth. "Hele ty si vážně myslíš, že ten chlap je upír?" zeptala se mě.

"Jo."

"Já si myslím, že není," pověděla mi svůj názor.

"Holky!" zavolala na nás máma."Jedeme!" Zvedli jsme se a odešli k autu. Nasedli jsme a vyjely.

Jeli jsme dalších pár hodin, než máma začala navigovat. Dojeli jsme k ulici s barevnými domy. Když máma řekla, ať zastaví, Beth zastavila. Zastavila u velkého žlutého domu s černou střechou a velkou zahradou. Garáž na čtyři auta. V jedné části měl dům prosklenou střechu, tam byl skleník. Zevnějšek domu se mi líbil. Máma nám rozdala klíče a odemkla vchod.

"Beth první patro druhé dveře v pravo, Lauro první dveře v pravo hned u okna. Lili, ty máš pokoj v levo u okna," dívala nám máma instrukce.

Vzala jsem své věci a odešla do svého pokoje. Můj pokoj byl docela velký. Postel byla pod okny, takže mě slunko probudí, až vyjde. Jestli vyjde. Vedle postele byl noční stolek, kam jsem si odložila pár časopisů a knížku. Skříň naproti postele, měla vyřezané symboly. Vedle skříně byl stůl s počítačem a židle. Pelíšek pro mou lásku Lois jsem měla u paty postele. Lois si vlezla rovnou do pelíšku a já se usmála. Začala jsem vybalovat oblečení. Když jsem uslyšela, jak na mě někdo mluví. 

"Ahoj," povídal ten hlas. Otočila jsem se a spatřila ducha. Jak jsem ho uviděla, začala jsem křičet. Uslyšela jsem jak, ke mně běží dva páry nohou. Hned jak jsem zakřičela, duch zmizel. Do mého pokoje vběhla Laura a Beth.

  "Co se děje?" zeptala se Laura.

"Máme tady ducha," oznámila jsem jim.

"Vážně a kde?" zeptala se mě Beth.

"Stál, přímo přede mou. Lauro, řekni to mámě," řekla jsem Lauře. Laura přikývla a odešla.

  "Zatím si vybal," řekla Beth a odešla. Vrátila jsem se k vybalování ale, stále jsem myslela na toho ducha. Podle mě to byl čaroděj. Prostě jsem si to myslela. Asi o hodinu později se do mého pokoje vplížila Laura.

"Jak je?" zeptala se mě.

"Dobře, proč se ptáš?" zeptala jsem se jí.

"Jen tak," odpověděla.

"Co chceš?" zeptala jsem se a podívala se na ní.

"Řekni mi něco o tom duchovi," řekla potichu.

"A co ti mám říct?" zeptala jsem se.

"Jak vypadal?" zeptala se hned.

"Byl vysoký, štíhlý..."

"Jakou měl, barvu očí?" přerušila mě.

"Vypadala na hnědou. Počítám, že zemřel, tak před pěti až deseti lety," řekla jsem jí.

"Holky!" zavolala na nás máma z prvního patra. Sešly jsme schody a uviděli cizí lidi, jak si povídají s mámou.

"Dobrý den," pozdravila jsem. Usmáli se na mě.

"Holky, to jsou manželé Johnsonovi," představila nás. "Moje dcery Lili a Laura."

"Pojďte se najíst," řekla máma.

Vešly jsme to jídelny. Tuhle místnost jsem ještě neviděla. Veliká světlá místnost s velkým pozlaceným lustrem.

"Mami, kdo tady bydlel před náma?"zeptala se Laura užasle.

"Jeden boháč,"řekla hned. K večeři jsme měli lasagne. Máminy lasagne jsem milovala.

"Pana Johnsone, můžu se zeptat, vy máte děti," zeptala se Laura.

"Ano,"odpověděl s úsměvem.

"Kolik?"zeptala jsem se.

"Čtyři. Dva syny a dvě dcery. Rebecca a John se budou brát a Jane s Edwardem jsou dvojčata,"když řekl, že se budou brát, podívala jsem se na něj, jako na blázna. Zachytil můj pohled a řekl "všechny naše děti jsou nevlastní."

"Lili, až skončíš školu, co plánuješ?" zeptala se paní Johnsonová.

"Půjdu na vysokou,"řekla jsem.

"A kam?"

"Nevím asi na Harvard," řekla jsem. Popravdě jsem chtěla na univerzitu v kouzelném světě, ale máma to nechtěla ani slyšet. Už od dětství proti tomu světu něco měla, ale já jsem tam byla ráda. Narodila jsem se tam, i když jsem v rodném listu měla LA.

"A ty Elizabeth?" zeptala se paní Johnsonová.

"Taky na Harvard nebo na Yale," Beth vážně chtěla na tyhle dvě univerzity.

"Lauro, co ty?"zeptal se pan Johnson.

"Na Columbijskou, na Dartmouth nebo na Princeton," odpověděla. Ta ještě pořádně nevěděla.

"Za jak dlouho se to narodí?" zeptala se paní Johnsonová.

"Za dva měsíce," řekla máma. Když jsme dojedly, ještě chvíli si s mámou povídaly. Já šla do pokoje a četla si Romea a Julii. Zatím co jsem si četla, Lois si skočila na moje břicho.

  "Co je Lois?"zeptala jsem se jí. Skočila na okno a škrábala a syčela. Šla jsem se podívat na to, co jí vadí, a spatřila jsem Johnsonovi, jak odchází. Nevěnovala jsem tomu pozornost a vrátila se ke knize. Když jsem usnula, zdál se mi sen o rostlinách, pak o škole a o nadpřirozenu.

Ve dvě jsem se probudila a lapala jsem po dechu. Zdálo se mi, že jsme se z Beth pohádaly ve škole, a ona na mě poštvala nůž. Ten kluk co jsem ho viděla v jednom z mých předešlých snů. Strhl mě z cesty a pak jsem se probudila. Rozsvítila jsem lampičku a napsala o tom snu do malé žluté knihy a zase jsem si lehla.

2. Kapitola                                        Rozcestník