Píseň pro Miu - Kapitola jedenáctá

Kapitola jedenáct

Na ráno jsem si nastavila budík. Nicole zírala jak vyoraná myš, když začal hrát. Řekla jsem jí, ať ještě spí. Potichu jsem začala lítat po pokoji. První jsem se osprchovala a vyčistila si zuby. Pak jsem do batohu dala mobil a na Nicolin noční stolek balíček s dárkem k narozkám. Trochu předčasně já vím. Koupila jsem jí pěkně drahou voňavku, když mě minulí týden donutila jít s ní nakupovat. Pak jsem odešla.

Z Rayem jsem měla sraz u východní brány. Kousek od ní je letiště. Půjčila jsem si jeho klisnu Miru. Dojela jsem tam rekordním čase. Proklouzla jsem okolo strážců a uháněla k nakládacímu prostoru. Tam jsem chvilku čekala.

"Ahoj,"pozdravil mě Ray.

"­Čau. Kde je?"

"Seth?"

"Ne ..."

"Venku. Mám ho přivést?"

"Budeš tak laskav?"

"Jasně." Zase na chvíli zmizel. Vrátil se i se Sethem.

"Co tady děláš, Mio?"

"Je mi to líto,"omluvila jsem se mu. Jenom zíral. "Sethe, je ti špatně. Běž za ředitelem a řekni, že nemůžeš pracovat. Běž a udělej to." Možná to nevyšlo, tak jak mělo, ale poslech mě. Omámeně odešel.

"To bylo dobrý,"řekl Ray.

"Díky. Ty bys taky měl jít."

"Já už pracuju."

"Aha. Teď je to na tobě."

"Super. Letadlo odlétá v osm. Ve Valencii bude přistávat asi okolo jedné. Propašuju tě v krabici pro moje tety. Ředitel mi to schválil,"objasnil, protože zachytil můj pohled. "Pojedeš  tady." Byla dost velká.

"Co v ní vezeš?"

"Hračky pro dvojčata, oblečení, nějaký knihy a tebe." Otevřel jí. Zalezla jsem dovnitř. musela jsem se schoulit do klubka.

"Můj batoh,"řekla jsem. Podal mi ho.

"Dávej na sebe pozor."

"Budu."

"Chceš baterku?"

"Jo. Ještě jednou ti moc děkuju."

"Nemáš za co."

"Ahoj."

"Uvidíme se, až se vrátíš. Doufám, že mi dáš šanci,"řekl Ray s úsměvem.

"Uvidíme."

"Pa." Pak za mnou zavřel.

Byla tam tma. Trochu jsem se bála, ale to bylo jedno. Už není cesta zpět. Jsem zvědavá, v kolik mě najdou. Doufám, že mě nevybalí, až v tom městečku, kde žijí jeho tety a jejich dcery. Chvilku jsem se prospala.

Někdo vešel do zavazadlového prostoru letadla. Už jsme byli nějakou tu hodinu ve vzduchu. Řekla bych, že jsme nad oceánem a blížíme se k pobřeží. Ten člověk si sedl na mojí krabici. Chvíli se přehraboval v kapsách a pak cvakl zapalovačem. Po chvilce jsem se začala dusit. Kouř jsem moc nemusela a obzvlášť když jsem zavřená v krabici a nevím, co se děje. Rozkašlala jsem se.

Ten člověk vyskočil a chvilku se nic nedělo. Pak se zvedlo víko a já byla prozrazena. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na světlo, nakonec jsem rozeznala Williama. Překvapeně si mě měřil.

"Co tady děláš?"

"Co byste řekl?"

"Že ses nechala propašovat do Evropy,"odpověděl.

"Bod pro vás."

"Vylez prosím tě,"řekl mi a podal mi ruku. Ochotně jsem jí přijala, nechala se vytáhnout.

"Děkuju vám."

"Proč ses nechala propašovat?"

"Protože vám chci pomoct zachránit Olívii,"odpověděla jsem si.

"Aha. Pojď semnou." Vedl mě přes celé letadlo až do hlavní části. "Počkej."

"Nemám kam utéct." Protočil oči a zmizel za závěsem. Nakoukla jsem dovnitř.

William stál u svého otce. Ten seděl na sedadle. Nikdy jsem ho neviděla tak rychle na nohách. Podíval se mi přímo do očí a já měla strach. Ten pohled se mi vůbec nelíbil. Žádná laskavost. Žádná přátelskost. Vztek, překvapení a strach.

"Co tady sakra vyvádíš?"zeptal se mě. Cestou mě popadl za ruku a odvedl, co nejdál od lidí.

"Chci vám pomoct zachránit Olívii,"řekla jsem.

"Aha. Tak proto si se nechala propašovat do letadla?"

"Ano."

"Mio, Nesmyslíš si, že bys jí nejvíc pomohla, kdybys byla v bezpečí?"

"To se nemyslím."

"Hele. Já nemám náladu starat se o malou holku, která ještě nedodělala školu,"řekl.

"Malou holku? Malou holku? A umím se o sebe postarat. Umím se dokonce postarat i o krále a Nicole. O tom jste asi neslyšel,"řekla jsem uraženě.

"Slyšel. Měla si štěstí začátečníka. Nemáš tolik zkušeností jako ostatní." Bejt Williamem, tak bysse držela, aby řediteli neupravila fasádu.

"Štěstí začátečníka? A co ta nepovedená záchranná akce? Kdo jí vedl?"

"Víš, jak si skončila. A pokazila se kvůli tobě,"řekl tvrdě.

Moje sebeovládání bylo tahu. Rozmáchla jsem se a mířila rovnou na nos. Když jsem zasáhla, křuplo to. Ředitel si schoval obličej do rukou. Rozhodně mu tekla krev. William u něj byl během minuty.

"To je dobrý."

"Promiňte já..."

"Mlč!"štěkl William. Nikdy mi takhle nebylo. Hodně lidí mě okřiklo, ale tohle bylo hrozný. Otočila jsem se a utekla do nákladového prostoru. Tam jsem se rozbrečela. Všechno jsem zničila.

Chvíli jsem byla sama, pak někdo přišel. Otočila jsem se a chtěla toho člověka vyhodit, ale nezmohla jsem se na slovo. Naproti mně stél ředitel. Nos měl rovný a ani známku po mém útoku. Až na košili. Sedl si na krabici a prohlížel si mě.

"Promiňte. Já ... nechtěla jsem..."

"To je dobrý. Musím uznat, že to byla nádherná rána. Ani Blake by tě nepřekonal,"řekl s úsměvem.

"Ehm?"

"To je jedno."

"Budu mít blbej dotaz. Nemáte rozštěp osobnosti, nebo něco jinýho?"

"Ne."

"Já se jenom zeptala. Asi mě pošlete domů co?"

"Ne."

"Ehm?"

"Dokázala si, jak ti na ní záleží. I když jsem nečekal, že to bude tak bolet." Zasmála jsem se.

"Děkuju vám."

"Tak pojď. Určitě máš hlad,"řekl.

"Já radši zůstanu tady,"řekla jsem.

"No tak."

"Chci zůstat tady,"řekla jsem.

"Dobře. Něco ti přinesu."

"Děkuju." Zase jsem byla sama. Přitáhla jsem si nohy pod brady zírala do stěny. Bylo mi mizerně. Řediteli jsem byla vděčná, že zůstanu s ním a budu hledat Olívii. Na Williama jsem byla naštvaná a bylo mi smutno.

"Nepřipadáš si tady jako ve vězený?"zeptal se mě ředitel.

"Ani ne,"odpověděla jsem.

"Měla by ses obléknout do něčeho jiného."

"Nic jinýho nemám,"řekla jsem s úsměvem.

"Děláš si ze mě srandu? Tebe nenapadlo, že nás tam budou vítat?"

"Ne."

"Budeš se muset naučit hodně věcí,"řekl ředitel potichu.

"Jako třeba?"

"Jak ovládat svojí výbušnost například,"odpověděl. "Chceš zahrát tu písničku?"

"Ehm?"

"Co si našla,"objasnil.

"Jo." Podala jsem mu složený papír. Pro jistotu jsem si ho vzala sebou. Někde vytáhl kytaru a začal hrát podle not. Ta písnička byla krásná. Na klavír by byla ještě hezčí.

"Našla si nádherný kousek,"poznamenal, když skončil.

"Taky bych řekla. Vyprávějte mi o ...,"zarazila jsem se, než jsem stačila říct jméno jeho ženy. Podíval se na mě.

"O kom?"

"O vaší ženě,"řekla jsem.

"Lili byla nádherná. Měla strašně ráda zvířata a děti. Seznámili jsme v lidském světě. Lili se zrovna stěhovala se svými sestrami a matkou do Seattlu, kde jsem s Annabelle bydlel. Pracoval jsem v kanceláři otce jejího spolužáka.

Začali jsme spolu chodit asi v únoru. Pak mě unesli. Lili mě šla hledat a poznala svého pravého otce. Když jsme se vrátili domů, adoptovali jsme Ninu.

Někdy v dubnu se dozvěděla, že čeká trojčata. Byl o šok, ale jsem rád, že je mám. O dva týdny později jsme se vzali. Ta svatba byla na můj vkus až moc velká, ale když je tvoje máma královna, nedá se nic dělat. Lili jí nechala volnou ruku, jenom občas jí do toho začala mluvit.

Trojčata se narodila 23. října 5010. Rose byla po babičce a William po mě, jenom Belle po ní. Byla nádherná. Lili z nich měla strašnou radost a já taky. Plánovali jsme, že budou chodit do nejlepších škol, budou vyrůstat s Annabellinými a Rebečinou dcerkou, ale pak jí zabili.

V den její smrti byla Rebečina korunovace. Crystal napadla Evropa. Lili napadl ten nejlepší a nejšílenější nápad, který mohl. Máma jí vyprávěla o démonovi, kterého pět královských rodů, spolu s Lyrou Meyerovou zastavili. Udělali jsme to samé co tenkrát, protože jsme na tom byli dost bídně.

Bylo po boji. S Lili jsme se na sebe podívali. Ona se na mě usmála. Pak se za ní objevil démon, její otec ho chtěl zničit, ale on jí zabil. Poznal jsem, že jí něco udělal. On se na mě usmál a zmizel. Blake jí chtěl oživit, ale nešlo to, protože jí vytrhl srdce z těla. Nikdy by mě nenapadlo, že jí pomstí Ben Cameron,"řekl nakonec. "Od té doby jsem vychovával trojčata s pomocí mámy, sestry a Liliiny rodiny. A co je z nich teď. Rose je Ruská královna, William skladatel a malíř a Isabelle je jako její teta skvělá baletka."

"Je Isabelle pořád podobná vaší ženě?"

"Ještě víc,"odpověděl s úsměvem.

"Je stejně krásná, ale povahu má po královně,"ozvalo se ze stínu. Ředitel se otočil a vytáhl kůl. Ze stínu vyšel upír. "Zapomněl ses ve svém vyprávění o mně zmínit."

"A co když jsem tě schválně vynechal?"zeptal se ředitel a schoval kůl. Vůbec jsem nechápala, co se tam děje.

"To bys mě urazil. Já jsem Lili chránil,"řekl ten upír.

"Jo, ale potom co tě museli zavřít. Pořád mi vrtá hlavou, jak ses dostal z basy,"řekl ředitel.

"Mysleli si, že jim pomůžu,"odpověděl upír. "Omluvte mou nezdvořilost, madam. Já jsem Chase Davis." Pak mi došlo, že býval strážce.

"Mia Rosevaleová,"odpověděla jsem. Ten upír se tázavě podíval na ředitele.

"Já myslel..."

"Nenecháme to na potom?"zeptal se ředitel. Ten upír přikývl a prohlédl si mě. "Co máš?"

"Vypadá to, že máte štěstí. Podle mých zdrojů jí drží ve staré továrně na auta." Vytáhl mapu a začal se na ní orientovat. "Někde tady." Ukázal na místo okolo hranic s Ruskem. Bylo tam město.

"Olívii?"zeptala jsem se.

"Koho jinýho unesli?"zeptal se ten upír.

"Chasi, nech toho,"řekl ředitel a zíral na mapu. Nejspíš rozmýšlel strategii. "Mio, mám pro tebe dokonalý úkol. Postaráš se o bezpečí mého syna."

"Ne,"řekla jsem okamžitě. Podíval se na mě a zvedl obočí.

"Ne?"zopakoval po mě. Zavrtěla jsem hlavou. Ten upír těkal očima z jednoho na druhého. "Proč?"

"Myslela jsem, že vám pomůžu a ne, že budu někoho hlídat,"řekla jsem.

"Taky tě můžu poslat domů,"řekl ředitel.

"To neuděláte."

"Jsi si jistá?"

"Ano. A William by mě určitě taky nechtěl,"řekla jsem.

"Podle mě bude rád, že s ním zůstane taková krasavice a ne nějakej starej dědek,"řekl ten upír. Seděl na krabici, nohy nahoře a sledoval nás.

"Vypadni,"řekl ředitel a otočil se na upíra. Ten si povzdechl a odešel. "Mio, není jistý, že tam je. Jenom to tam prozkoumáme. Kdyby se jednalo o mého kamaráda, taky bych chtěl udělat všechno proto, aby ho našel, ale poslechl bych ředitele, nebo kohokoliv jiného, kdo mi něco rozkázal."

"Stejně mě nebude chtít,"řekla jsem.

"Ale prosím tě. Ten bude rád, že ho hlídáš ty a ne nějakej starej dědek,"řekl stejnou větu jako jeho kamarád.

"Fajn,"řekla jsem. Usmál se na mě.

"Chceš poznat mojí dceru?"

"Rose?"

"Ano."

"Chci."

"Pojedeme za ní, až tohle skončí."

Kapitola dvanáctá                                                Rozcestník                                                Kapitola desátá